Básník a šéfredaktor literárního časopisu Tvar Adam Borzič (* 1978) vydal v nakladatelství Malvern svoji čtvrtou samostatnou sbírku a nazval ji Západo-východní zrcadla. V básních - jak sám říká - mimo jiné hledá humanistické linie v západní a východní kultuře, impulsem mu byly "bláznivé mánie kolem islamofobie v uprchlické krizi". Více o knize mluví zde: Adam Borzič v Kultuře+ na ČT24. Součástí sbírky je i asi padesátitránková esej o duchovních motivech Západo-východních zrcadel.
Uvedené ukázky jsou právě z této sbírky a my si myslíme, že jsou velice vhodné pro vrcholící adventní čas.
O čem jsem psal já, Lorenzo Medicejský
A ty se mě ptáš, o čem psát? Troufalý mladíku.
Povím ti, o čem jsem psal já. Ach těch let, co jsem psal…
Psal jsem zbožné básně jako moje matka.
Nahříval jsem je paschální svící z včelího vosku.
Kál jsem se a vroucně plakal, nejčastěji při postu
a taky po smrti svého bratra.
Psal jsem bujaré popěvky pro potěchu pánů i dam.
Píseň prodavačů borových šišek, tak se jmenoval jeden z nich.
Psal jsem o radostech tělesné lásky, opěvoval krásu žen
a byl znalý i půvabu mužů, jak kázal božský Platón.
Psal jsem, tak, abych cítil tělem světlo toskánské krajiny,
kterou jsem miloval, kterou jsem dýchal, kterou jsem snil.
Psal jsem o stádech hnaných na pastvu za růžového úsvitu,
v patách matkám klušou jehňata, pastýři nesou chromou ovečku.
Psal jsem o stádu v noci v ohradě z planěk a sítí, kdy do tmy
zní chrápání pastýřů, nasycených chlebem a mlékem.
Psal jsem o jeřábech letících ke zhasínajícímu slunci, k té rudé kouli.
A o sokolech kroužících nad svou kořistí jak římská strana.
Psal jsem o olivových hájích, jejichž listí čechrané
mořským vánkem je hned šedé, hned zelené, šedé a zas zelené.
Psal jsem o tom, jak jiskra vystřelila z pazourku
a podpálila suché podzimní listí. Od listí chytlo mlází…
Ach, ty zlé plameny, přeskakují na stromy,
svými jazyky pohlcují doupata, hnízda a pelíšky
a zděšená zvěř a ptactvo s dusotem a pleskotem
křídel prchá jak Pazziové po porážce.
Psal jsem o zimní krajině, v níž na sněhu temně září
černé obrysy borovic a pod nohama křupe zmrzlé listí.
Psal jsem o srnci, jehož lovec doštval k zoufalému skoku.
O trpělivém volku, který zápolil s nákladem kamení.
O vyčerpaném ptáku, který raději padne do vln,
než by se usadil na stožáru nepřátelské lodi.
Psal jsem o povodni řeky Ombrone,
o žluté vodě valící se z horské stráně,
jež unášela sebou kmeny a větve dubů a cesmín
a taky prkna z malé vesnické kůlny.
Psal jsem o drobné venkovance, jak s dítětem
na zádech odhání dobytek z dosahu stoupající vody.
Nenapsal jsem ale nic o tom, že čtvrtého dubna
zahynuli oba florentští lvi, naše chlouby.
A ani řádku o tom, jak jedna z ozdobných
mramorových koulí noc na to spadla na náměstí.
Zeptal jsem se tehdy, na jakou stranu spadla,
a když mi to pověděli, věděl jsem:
„Umřu, to je strana nejblíže mému domu.“
A byla hlášena další hrozivá znamení.
Při mši svaté v Santa Maria Novella
se zbláznila jedna žena, běhala po kostele a ječela,
že na ni útočí strašlivý býk s hořícími rohy.
Co hůř, sám Marsilio Ficino, naše platónská perla,
viděl na zahradě obrovité ryčící přízraky.
To už jsem nepsal, jen jsem ležel na poduškách,
pil lektvary a slábl, slábl, pak přijal tělo Páně
a Picovi della Mirandola jsem slabounkým hlasem
zašeptal: „Škoda, že mě smrt neušetřila, tak rád bych
ti pomohl doplnit tvou knihovnu.“
To už jsem nepsal já, bankéř, vládce, mecenáš, sběratel,
bojovník proti papežskému státu a usmiřovatel Itálie.
