František Hruška: Všem nám leze smutek a samota z kalhot

neděle 3. března 2019

František Hruška (* 1998) se narodil a vyrůstal v Ostravě, kde do všelijakých uměleckých kruhů proplouval prakticky od narození. Tamní obecenstvo mohlo několikrát ochutnat jeho kytarovou tvorbu při vystoupeních kapely Prýskač, která krom vlastních koncertů doprovázela Ivana Motýla při jeho autorských čteních. Do paměti se také vrylo jedinečné a jediné vystoupení kapely Žufunky v Absintovém klubu Les. Mohli jsme jej také zastihnout číst básně (ne vždy své a ne vždy recitovat) na bohemistických večírcích, literárních přeháňkách, nebo na MAČi.


František momentálně sídlí v holandském Haagu, kde studuje sonologii. Publikoval v časopisech Krasopis, Slovní skrumáž a v nedávné době ve sborníku Harakiri czurakami. Je synem básníka Petra Hrušky, takže je zjevné, že hruška nepadla daleko od stromu.


(Připravil Filip Klega) 













***


Jen
černá mamba
v akropoli obklopené zhruba
ničím
v temné bělobě.

Já, býk, naháněný přítelem, toreadorem.
Publikum žasne, kibicuje i soudí;
zápas končí v obětí.
Hnusný ksicht, kterého jsem se bál na základní škole,
se teď bojí mě,
chudák.
Mladá dívka černých mastných vlasů nejeví zájem
o starého přihrblého úchyla.
"A mohl bych tě někdy vidět na skypu?" (čti skypu)
Okolo je takové nic, že se všichni mačkají a hemží,
aby na nic nemuseli myslet.
A pijí a žvaní a k smrti se baví a k smrti se ubaví,
jako by nic.

Karel Gott vydal všechny svoje myšlenky na CD.
A teď mi u sebe doma,
v tureckém sedu, recituje své básně.

Nějaká dívka, vím přesně která,
na vlakovém nádraží
plete.
Než si zajistí výmluvu, proč mě nemohla
setkat,
bruslím už jinam.

A otec...
Otče,
křičel jsi na mě, otče.
Přes vratké pole kartézských souřadnic.
Křičel jsi na mě
z obavy,
něco jako jestli mi padne moje helma,
zatímco mi Gott říká,
že jsme si přece neublížili.

Lhal jsem ti,
otče,
ze strachu o tvůj strach.
Lhal jsem ti, že mi helma není malá,
že jsem byl na obědě
ve školní kantýně
a že mi nic není.

Ale víc ne!

Budeš si to pamatovat?





***


Básníkovo lože je zase prázdné.
On zapíjí samotu.
A ona?

Měla rudé nehty,
rudé jako hasicí přístroj,
nechala přeskočit jiskru.

Snad nemá
sklony ke žhářství.





***


Řezat dřevo,
zastesknout si po dávných
minulých životech,
po něčem, co ani neznáš.
Po lesích a horách Ameriky.
Whitmana na snídani
a třísku v dlani.





***


Nic velkého,

moucha bzučí v teplém tichu kůlny,
kvíčala obírá šípky;

pár dalších věcí:
někdy jsem chodil do základní školy,
někde poprvé líbal,
někde poprvé kouřil trávu,
kupoval brambůrky,
shazoval rampouchy,
rval se,
jedl koblihy za peníze na oběd,
měl velké sny.

Teď jen kvíčala obírá šípky,
moucha bzučí v teplém tichu kůlny –

nic velkého.





***


Vychlastaný mozky;
těžce vypitý.
Noční hádky a facky,
všem nám leze smutek a samota z kalhot.
Všichni nějací básníci
nebo co,
bordel, hovna, chlast.
Když toho tolik vychlastáš,
chceš z toho něco mít,
tak si aspoň schováváš lahve,
uděláš si výstavku svého pití.

Smrad jako by někdo vyblil
tři týdny mrtvého skopčáka.





***


Nový den v novém městě,
nové zemi,
v novém životě a…
Nakonec je jen ten den nový.

Už jsem občan –
mám klientskou kartičku do supermarketu
a kolo.
A všechny básně v Ostravě.





***


Zmatená lyska chodí po zamrzlé
hladině kanálu a hledá, co ještě
včera bylo samozřejmostí.

Lidé fascinováni mořem,
sluncem,
hlavně sami sebou,
létají s drony,
natáčí,
fotí
moře,
slunce,
hlavně sami sebe.
Jakkoliv bojují proti nánosu písku času
a zapomnění.

