Požádali jsme básníka Milana Ohniska (* 1965), ať sestaví výběr jednadvaceti básní z celé své tvorby, které by zařadil do něčeho, co by se dalo nazvat The Best of Milan Ohnisko. "Tady je máš: řazeny chronologicky. První dvě jsou na světě čtyřiatřicet (uf!) let, na dvou posledních inkoust dosud nezaschl... Vlastně jsem ti za tu důkladnou inventuru (trvala celý večer a ještě hodinu a půl přes půlnoc; vyposlechl jsem během ní soundtracky k Twin Peaks a Blue Velvet, pak Brahmse a zakončil Mahlerem) vděčný, neboť jsem byl vystaven pocitům a vzpomínkám, k nimž bych měl jinak jen těžko přístup — neříkám, že jenom příjemným, ale to holt patří k věci," doprovodil Milan svůj zaslaný výběr a dodal: "Jedné z přítomných básní jsem ušmikl poslední dvě strofy. Sluší jí to bez nich víc. Tehdy jsem to neviděl."
Více o Milanu Ohniskovi a jeho tvorbě se dozvíte zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Ohnisko.
Milan Ohnisko bude také vzácným hostem pražského večera k pětiletému výročí webu Nedělní chvilka poezie.CZ, který se uskuteční v pátek 8. února 2019 od 19:00 v dejvické Klubovně. Pozvánku na pražský večer najdete zde: https://www.facebook.com/events/213789282903985/ a na brněnský, který se koná v sobotu 9. února od 19:00 v tamním Bajkazylu, zde: https://www.facebook.com/events/585978311851428/.
(Foto: Veronika Králik)
Bytem v cizím městě
Úpornost ranních erekcí
slizota řečí u snídaně
průhlednost vody v ranní vaně
I tak to někdy klíčí
Éterem prší cizí ohryzky
pod šedým oknem
vybledlé chuchvalce jakýchsi zvuků
I tak to někdy roste
Za krkem
poslední polibky
a první sníh
A další hloupé verše
Někdo píše básně
a někdo smaží
a kdosi cosi peče
a někdo píše básně
Jenže tak to není
Spíš kdosi cosi píše
a někdo jazykem
a někdo má hovězí hlavu
a kdosi cosi píše
Jenže tak to taky není
Smutno
Na stole chlastu žbrynd
trocha poezie
na stole pár kapek
smutno mi je
Smutno mi je
ale neumyje
pár kapek
na stole
Jak mi je?
Tak, že kapek pár
stůl neumyje
Po schodišti
Ivanu Wernischovi
Po schodišti dvěma směry
po zábradlí jediným
Po souloži smutek
po smutku sen
Po snu den
a po schodišti dvěma směry
Docela!
Ivanu Divišovi
Trnitým obloukem
předlouhým časem
nekonečný světem
doputovati sic tamtéž
odkud vydáno se bylo
však jako kdos zúplna jiný
což ku podivu značí
jak kdosi docela žádný…
Opravdu:
sic žádný
avšak docela!
Veronika
Bloudil sem
bloudil tam
vědom si
že si nevědom
V Žabčicích
na výstavě vín
zamiloval se
do Veroniky
pak opilý bloudil vesnicí
Všichni odjeli
všichni ho opustili
žena i kamarádi
cizí ho zbyli
Miloval Veroniku
černé punčocháče
zářivý úsměv
modré oči
svítící duši
Toto není poezie
toto je život
on idiot
a ona Veronika
Masopust
Řezníkova dcera
krvácela zcela
Kol dcer zelináře
nevídaná záře
Kdo to všechno viděl?
Neteř opraváře
připálených housek
K poezii má to
věru už jen kousek
V Domě umění
Kol vrátnice
kde sedím
a tupě přes sklo hledím
jede sanitka
Jedouc houká
by život
zachránila jeden
Bude máj
Nedávno byl leden
Přemýšlím
zda skokem
nebo jedem
Strachoňovice
Odpůldne v lesejčku
hledali jsme houby
houkali na psa
hulili a kuli pikle
Co bylo dál?