Lorenzo Magnifico.
AL-Ghazálí o zrcadle
Ptáš se, proč zrcadlo?
Když jsem přijal na svá bedra svatou vlnu
a otočil se k pouhým rozumovým argumentům zády,
Bůh mi otevřel srdce a naplnil je čistým světlem.
Tehdy jsem pochopil, jak je to doopravdy se zrcadlem:
Zašlé zrcadlo, jehož plochu pokrývá rez,
neodráží jas a neumožňuje tak,
aby se v něm otiskly naše obrazy.
Za běžných podmínek dokáže zrcadlo
přijímat a odrážet obrazy takové, jaké jsou.
Kdo chce však zrcadlo dát do pořádku,
nechť pustí se do dvojího díla.
Ať tře a leští zrcadlo, tak odstraní rez,
pak bude zrcadlo pravdivě zobrazovat.
Obraz se bude odrážet tak,
že v jednom smyslu se ztotožní
a v druhém zůstane odlišný.
Tuto schopnost mají trvale
andělé, tak jako ji má i čistá voda.
U člověka je to ale jen možnost,
nikoli činná realita. Když budeš
bojovat se sebou, dosáhneš
sféry anděla, když budeš
jen hovět svým choutkám,
vyvoláš v zrcadle jen další
rez a jeho schopnost odrážet
se úplně, dočista ztratí.
(S využitím překladu Luboše Kropáčka)
Děvka a čarodějnice
Magdaléně Šipce
Ptáš se, co jsem jako kurtizána zvěděla o mužích?
Jako každá žena jsem v mládí věřila na lásku.
Mé sny o ní byly čisté jak mořská hladina
za letního svítání. A něžné jako krajka
našich paláců. Ty benátské paláce!
Ta jejich proradná děravá krása.
To dějiště mé poctivé práce.
Poznala jsem muže mocné jako hrom,
a přitom slabé jak papír, muže urozené
jak zlato a současně nízké jako prasečí chlív.
Poznala jsem jejich slabiny i slabosti,
žár jejich touhy i led jejich bázně.
Poznala jsem především jejich strach z žen:
To proto své manželky zamkli s žaltářem
pod černé závoje do luxusního chládku
k dětem a služebným. A nám –
které měly sytit jejich chtíč, vypálili
do duše rozšklebenou lilii hříchu.
Pravda, vpustili nás do svých knihoven,
aby se mohli těšit z duchaplné konverzace,
ale naše stáří mělo vypadat jak shnilá
hlávka zelí, kterou navečer unavený prodavač
mrskne do strouhy. Měly jsme zářit co diadémy noci,
ale den nás navždy měl osvěcovat jen studem.
Pochopila jsem, že chci-li tuhle hru přežít
tak, abych mohla brát do ruky zrcadlo
a nevidět v něm pokaždé jen nalíčené zoufalství,
musím držet otěže nad jejich vášní
pevně. Že musím se naučit jim vládnout.
A já se to naučila… Ale zradila mě láska.
Vidíš, po všech těch mužích a jejich rtech,
rukou a údech stále mě láska pronikala
tím svým cudným andělským brkem.
Ano, stále jsem patřila jedinému muži,
i když si mě odmítal vzít a jednu chudinku
taky zavřel pod závoj s modlitební knížkou
a udělal z ní kyselý hrob. (A o mě se pak musel
dělit s celým dóžecím dvorem…)
Nakonec mě před vlastními rozpory
zachránila Svatá inkvizice! Chvála jejímu zlu!
Postavili mě před soud a už jsem nebyla jen děvka!
Byla jsem čarodějnice!
Všechny ty slintající chudáky, ministry, bankéře
a biskupy jsem neočarovala krásou a chytrostí,
ale jako babice s bradavicí jsem za tlustých úplňků
míchala lektvary, v nichž růže se pářily s hadími ocásky
a ropuší sliny se mazlily s panenskými slzami –
proto mi u nohou leželo celé Benátsko!
Konečně příležitost. Říct to.
Prostě a důstojně, bez příkras, bez ozdobných slov.
Říct jim to jako žena – člověk. (To
překvapivé spojení.) Už jsem sice viděla,
jak mi plameny hranice olizují prsa, ale mluvit jsem
musela. A mluvila. Myslím, že dobře. O sobě,
o spoutaném ženství, o světě bez lásky, důstojnosti,
o pokrytectví, o světě bez volby. A pak nějakým
zázrakem – možná že černobílí psi Páně se mé řeči lekli
a možná že těch, kdo mě milovali, bylo přece jen
v našem hříšném městě víc – byla jsem volná.
