Iva Vyskočilová (* 1983). Žižkovská pocestná: "Když mě nenajdeš na zahrádce, tak sedím vevnitř. Poznávací znamení je vysoký čelo. Píšu si. Něco se mihlo v Psím víně a různých sbornících z literárních soutěží včetně etapy, kdy jsem zkusila psát básně romsky. Štve mě, že neumím polsky a hrát na bicí a ani pro jednu z těch věcí nic nedělám."
***
slyším žíly
život
jako když protejká hajzl
ucho na zápěstí
předloktí sluchátko
zavolej deseti náhodným lidem
nebo se stane něco strašného
tak strašného
jako volat deseti náhodným lidem
***
moje velký čelo
náhorní plošina Mount Údiv
vejdi
a přiměj ke zvuku
zvon bez srdce
***
z průčelí domu ční hlava koně
domovní znamení pomezí Vinohrad a Vršovic
napůl kůň a napůl barák
tag tajemnýho kabalisty
wtf KBL
v útrobách baráku se popochází
diskutuje vaří sexuje vylučuje levituje
ale hlavně
je tam teplo
na ulici je zima
boláky na nohou
prsty oteklý tak že vystřelujou nehty k nebi
a black fridays hrajou ten nejtvrdší metal
***
na chodník pršej podpatky
je tma
jen odlesky očí
jako srna před kapotou
vítr a chlad
bradavky
napínaj satén armádního stanu
tisícihlavýho vojska
žádný terakotový týpci
vlci
snažím se utéct
ale někdo si to zaměnil se vzrušením
probuď se lásko
náš pes vyzvracel slunce
***
zvuk příčný flétny
jako akupunkturní jehličky
mělce sázený do kůže
přejedeš po nich pavím perem
a já začnu zpívat modrý a zelený tóny
bude to píseň
o letovisku po sezóně
a zapomenutejch věcech na pláži
prsten navlečenej na vajglu
invalidní slunečník a nepárová bota
silueta odcházející do vln
a nevracející se
opuštěný ulice
v prázdný výloze pekařství
zapadlá bageta mezi paletama
pootevřený dveře putiky
nevejdu
matkama se člověk učí
bude to píseň
o žíznivý melancholii
***
Paris je te veux ma
Paříž smrdí chcankama
co ještě cítíš? vzrušení
paty přes rantl nábřeží
rozpažená se zvrátit do Seiny
nepřijala mě
stala se sklem a spustila na mě strop noci
street art na každym rohu připomíná jiný města
a já připomínám jiný ženy
strč si tři prsty do úst a saj
jaká je ještě Paříž?
našeptává skrz membránu hluku pozvolnej chtíč
chci ty ulice
přitisknu se tváří k omítce
klitoris křížovym stehem přišitej k páteři
v křeči ze strachu z amnézie vkládám kopírák mezi teď a teď
chceš mi říct že lze cítit milostný vztah k městu
ano
***
pojďme udělat něco malýho
co navždy nezmění náš život
překresli mi jazykem páteř
tím začneme
zbytek ti nadiktuju dechem
očekávání odlož rovnou k nářezáku
budeme se mu věnovat později
nemluv
a když už
tak o stalagnátech
***
slzy vektor vzhůru
zarosim strop
v každý kapce se bude odrážet moje nahý tělo
porno mušíma očima
skleník fata morana
ayahuascu brčkem
shibari liánou
můj orgasmus je holotropní kýchání
***
rozložila jsem deku s mýma veršema
v ulici za tržištěm
tam kde nikdo nechodí
nechci smlouvat
jsem unavená
usínám v sebesevření
kolena řasy
noc do mě vstoupila nozdrama
moje piercy souhvězdí tváře
červenej hadr neklidných víček
rozjel koridu obrazů
mám průhledný tělo jako medúza
sedni si do první řady
***
jsi nervózní
určitě
tě v těch úzkejch lodičkách
tlačej malíčky
celej život tě něco tlačí
myslím
že by tě uráželo
kdybych tě tajně nesledovala
vykáš mi a je to tak vulgární
jsi chlípnější než já
uštvaná antilopo
stvořená z adamovy kostrče
***
podvol se mi
budu skládat z tvýho těla origami
budu tě lámat do náročnejch figur
chci abys byla dokonalá namísto mě
vohulim topení
abys mi nelhala bradavkama
že tě to baví
jenom stůj
chytnu tě pod krkem
jestli ten člověk
kterýmu jsme nakázaly ať nás sleduje
označí tvůj pohled jako nechápavej
už se spolu nikdy nebudeme věnovat ontologii
***
bylo to město s plesnivejma táckama
a mouchou kreslící ve vzduchu pentagramy
vietnamskej výčepák
prolejval rasistický krky místních strejců
vedle seděla kurva s kamašema křečáků
víčka se jí třásla nad bělmem
možná měla krásný oči
ale dívala se s nima jen do tmy svý lebky
a mě k smrti vyděsil život
***
ve dřezu u mejch rodičů
leží hrnek se zaschlým dětstvím
jsem jak stará buddhová
v pozici odkvetlýho lotosu
hlavu prázdnou ideálů
toulavá kočka
v pelargoniích cizích paní
si chci lízat přirození