V neděli 9. února 2014 vyšel na tomto webu první blok básní a jejich autorem byl Martin Reiner. Martin Reiner (* 1964) je také básníkem, se kterým toto pětileté výročí oslavíme. Zde na Nedělní chvilce poezie.CZ jeho doposud nepublikovanými básněmi, které jsou "ukázkou z (dlouho) připravované sbírky Magické číslo devět". A také na akcích pořádaných k tomuto výročí; Martin Reiner bude konkrétně vzácným hostem brněnského večera, který se uskuteční v sobotu 9. února 2019 od 19:00 v klubu Bajkazyl.
Pozvánku na brněnský večer najdete zde: https://www.facebook.com/events/585978311851428/, na pražský, který se koná den před tím v pátek v dejvické Klubovně zde: https://www.facebook.com/events/213789282903985/.
Více o Martinu Reinerovi zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Reiner
(Foto: Sylva Ficová)
(Overtura)
Byl jsem předvolán, abych promluvil.
Ale kým, milý Franzi?
Komu se mám zodpovídat
za tuto báseň?
Rozhlížím se po temném schodišti:
komu za tuhle
a komu za příští?
Kopancem vmeten rovnou do manéže,
belhám se podél hrazení
jak „komická stará“.
Jen o potlesk a o smích
se nikdo nepostaral.
Chci pryč, ale silueta
v rámu dveří mi hrozí, že...
Nebojte, krčím se,
nebudou potíže;
vracím se na scénu.
Génius s upraveným tachometrem.
Skála, na které by svou víru
nemohl vystavět ani Spolek
chovatelů včel.
Královna Podržtaška,
co posluhuje malým pohanským bůžkům;
já bych jim s medem uletěl.
Vracím se na scénu
bez jasného plánu, přesto
odhodláním planu a velikým gestem
omlouvám se brunetám,
zrzkám a i plavým:
Stokrát jste z mé hlavy
okresního Dia
vzešly jak Athény v plné zbroji.
Mávaly mi z oken na orloji.
A já budu se vám klanět, k podvazkům čuchat
ve jménu Otce i Ducha,
jenom teď...
... teď si musím chystat
barvy, noty, básnické lakýrky
do prachu a sloty,
zatímco kočí mého zlatého kočáru
močí pod starou lípou
a hvězdy...
hvězdy sypou prášek
na inkoustový svět.
(Nelze nevidět,
jak upadl jsem, zatímco se strojím.)
Ještě si upravuji první z vět
jak kšíry před startem
a nanáším si poetickou růž.
Rovnám dech
a kloktám slanou vodu,
rychle vymýšlím své první básni codu...
Už.
(Holubi)
Kráčím zvolna,
slunce ještě nepálí
na této straně
knihy městských částí.
Běžím stínem
odstraněných soch,
hoch z fotky
z Chotkových sadů.
Tiše se kradu
podél pražského Hradu,
až dojdu tam,
kde ještě stojíš,
mariánský sloupe...
A kdyby nebylo to hloupé,
kamenné rty Madony
bych považoval
za vlastní.
Kamenné rty
i křídla vzdušných krys...
Kroužil bych kolem dne,
jenž jako zlatý klitoris
trčí z dlažby
věrné dějinám.
Jdete ještě s námi,
nebo proti nám?
(Hrabě 2.0, V Utopii)
Včera jsem prochodil noc,
abych se ujistil, že žiji...
a potom nad ránem jsem skončil v Utopii,
kde točí desítku Bráník
a kde sice starší, ale fešná
servírka stará se, aby zánik civilizace
přišel později, než Bůh
měl v plánu.
My se ovšem modlíme spíš
k utopencům, které musíš umět naložit,
aby se s nimi
dalo lépe žít, nebo aspoň čekat
než sečtou tvoje dny.
Nad teplou sekanou sekáme dobrotu,
to pro tu Marii Češkovou,
co se o nás stará
jak Madona o malého Ježíška.
Vždycky má pro nás
cos dobrého do bříška
i ostré slovo, po němž cítíme se
více muži.
Občas někdo něco dluží,
ale netrvá to dlouho.
Desátého, když je záloha,
řeší se resty i v Utopii.
Ti, co tu jedí a pijí,
vypadají sice jako parta Štětináčů,
ale ctí řád
a Marii maj’ rádi.