Volná, abych milovala, volná, abych psala,
volná, abych žila…
Já, Veronica Franco, jsem zemřela jako chudá,
svobodná žena.
Muž vypráví, jak poznal Rábiu Al-Adawíju
Koupil jsem ji na trhu otroků jako děvče.
Vzpomínám si, že když jsem se poprvé zahleděl
do jejích očí, měl jsem dojem, že v nich hoří.
Dal jsem jí dvě placky, vodu, pár datlí
a pak ji poslal pomáhat do kuchyně. Byla tichá,
dalo by se říct, až nápadně. Tak nějak
nepoddajně tichá. Ale neodmlouvala.
Jedné noci mě probudil zvláštní sen.
Viděl jsem na stole lampu, která hořela
měkkým líbezným světlem, a pak se ta lampa
vznesla, plula vzduchem, až zamířila
do zadní části domu, kde spávali otroci.
Pak se mohutně rozzářila a zhasla.
Probudil jsem s divným pocitem na prsou.
Vstal jsem, jako bych byl náměsíčný,
ale byl jsem už vzhůru. Byla hluboká noc.
Potichu jsem se přikrad do místnosti,
kde spaly otrokyně, když tu jsem uviděl,
jak v rohu klečí Rábia a modlí se šeptem.
Nezpozorovala mě. Vrátil jsem se tedy na lože.
Ale měl jsem neodbytný pocit, že něco je tu jinak.
„Nu, což,“ řekla mi druhý den moje žena,
„tak je zbožná nebo nemohla usnout.“
Další den se mi zdál opět tentýž sen
a opět jsem se vzbudil. A zas jsem uviděl,
jak se naše malá Rábia modlí.
Třetí noc jsem se rozhodl, že ji budu sledovat.
Počkal jsem, až všichni usnou. Vykradl se z lože,
přistoupil tiše a po chvíli uviděl, jak dívka vstává
a opět se modlí. Schválně, počkám, jak dlouho to vydrží,
říkal jsem si. Oči mi ale klesaly únavou, nohy mě brněly,
čelo se mi rosilo a konec byl v nedohlednu. Nakonec,
těsně před první denní modlitbou, jsem si šel lehnout.
Spal jsem dlouho, dlouho, až do odpoledne.
Když jsem vstal, věděl jsem, že tuhle otrokyni
musím propustit, protože ta má jiného Pána.
Nabídl jsem jí, že já budu jejím sluhou,
anebo může odejít, kam se jí zlíbí.
Zvolila si druhou možnost.
Dal jsem jí na cestu pár mincí, šaty, trochu jídla.
A svěřil ji bez zbytečných slov Jedinému.
O deset let později jdu ulicí, když najednou
slyším, že na jejím druhém konci
je nebývalý ruch. Přijdu blíž. Když tu uvidím naši
malou Rábiu, jak stojí uprostřed cesty, v jedné ruce
svírá pochodeň a v druhé vědro s vodou,
a na kolemjdoucí hlasitě syčí:
„Chci uhasit plameny pekla!
Chci spálit rozkoše ráje!
Chci, abys byl uctíván jen z čisté lásky!“
Ano, ona Ho uctívala jen z čisté lásky.
Zachvěl jsem se a vydal se domů povědět ženě,
koho jsem to slyšel a viděl toho dne v Basře.
Jeden mistr o Al-Bistámím a zrcadle
Opojení je dětské hřiště, kdežto střízlivost
je bitevní pole mužů. Stali jsme se dětmi, mistře al-Bistámí.
Stačilo by pronést něco nad douškem vody,
zasmát se od srdce jako tlustý indický slon.
Pronést vodu sítem ale můžeme. Jen z něhy
vykřikneš „Chvála mi!“ na celé tržiště.
Vycídils zrcadlo, až nebylo, kdo by je cídil.
Pak se jen božství vlilo,
přiliv smíchu a světla, noci a květin,
dechu a víru, jediného bdění…
A pomatený Abú Jazíd našel pomateného
Abú Jazída na cestě za Damaškem.
Ty jsi kulatější než Giottovo O!
Svatý otec mě poslal do Toskány, abych se přesvědčil
na vlastní oči, zda pověst mistra Giotta neklame.
