Petr Minařík (* 1990) žije v Rajhradicích. Na FF MU studoval obor Český jazyk a literatura, na PdF UHK Jazykovou a literární kulturu. Pracuje v nakladatelství Lingea jako jazykový redaktor. Od roku 2015 působí v brněnském studentském Radiu R. "Občas si mě pletou s šéfredaktorem z Větrných mlýnu… Miluju vlaky a vlaky milují mě – zjistil jsem, že vlaky jsou v životě člověka velmi důležité, dokonce by se dalo říct, že vlaky jsou důležitější než lidský život sám," říká. V Brně chodí do Klubu přátel kolejových vozidel opravovat parní mašiny. Publikoval kromě Písmáku ještě v Hostu a v Zeleném peří a do alternativního průvodce To je Brno 2 napsal kapitolu Brno železniční.
(Foto: Milan Kučera)
***
Cestou zpátky míjím několik domů
záclon a žaluzií
rozchechtaných vánočních stromků
a blikání televizí
plochy utřeného prachu, talíře v odkapávači
ovladač splývá s hranou stolku
Jednu dokonale porytou zahradu
geometricky smutnou
Skleník uklizený, jabloně zastřižené
do výše sebevědomí a vyměřeného důchodu
a hned vedle plotu chodník
Kachle se občas zhoupnou
plesknou nebo vydechnou naprázdno
jinak se všude vlní šupiny zámkovky
Lampy uvadly jak slunečnice
Auta s lidmi uprostřed prosincové noci
v tom zvláštně přidušeném období
mezi Vánocemi a koncem roku
na který se těšíme
jako na rozchod
a v této noci plné beznaděje
zubaté zimy a plesnivé mlhy
ti všichni někam nutně jedou
tak já už musím
zajedu natankovat
skočím si pro cigára
zajdu na jedno
musím něco zařídit
většina jede sama
dívá se do tmy
očima čajových svíček
dohasínajících cigaret
očima jejich dětí
který doma nemůžou usnout
Je půl druhé v noci
daleko v zahradách zakňučí lokomotiva
chlapík v červené teplákovce a bílých teniskách reebok
šlápl do poezie, která je mazlavá
protože ji nikdo nedokrmuje granulemi
za oknem se mračí mladý cigán
Co čumíš pičo vyliskal mě pohledem
a pak už nepotkávám vůbec nic
a slyším jenom plechový kašel
cvak, cvak
vařím si čaj
a z okna čekám na ty
co půjdou po mě
***
Bradavka měsíce hluboko
v celulitidě nebe
sluchem kalibruju nadmořskou výšku hvězd
několik mladých ožralých
buranů
na nádru
by mezi tím zasloužilo přes držku
bouchnou dveře a poezie se dává do pohybu
rakev motoráku vjíždí do krematoria noci
za sklem už je
jenom můj posmrtný kolorizovaný 3D
stín
odtušené pravdy na stožárech
vrní dál
ale my je nestíháme ulovit
***
Kaplička z opačné strany
než by ji
měli vidět věřící
vypadá jako stařena
Otře se o mě pes
a upozorňuje
na mír ve stromech a déšť v lednu
v polích vyloupnuté rákosy
mlaskají jazykem
vyorané zaječí kosti
znovu klíčí
Moje dětství usíná mezi listnáči
a krmelci
psi tu s nečekaným potěšením chčijou do kopřiv
***
Ve vlasech máš ještě
kvapem opuštěné spaní
v očích máš ranní čaj
z automatu
za nehty cukr
a na sobě včerejší počasí
a našich prvních a jediných
šest měsíců
***
Vystupuješ z vlaku
ale jako
bys vystoupil sám ze sebe
a sleduješ až odjedeš
Na čelní okno mašiny
se rozstříknou
nedospělé ranní hodiny
Všechno se vrací do svých starých
vykolejených jizev
do obleků, igelitek a modráků
***
Země je zahojena novým dnem
monokl noci pomalu růžoví
Tvář na plakátu
Člověka v tísni
reklama s novým Samsungem
tíseň v člověku
dědek vyťukává hůlkou na chodník
denní zprávy o samotě
dolních deseti milionů
***
Zápach třísměnného provozu
a práce mechanické ruky
olejnatý vzduch
mně hladí po těle
vsakuje se do ponožek
pod prořízlými hrdly lamp
na kosti průmyslových vleček
dopadá ledkové nebe
málo hřeje, hodně svítí
***
Kouří cigáro za všechny svaté
ukusují kebab všedního dne
venčí psy bývalých partnerů
čekají na svůj trolejbus života
a kousek dál několik vyštěkaných tváří
U budovy raketoplánu Černigov
s odloženým startem
už pár desítek let
a sním socha ploché ženy
která čeká na první polibek
***
Podchod zmlkl
polknuté kroky pracujících i netáhel
bez rozdílu
Mlha a tma obměkčují město
Světla aut levitují nízko nad zemí
jak vlaštovky před deštěm
Zatímco za pěstěným kvádrem křoviska
dva tlusté ženské prsty drží kouřovou
pauzičku
nikotinovou pietu
za sen o velké lásce
který dohoříval celkem jasně mezi ostatními
v plastové pokladničce
Zatímco dva tlusté ženské prsty
šly zase
vážit selskou a krájet salám
***
Na cestách leží tu a tam
kousek krve nebo spermatu
ve větvích šeříku
jsou rozfoukané dětské vlasy
a nesnězené svačiny
přeskakuju kaluž a náhle se stávám mužem
Město menstruuje... a já s ním
***
Auta vjíždějí do tmy
jako do márnice
Ze zdi opadávají karty
různých hodnot
stejně placatých a hranatých
a drolí se v potu nahmataného okamžiku
Další vteřiny a minuty se koupou ve vlastní šťávě
Šlapeš po nespolehlivostech tohoto města
rýžové nebe se ještě pořádně nenadechlo
tužka v ruce se mění v písek
mobil se mění v jazykolam
každé ráno je sladké jako rozchod
V kiosku Na křižovatce
začíná vánoční besídka
mužských neživotných podstatných jmen
***
Ztrácíš se jak
plachost hladových vlků
táboříš v blízkosti lidských obydlí
a čicháš slabiny
Snažím se nastolit
vylhaný předvánoční supermarketový
úsměv
Ale slzy ti praskají na tváří
jako popkorn na pánvičce
rychlím znovudechem
hltáš náš společný kyslík
který jsme si tam hýčkali
***
Odraz hozený na prosklené šoupací
dveře kupé
pak dál do okna v chodbičce
a zase zpátky do stahovacího okna
dokonalá filtrace lidských částic
až na chemickou člověčinu
Paní v matčině věku
už taky vadnou kouty
její moučnou kůži
milosrdně liftinguje stín
skrz ponožky mě olizuje
plnovous klimatizace
paní vystoupí v Břeclavi
čekají na ni příbuzní
vrstevnice slov se konečně zahustily
...
Mladý Vietnamec zpíval
mateřštinou písničku
nad hlavou mu tančila zářivka
dvě další zářivě mlčely
Za brýlemi mu lítali drobní ptáci
byla by to chvíle hodná básně
kdyby to tam tak nehorázně nesmrdělo
jinak už v vagonovém oddíle nikdo nebyl
Vlak liskají rozžvýkané rukávy noci
Za oknem se míhají stínoklamy
a najednou
přiskřípnuté světlo zářivky
Lapá po dechu