Slunce,
obrovské nad obzorem,
už bezmocné,
mocný měsíc v úplňku na druhé straně.
Jizvy po letadlech.

Lidé v párech,
se psy,
s dětmi,
neúnavně bojující proti neunavitelné samotě.

Racci objevili pár nechtěných hranolek,
vítězoslavně krouží a křičí,
až si objev přivlastní dvě vrány.
Racek si, pokořen, sedá na stožár.

Pod nohama křupou schránky mušlí,
Venušin uterus.
Nebo Venoušův?

S okázalým duněním
se hroutí vlny, boří, bouří.

Červený neonový nápis OPEN
mě pozval dál do baru
se čtyřmi židlemi
a tuctem snookerových stolů.

Rádio a televize spolu konverzují
v boji proti konečnému tichu
bez konce.

Tady by mě nikdo nenašel...





Porozumět slovům matky


Mezi plevelem a bodláčím
stará zahradnice –
pečující
v jazyce
jemuž nerozumím

Zatím co z mladé ženy
kdysi tak blízké
zůstal
jen hlas


To je ono!
Tisíc let stará Via dell‘Amore
kde osamělý muž
oslepený sluncem
mine v šátku zahalenou ženu

Byl jsem tam
dávno před koncem světa
a byl jsem si jist





Tíha samotné kytky


Seděla žena u stolu,
pro mnohé jistě atraktivní;
o těch dvou mužích nepíšu.

Začal jsem si jí všímat,
když odešla.
Zanechala po sobě
úplné prázdno –

Tři židle,
zastřené červené záclony,
zavřené piano
a lilii na stole.





***


Veronika –
stékající po hrudi
slza,
voda, co je sama.

Isabel –
večernice,
docela jedno,
jestli ji máš rád.

Tereza –
kapka v dešti,
starém dešti.

A černé večerní jezero –
indiánská dokonalost.
Já mám
pevný bod v dáli.





Sentimentu zpověď

F. G. Lorcovi

Odložil jsem přátele.
To proto,
abych se našel.
Teď se mezi nimi ztrácím.

Odložil jsem pokoru
na teplé místo
v závětří
do kořenů jírovce,
abych ji pak hledal
u větrem
zlámaných větví
jalovce.

Odložil jsem krásu
do krásné truhlice,
do největšího šuplíku
té nejkrásnější almary,
to proto,
abych ji pak našel;
uhnilou a plesnivou

Odložil jsem lásku,
nevím kdy,
nevím kam,
bez myšlení,
bez váhání.

Teď
bez ní
nejsem schopný

milování.





***


Pít víno, jedno jaké,
dokud to ještě prospívá.
Jedno kde
a jedno s kým.

Láska,
aspoň někdy.

Ó, jak krásně voní máslo
za svítání
po probdělé noci.
To je krása mládí.

Jenomže mně už táhne na jednadvacet.





***


Viděl jsem tlustého chlapa
v tangách
hrabat se v popelnici.
Viděl jsem ženu
natahovat si tanga poté,
co se vychcala mezi auta.
Viděl jsem chlapce urvat
zlatý řetízek stařeně
a utéct.
Právě jsem viděl holku
kouřit ptáka klukovi za volantem.
Viděl jsem chlapíka
kouřit za volantem blunta.
Kouřil jsem s ním.

COCA-COLA, CERVEZA, AGUA, SOMETHING ELSE?

Viděl jsem zadky,
zadky předvádivé,
stydlivé,
chlubivé,
zadky namyšlené,
umělé,
zadky smutné.

COCA-COLA, CERVEZA, AGUA, SOMETHING ELSE?

Viděl jsem nejlepší zadky své generace
zničené intelektem,
teda internetem.
Vším
dostupným.

COCA-COLA, CERVEZA, AGUA, SOMETHING ELSE?

Viděl jsem ženy takové,
i jiné,
ale všechny stejné.

Viděl jsem dvě kapky v dešti,
tíhu i smutek.

Právě jsem viděl,
když v tu chvíli
jsem se zahleděl.

Právě jsem viděl,
když v tu chvíli
jsem se zahlédl.

Snaž se vypadat dobře,
přichází
ty.

COCA-COLA, CERVEZA, AGUA, SOMETHING ELSE?

ALE

chlapík s růžemi
to vidí růžově:
stačí dát
růži ženu.

COCA-COLA, CERVEZA, AGUA, SOMETHING ELSE?