Pro ně neplatí „urvi, co můžeš“,
nic, co znáš z vyšších kruhů.
I když mají řadu dluhů,
nikomu nelížou řiť!
Klidně někdy přijď.
Utopie otvírá už v pět.
A přines pár vět jako diškréci.
My sice umíme být nad věcí,
ale dobré slovo
nikdo neodmítne.
Už to vidím, jak se Marie
chytá za hlavu,
zvedne oči od pípy a praví:
„Co ste to sem zase
přitáhli za filosofa?!“
(...)
Kolik nám tehdy bylo?
Slunce se rudě kabonilo,
mraky nakupily v dálce...
a my jako podťatí padli na kavalce
u rybníka Svět.
V hotelu ve tvaru lodi
jsme nevěděli, jak to chodí,
a když ráno modře pokropilo
naše těla,
tys byla dávno bdělá
a tvé tílko –
prsy propnuté jak síť –
nabízelo: chyť a ber si...
Vzpomínáš si,
jak jsme se milovali
u rybníka Svět?
A já se celou dobu plet’
a myslel si,
že jsi bohyně Diana.
Třikrát jsme měli se od rána;
pak plavání
v chladné svěží vodě.
Nad hlavami pluly nám
kominické lodě...
potom v jednom bodě vytáhl jsem špunt.
Vypustil celý Svět jak vanu,
nechal to téci,
rozlít se do luk a do polí.
Ty jsi byla Diana
já mohl být Kdokoli;
žili jsme pro jedenkrát
vyděleni z celku.
Vrátili se na hotel,
pustili si telku,
koukali spolu na Čtvrtníčka,
až nám ztěžkla víčka
a my spali,
složeni jeden přes druhého.
Oblohu zatáhli kormoráni,
alt parku hypnoticky vtékal
do otevřených oken,
a než se slunce
odrazilo od okenních skel,
aby nás zlatě pokropilo...
Kolik nám, lásko,
tehdy bylo?
(Erb skládek)
Dívčí vlasy ve větru;
jako by se všechno trochu třepotalo
a souviselo s navigací.
Plisované šaty
podél štíhlých boků;
od ní, k ní, od ní, k ní...
Den hádek
po noci černých těl,
kdy mocně voněl asfodél
u vchodu do podsvětí
a tři hlavy se mě ptaly,
zdali chci ji;
dívku lilii,
herbe skládek.
(Blake 2.0)
Rodil jsem básně jako mrtvé děti,
šel s nimi po schodech
od desíti k pěti...
a teprve v suterénu,
de facto hrobce
začal tleskat jako šílený!
Svíral jsem je koleny
a nepustil, dokud hloubkař na nebi –
znuděný ve svém šturmoviku –
nepočal metat hvězdy do oken
zrůdných vernisáží.
Sta bílých propletených paží,
zkrvavené prsty
na klepadlech Ráje.
Žádný Kupid na šalmaje!
Jen vítr skučí a duje
děrami ve vysklených dnech.
Nech si to vyprávět...
než se nadmutý plynem poetických vět
uložím do zinkové
rakve úsvitu.
Žádná sláva, žádná hesla!
Ani žádná báseň,
která by mě snesla.
(Erben 2.0, fragment)
Dospělo dítě a na gympl dáno...
plyšáci po něm zůstali.
A překáželi každičkého rána,
než sousedům je rozdali.
Ti ještě měli něco malých dítek...
a hodná žena pravila:
„Jen berte, nějak nám to oplatíte.“
A když se domů vrátila,
pohlédla muži dlouze do očí
a řekla mu, jak šťastná je,
že nemusí na stará kolena otročit
malým zpovykaným tyranům.
Jako by jejich vlastní děti –
bez ohledu na to, že rodila
už ve dvaceti pěti –
nedaly se bez odkladu do díla
a jako praví úderníci
zkrátily jim křídla, upravily rozpětí,
přičemž dlužno říci:
za přispění svých obětí!
(Nezval 2.0)
Tvé vlasy byly tenkrát plné kouře,
avšak já jsem tě měl víc než jindy rád:
slunce na tvých dlouhých nohou
vydalo se na západ.
Tvé vlasy se třpytily, jako by se vzňaly,
já však viděl to jen zdáli;
pil jsem bůhvíkde...
a jen mé srdce bylo s tebou,
když první bezy omámily vzduch.
