Nejlepší české básně pro letošní rok do pravidelné publikace vydávané nakladatelstvím Host vybírali Sylva Fischerová a Jan Šulc. Děkujeme nakladatelství Host za poskytnutí antologie k přípravě tohoto bloku poezie. Křest se uskuteční v Praze 12. prosince od 19:00 v Literární kavárně Řetězová. Přinášíme vám 11 básní z výběru obsahujícího 44 básní od 34 autorů.
***
Kateřina Bolechová
(Ne)viditelná ruka trhu
strčila prst do zadku
protrhla střeva
fekálie se vyvalily ven
do koryt
protékaly městem
lidé běhali po proudu
a křičeli
— Konečně pořádná řeka —
bude se jmenovat Sleva
Ti nahoře kradou
ti dole kradou
a ti uprostřed
mlčky čekají
na máslo v akci
Tablety do ruky
tablety do huby
Zubatá s kosou
Pche!
Bere i bezzubé bez kosy
Vídeň po probuzení
Adam Borzič
Chytnout toho mrzáčka za krk
a šup s ním ven… Jako růžový puding?
Jako růžové prasátko, nasládle tlustý svět?
Hnusný sendvič reality pod krupicovou oblohou?
Ale ne, to ranní světlo jen polyká chodce.
Opar světla se věší na člověka jak zrovna opouštěná milenka.
V uchu muže s koženým kufříkem bzučí moucha.
Servírka, tenká tužka, přináší kávu s koblihou.
V nádražní kavárně je překvapivě čilo. Narychlo ohmatané
noviny zakryly všechny místní bronzové pomníky,
koně, vojevůdce i císařovny, a přece město dál
voní jak monument. V gumově hygienických rukavicích
v S/M salonu, v trafice obtékané hejny aut, ve vybledlé
kapuci mladíka, který venčí palácového pinčlíka,
v nagelovaném smíchu 16 nad řekou,
dokonce v kečupu na hranolkách.
Všude.
***
Norbert Holub
Jakoby jen pro smích
zoufalci jsou,
když na zmrzlých saních
jedou tou tmou.
K tomu jim rolničky
tiše zvoní,
obtloustlé dětičky
(ó i ony!)
se jim nahlas smějí,
chi — cho — ta — jí.
Na rohožce dějin,
že jsou v ráji,
nakonec se jim zdá.
Kde? Kdy? A proč?
Bídu jak samizdat
tiskne ten kolotoč,
zrychlené koleso:
kam se točí?
Tak aspoň s noblesou
nápoj noci
pijte, mí básníci,
alespoň s ní.
V horoucí zimnici
slíbejte sníh
z bílých plání zimy,
z mrazivých hor,
když zas na hrdiny
hraje si chór.
Kolem Ostrava
Petr Hruška
Kurvy zasraný,
slyším, jak říká,
jako před lety,
kurvy zasraný.
Je to tu ale dnes mnohem větší,
světlejší a čistší,
prosklené,
přibyl vchod i východ,
možnost sezení,
nesrovnatelně víc místa nahoře i dole,
vytřeno, teplo,
daleko zřetelněji se to nese.
Beatnické hroby
Milan Kozelka
Odchytem bláznů drama nekončí. V oklecených
kójích vyjí vlci stažení z kůží, obnažené maso
jim pokrývá romantická plíseň. Knihy básní jsou
naházeny na centrální hromadu a zpopelněny.
Popel si vtírají modelky do pórů, knižní popel
se stává šlágrem sezony. Zlynčovaní básníci
si kopou vlastní hroby, násadami od lopat
a od krumpáčů mávají na počest Nového věku.
Nový věk přichází slavnostně a triumfálně,
s veškerým myslitelným komfortem. Básníci
uléhají do hrobů, nejvyšší boss Nového věku
k nim promlouvá: „Byli jste zbyteční a nic tu
po vás nezbyde. Spěte tak, jak si zasloužíte.
Tento svět pro vás nikdy nebyl, není a nebude.“
Dav kolem Valského
Patrik Linhart
Doktor Valský umřel na infarkt ve frontě u pokladny č. 2 v hypermarketu Tesco. V nákupním vozíku měl dvanáct rohlíků, půl kilogramu gothaje vcelku a roli jednovrstvého toaletního papíru. Zatímco se kolem něho srotil dav — bezpochyby týchž čumilů, kteří okukovali Ježíše na Golgotě —, příručí v mundúru s nápisem JSMESME TUTU PRO VÁS horečnatě přemítal, co se zbožím. Ponejprv vzal pytlík rohlíků a vysypal je zpátky do boxu. Mladá manželská dvojice si ho opovržlivě změřila.
„No co,“ řekl prodavač. „Nezaplatil je.“
„Jo, jenže moh je ohmatat těma svejma už skoro mrtvejma rukama,“ vybafla rozčilená prvorodička.
Prodavač vypustil z plic horký vzduch, vzal roli toaleťáku a oderval z ní kus šedivého papíru. Omotal si jím ruku a opatrně začal vytahovat rohlíky a pokládat je zpět do vozíku, na jehož dně, zákeřně jako prsten moci, čekal gothaj s již zaplacenou účtenkou od řeznictví firmy Novák.
Nad Vltavou plyne stříbřitý opar
Ewald Murrer
Hutnými mraky s otisky ptačích pařátků
tiše proplouvají ryby s třpytivými šupinami.
