Dagmar Plamperová (* 1982) je básnířka, malířka, recenzentka, občas běžkyně, zpěvačka vlastních textů. Studovala bohemistiku a rusistiku na FF UK v Praze, kde také žije. Čtyři roky žila ve Walesu. Publikovala časopisecky v Dobré adrese, Hostu, Souvislostech, v brzké době v Protimluvu. Přítomné ukázky pocházejí z rukopisů.
Tažní ptáci
Zarazí tě průvan
V očích se odrazí nebe
a hejno ptáků si vyklove cestu dovnitř
Na jih radostí, přes sever smutku
roztáhnou lásku
Letíš
Knott Bar
Hospoda, nad kterou se potkávají vlaky z celé Anglie, je zauzlovaná. Zatímco Manchesterem funí double-decker busy a v nejvyšším patře stověžaté Tower jeden z hostí dokončuje tour de sky on rotoped, štamgasti Knott baru pilně rozvazují. Než je nad ránem přehne střízlivost přes kolena, vyryjí své věčné pravdy do temene sloupů. Nevěděls, jak z toho ven, tak jsi zůstal sedět. Výčep ti k pivu zakrojil pořádný flák soumraku. Osvětlovala čtvrtku města, od Deansgate po Canal Street. – Podívej! Támhle pod alejí se vousatá láska v silonkách a sukních objímá s nocí. A tady se touha naloďuje do houseboatů pro jedno zhoupnutí, než se pustí k vodě. Soumrak dorůstá. Pálí tě omleté panty. Příteli, je na čase obejmout tě a jít...
***
Pálí tě představa konce
přesouváš do tmy
celý svůj život,
aby ti na slunci
nevypršel
Léto
Fouká. Tělíska hmyzu berou dech stromům, co tají, že uvadají,
Na prstenících se chvějí pupeny jako pěst
V chomáčích strachů padají k zemi,
Lepí se, vanou
Nikdy nevyvanou
Dvě
Tančí. Trsají. Ztrácejí zábrany. Zábradlí. Padají.
Canal Street vrávorá. Šplouchá světlem po okraj tmy.
Nad ránem zlehka odloží stín té druhé do stánku s rychlovkami.
***
Sázím jahodníky
jako protest proti
dočasnosti
Dokud mě slunce
nezažehne, bude mě
šálit vůně příštích
U rybníka
Tvůj zpěv rozladil vlasce
Smrákají se. A ryby se
mrskají štěstím
Do okruží třou poznání,
že, co se napíná
jednou
klesne
Švestkový pár
Nalíčil se, zapudroval. Navlékl do silonek, oblékl do šatů tvé oblíbené barvy. Pak se usadil
v baru, kde vítají gaye a pány na podpatcích. Tam si na tebe s nohou přes nohu počká.
Přisedneš si. Nahoty pod šaty švestkových barev zašustí. Namlouvají se nocí. Po anglicku.
Tiše.
Nad ránem si oba vjedete do výstřihů, až to zasyčí. Vykřičení usnete pod duhovou vlajkou
v bezpečné zóně Canal Street.
Jarní
Sněženky rostou do roztrhání země
kvetou do okvětí světla,
tmy
Jsou krásné. Když truchlí
sněží soucitem
Marušce
Kdybych tě viděla,
jak bloudíš Vinohrady
s vinným květem na rtech
a ze vzpomínek vytrháváš
sedmikrásky tak,
aby tě ten či onen
měl zas rád,
oslovím tě, obejmu,
i když je to dávno,
cos mi řekla,
že kdo dostává,
jednou vše daruje
Básník na Piccadilly Gardens
Do okna pere slunce. Vykloněné dítě řve a rozhazuje pastelkama. „Příští rým bude
barevný
a zlomený,“ zašeptá Básník a otevře futrál na drobné.
„Jestli mě miluješ, kup mi báseň!“ „Za libru, za dvě, nebo za pět?“ „Oh, gosh!“ Prší.
Zatímco dav přetéká přes pomníky padlých do barů a diskoték, pár jako ze žurnálu
mizí za oponou módy. „What – a – beautiful – place!“
Jen Básník dešti překáží. Zůstává sedět, schoulený natrvalo. Stejně jako deštníky,
které se lámou, když náhle zafouká.
Modlitba
Nechci zachránit svět
Jen blízkost, se kterou
můžu mlčet
Kterou mi život nevezme
a nepřesadí ji
In memoriam
Snažím se najít ulice,
které tě uvěznily
a opustily tě,
když to nikdo
nečekal
Světák
Zvládne se protáhnout kolem kostelů i věží, ale přes Oxford Road neprojde. Kdysi toho věděl
tolik, že mohl s lidmi zapřádat rozhovory. Dnes nerozumí ani sám sobě. Cesty si značí
nataženou dlaní a kelímky z Costy. Říká, že ze světa se ztrácejí jen ti, kteří se začnou vracet.
„Rád se s tebou vyfotím, chceš? But there ain't no such thing as a free lunch.“
Barová
Protřela tokům spád
a točí z očí smích
Laská se s obrazem
z roku dvacet dva
když prší je
mezi slovem
a prosbou
rozdíl
Když naprší a uschne...
Tma se kroutí pod přívaly vody. Odrážím se v kalužích, plných duhových barev barů
v Canal Street. Čekám, až si pod pláštěnku zaleze láska. Zapíchne do mě deštník a
rozevře se.
***
Jsou přání,
která se do člověka
nevejdou
A tak hubnou
na cyklostezkách