Jako nový živočišný druh,
nepopsaný, nestabilní, temný,
kráčela jsi Prahou.
Živa jen démony, jež vylupuješ z krust,
aby je pak nejkrásnější z úst
vcucla jak ústřici.
Tam na té ulici,
na rozhraní dne a noci,
tvé vlasy loučily se navždy...
a já chtěl skočit skrz hořící kruh času
jako šelma.
Tmou zableskla má bělma,
bylo však po boji.
Ty šla jsi dál,
dál v modrém závoji.
(Praotče, pramáti, mí drazí primáti…, fragment)
Praotec sám a pramáti sama –
perfektní diorama! –
stoupají na horu
každý z jiné strany.
Za jejich zpocenými zády
vlní se lány přeslic.
Toť vpravdě božské leporelo,
v němž antilopy
klopí své antilopí zraky
před ptáky třímetrové výšky,
zatímco myšky
jsou ještě historicky na houbách.
Je vedro
a všude zvláštní pach;
kdo šavlozubci neuplách’,
teď rozkládá se
v savaně... Spáse
však neujde žádný z tvorů,
jež z kostí, masa, pórů
osobně stvořil Bůh Pliocén.
Držitel mnoha cen.
Vítěz závodu; mu patří
první příčka.
A když se rozšumí
první glaciální říčka,
všecko to vychcípá a pojde.
Jenže Nejvyšší Entita
si stejně poradí:
klidným krokem dojde
na sám okraj placky
a na dva pivní tácky sepíše
nový plán.
Pan Stvořitel.
Pan Hrubá Záplata
na prázdný pytel Kosmu.
Po šesti dnech dřiny,
jednom láža pláža,
se mu všechno vzorně
v nekonečnu sbíhá.
Je džihád rukou a srdce džihád:
pomoc potřebným
i cepování ducha
k výpočtům se hodí.
Ten, kdo čeká invazi
kominických lodí,
ví, o čem je řeč.
Chystá se nová tajná zteč!
(Smrt)
Louče hoří nad krajinou,
bílé kaly mlčky hynou
a dva širokoplecí
topiči spalovacích pecí
zalejou si sáček čaje,
aby se rozehřáli koncem dubna
v suterénu Ráje.
Bůh zavolal, zřízenec lidský
odvedl svou práci...
A pak vedle umyvadla
nechal ležet
kytici, jež zvadla,
ještě než mu padla.
(U Caipla, fragment)
Zasažen příbojem nostalgie
pročísnul si prsty vlas
a tam, kde to žije,
vstoupil jak chryzopras:
bledý, chladný a zářivý.
A právě v tu chvíli
se čas zakřivil...
Vstoupil zasažen
do domu plného mužů a žen;
svět tichých pivařů
rozesetých podél stěn
zdál se mu tak vzdálený a cizí
jak soubor barokních vizí.
Jako by prošel zdí...
a zpozdil se tím
o čtyřicet let.
Horizont, červený květ,
hořel vstříc noci, která přicházela,
a on povzdechl si,
tak takhle se to dělá:
nacpeš tělo vedle těla, zvýrazníš
stíny, siluety...
a potom provedeš
ten pitomý trik s léty.
(Jednoho dne, fragment)
Konaje potřebu,
civěl na starou kůži
stehen svých a holení
a cítil, že se pozdí;
téhož dne během holení
chvíli nehybně hleděl do zdi...
a když se jeho zrak
vrátil do zrcadla,
uviděl napuchlá a zvadlá,
sedě šrafovaná víčka
nemocného muže.
Rozhod’ se vyčkat
do večerního šera,
kdy se mnohé ztratí mezi stíny.
Věřil, že jiný obraz
nahlédnutý z větší dálky
něco změní;
ale byl to pořád obraz války,
kde vítězící strana
nebyla jeho směšná domobrana.
Druhý den na ranní hlídce
po prohlídce pórů, skvrn
a popraskaných žilek
(rudě fialových pod
papírovou kůží)
zúžil své myšlenky v resumé:
Nikoli smrti,
stáří se děsíme.
(Báseň)
Bělovlasý muž
má na ústech růž.
Někam jde, a cítí slast.
Je to pederast.
A kdybych byl Proust,
kámen z jeho úst
neodvalím...
V hrobu plném růží
umírají muži
jako já a on.
Á quoi bon?