Lodě stoupají spletí čar perokreseb stromů
jako neslyšné páternostery do nebe.
U dna číhá pravěká nestvůra.
Ruce se hřejí na šálcích čaje,
drobky z koláčů křupou pod nohama.
Dívám se z okna a píši báseň.
Někde velice velice daleko
vleče pan Mělník těžkou bednu do schodů.
Po anglicku
Antonín Přidal
Tisíce odcházejí, ani nevíš.
Ztratí se po anglicku. They are gone.
Někteří vylézají po kolenou z lůžka,
hledají potmě, po zásuvkách,
co možná měli, možná ne.
Pak zase lehnou a lámou si hlavy,
kam zmizet z domu, když není jejich.
Na dlouhé chodbě, po které se sunou,
potkají, koho nehledali.
„Mobil mých rodičů. Znáte? Nic o nich nevím.
Jejich mobil!“
S prázdnou pak zpátky, pod přikrývky.
Co chvíli jim zmizí telefon.
They will be gone.
Jeden se zvedl při obědě
a přes klapot lžící,
přes hlavy seniorů volal:
„Číslo mých rodičů si žádám!
Jejich číslo!“
„Nač by ti byli?“ okřikl ho druhý.
„Jedenkrát ses už narodil!“
Čtyři se smějí.
Tři nechápou.
Dva přikyvují.
Jen někteří, ti nejmenší,
co ani v zrcadle se nedokážou najít,
najednou tuší, že by mohli
prodrat se škvírou,
tak těsnou, tak horkou,
a uniknout znovu.
Hlavou do dlaní,
popadnout dech…
Neví se o nich.
Vědí jen oni.
They will be back.
Věk hluku
Jakub Řehák
Dělíš si den na čtyřiadvacet bílých prken,
ze kterých stavíš svůj vhled.
Nikdo se neumí přiznat k vlastnímu strachu.
Ty jsi jej ale zažil, uviděl.
Ano, strach je bílý a plní tě, když se mu poddáváš.
Strach ti vsouvá do úst slova,
ale tělo je jenom příbytek.
Nasáváš vůni prachu, která se rozhostí
po dešti okolo stadionu.
Jdeš a nic nevidíš. Nerozumíš dešti.
A všude zářiví, třpytiví, světélkující policisté,
země je plná spících agentů.
Věk hluku infiltruje.
Dívej se na oblohu: slunce se rozzářilo na obloze,
bankomaty plivou peněžní šero,
započal další titánský den.
Uvolni oči a zaměř pohled do prázdna.
Vidíš? Světelné body. Orgon. Energie.
Nedbej toho, že tě kdosi nahrává
na video čtyřiadvacet hodin,
co zbývají do konce světa uvnitř dne.
Půjdeš a ve vzduchu ucítíš peří,
plné rtuti budou ulice,
zlátnout začnou zákazníci světa,
až vstoupíš do záře, dotkneš se každé zdi,
tlaková vlna nezdráhavě prolne tělem,
na stromech rozkvetou třešňová města.
Marie jde lesem
Jitka N. Srbová
Babičce 25. května 2015
Marie jde lesem, les je samota a vlání.
Chodidla jsou nahá v trávě, nahý je i čas
a teď se pluje napříč.
Marie slyší pláč, jsou to pozůstalí,
utírá ho dlaněmi do kůry modřínu.
Marie jde lesem, les voní smůlou,
je to krásné, je to zoufalé,
lesem plným smůly bloudí nohy tuláků.
Tady prýští soucit spodním proudem do jezírka.
Cítíš soucit? Marie se ptá kosa.
A kos soucit necítí, s červem
ani se sebou.
Marie jde lesem, ve kterém i prší:
je to opravdový les. Z lásky
jsou tu kruhy v pařezech, a ty nikdy nehnijí.
Marie jde lesem jako obývákem,
jde lesem jako kuchyní,
tady je cukřenka, tady hodiny,
čas sedí na větvi v podobě žluny.
Paprsek je srdcem gongu a právě odbíjí,
ve světle paseky je to tolik zvuku,
až to praská v uších.
Marie jde lesem, je krásná,
s každým krokem krásnější,
srna se marně vystavuje mezi stromy.
Nic se nehýbe. Jen čas, který žere události
decentní příkrmovou vidličkou.
Ráno bylo jaro, teď je listopad,
Marie jde časem k východu.
Tiché město
Ivan Wernisch
Když končí podzim, ženou tichým městem nomádi svůj dobytek, na chvíli se tu i zastaví, rozdělají oheň, ale ani si k němu nesednou, odcházejí hned, jakmile se přesvědčili, že v prázdných domech nenajdou nic k snědku.
V ulicích se pasou mufloni a ve staveních, která lidé opustili, ještě než byla přichystána k obývání, je příjemné šero.
Také je tu hřbitov bez hrobů a sad, zahrada plná stromků, které dosud nekvetly.
Tady se mi líbí, tady zůstanu.
Na neošlapaný schod přede dveřmi někdo položil pilu, na klice visí kabát.
Stmívá se, v ohništi dodoutnává větev, bučení krav se ozývá z dálky.
A v ještě vzdálenější dálce zabučel parník — tam někde je moře.
Na vratech statku nebo zájezdního hostince se třepetá roztržený, ale dobře čitelný plakát, který sem nedávno připevnil nějaký potulný agitátor: Čas vidliček je pryč, přijde čas nožů.
Čas…
Času mám dost. Už ho mám až po krk.