Zda slova o dokonalosti jeho štětce, o měkkosti jeho barev
a ušlechtilosti jeho výrazu nepřehání. Dorazil jsem
tedy jednoho teplého rána do Giottovy dílny
a počal mistrovi vysvětlovat papežovy záměry
týkající se umění. Nakonec jsem požádal
o nějakou kresbu pro Jeho svatost. A on vzal papír,
štětec namočil do černé barvy a opřel si po straně loket,
aby mu sloužil jako kružidlo. A zakrouživ rukou udělal
na čistém listě kruh tak ostrý a přesný, že pohled na něj
byl hotový div. Pak se uklonil a řekl: „Zde jest kresba.“
Jakoby žertem jsem opáčil: „Neměl bych mít od vás ještě
jiný výkres, kromě tohoto?“ A on na to: „Ten bohatě postačí.“
Nepochyboval jsem, že si mě ten muž dobírá.
Setkal jsem se ony dny v Toskáně i s dalšími umělci,
i oni mě vybavili svými kresbami. Pomyslel jsem si, budiž,
Giotto je pěkný podivín, ale jeho kresbu jsem připojil k ostatním.
Když jsem se vrátil ke dvoru Svatého otce, ukazoval jsem
kresby, a když jsem se dostal k té Giottově, vyprávěl jsem,
abych papeže a jeho dvůr pobavil, jak Giotto nakreslil
kruh bez pohnutí lokte a bez kružidla. Papež a dvořané
se mi smáli, z kresby totiž poznali, že Giotto zcela předčí
všechny ostatní malíře. Nejhorší ale bylo, že všude se pak říkalo:
„Ty jsi kulatější než Giottovo O.“
Dantova matka o svém snu
Krátce před narozením svého synáčka
měla jsem divný, divný sen. Zdálo se mi,
že jsem se ocitla na čarokrásné louce,
divoce rozkvetlé, opojně voňavé, zářivě zelené.
A tam, poblíž křišťálové studánky, jsem porodila
pod vysokým vavřínem svého chlapečka.
Nějaký čas se můj maličký živil jen bobulkami vavřínu
a pil jen vodu z blízkého pramene.
Když zakrátko vyrostl, stal se z něj pastevec.
Jednou chtěl ulomit větev z onoho vavřínu,
a tu upadl na zem, ale hned zase vstal…
Nikoli však už jako člověk, nýbrž jako nádherný páv.
Modrý páv s temně zlatými oky.
Když jsem mu po letech ten sen vyprávěla,
plaše se usmál a pak mi pověděl, že matce
jakéhosi dávného básníka se zdál podobný sen,
prý porodila vavřínovou snítku a z ní vyrostl
mocný strom plný rozličných květů a plodů.
Jeho jméno jsem už ale zapomněla.
Šokující Hadží Bektáš
Blížil jsem se ten den k mešitě,
jako ostatně každý den,
s upřímnou radostí
z nadcházející modlitby
i z modravé krásy naší svatyně.
Na nádvoří jsem se rituálně omýval
před svatými úkony téměř netrpělivě.
Sotva se naposled omočím,
vynoří se odnikud Hadží Bektáš
a šine si to rovnou do mešity.
Neovládl jsem své pobouření
a křikl na něj:
„To nejde!
Neomyl ses před modlitbou!!
A on na to překvapeně: „Jak nejde?!
Dělám to tak celý život.“
Farídudín Attár o ráji
Nikolaji Ivaskivovi
Ano, skutečně jsem napsal:
Odejdi z nečistých míst, setřes ze sebe netečnost a zasluž si ráj!
Ale víš ty, kde se mi ráj zjevil?
Jednoho horkého dne jsem seděl pod stromem v chládku
a pozoroval okolí. Nedaleko stála studna a k té studni
přivleklo se nečisté zvíře, utrmácený, vyhublý pes.
Náhle se objevila s vědrem známá místní hříšnice.
Ponořila vědro do studně a vytáhla ho naplněné
čistou pramenitou vodou. A pak si všimla psa.
Chvíli ho pozorovala a pak mu dala z vědra napít.
Pes hltal vodu jak šílený. Až se tomu smála.
Pak odešla, pes odběhl a já zůstal jako ve snu.
Náhle zavířil písek, nebesa se roztáhla jak závěs,
a já spatřil tvář té ženy v oslepujícím světle a slyšel:
Ráj otevírá soucitné srdce, Farídudíne!