Nekonečná hejna hvězd
a na dotyk Mléčná dráha
A najednou bylas nahá
a v domečku na kopečku
počali jsme ničit postel
V běsnivém vrcholu
křičelas jako snad nikdy
až jsem se zabál
že nás vyobcují z obce
V sedm zaspali jsme zvon
Shůry
Tajemný
stvořiv
klikyhák
se mi dnes
na pleš
vysral pták
Slaviboř
Jeníku Havlíkovi
Na zdi Breughel
vybledlý tak
že ke zření
namísto scény rurální
nabízí surreál
Prach a zápach
zkaženého masa
v půlnoční kuchyni
slabý svit žárovky
vrhá stín na slova
propiskou psaná
Na zdi Breugel
a obligátní Slunečnice
toho jenž v zoufalství
uřízl si boltec
Na zašlém ubrusu
z umělé hmoty
Úvod do buddhismu
sešit a stín
mé píšící ruky
Milenci na molu
Jaroslavu Seifertovi
Sedíme na molu
v tvé pochvě má ruka
třepetá křidélky
nožičkama cuká
Náhle nás vyruší
něčí hlas v předsíni
sedíme na molu
na molu ve skříni
Post coitum
Alainu Delonovi
Chtěl bych někdy po souloži
kouřit jen tak v posteli
jako tomu často bývá
ve francouzských filmech
Prostě bych chtěl jenom někdy
poté kouřit v posteli
a ne na chodbě u botníku
jako třeba právě teď
Lednový večer
Beztrestně
nalévat si
do sklenice
čaj
Jít spát
bez popravy
***
Včera jsem umřel
dneska už zase
sedím v práci
Vždycky jsem tušil
že to tak bude
že umřu
a hovno se stane
***
Jednou týdně chodíš
reklamovat dětství
zatímco někde
už léta hoří
stodola
šumí les
voní hloh
kvete louka
na šňůře
houpe se
kombiné
v domě je ticho
v kočárku na zahradě někdo pláče
Druhý břeh
Na druhém břehu
žádný břeh není
Na druhém břehu
po setmění
Pohádkový svět
Houká vlak
a poprchává
nad Smíchovem zapadá slunce
podívej, duha!
sebevrah klade
krk na kolejnici
Už brzy bude
o hlavu kratší
Jako v pohádce
Nikdo
Součástí nabídky
je štěrbinová hubice
láká tajnosnubný leták
Slečna od sousedů
má průhlednou sukni
muž nese z auta sadu nářadí
chlupaté misionářky nabízejí domorodcům
synekdochy o neposkvrněném početí
a konci světa
Voní stromy
a otec říká
z těch guláš nebude
V protějším okně hoří dvě slunce
slivovice v kostce cukru
a paní učitelka říká
hrášek je sladký
V orbitech planou opičí
oči
oči zlých murén
s šedivým drdolem
Nikdo tě nebude milovat
tak jako já
vyčítá hlava pod polštářem
Vánoce
Pláň bílá
nekonečná, mír…
Zavírám oči jako surrealista, avšak
s výhodou absence dohledu čistoty provedení
Než se rolety víček spojí
stačím ještě zahlédnout kosmonauta
jenž se na nás shora dívá
Ten dobrý hoch totiž definitivně zešílel
zatímco jeho teta z matčiny strany
leží opilá v Mariánském příkopu
O 395 394 km níž
krmí přepodivné ryby
zbytky svého těla
Klekání
Sněží, srdce tluče
o bronzový věnec
jako za dávných časů
Do vlasů si dáváš stuhu
a pod sukni mou dlaň
jako za dávných časů
Na dlažbě leží voskový žebrák
všechno je na chvíli
jako za dávných, dávných časů