„Až dokonám, mne vínem umejte, o džbánu vína žalmy říkejte, a chcete-li mne najít v Soudný den, pod prahem krčmy v prachu hledejte!“ Omar Chajjám (1048 – 1131) přežil v povědomí lidstva díky svým čtyřverším a toto patří k těm nejznámějším. Ve své době byl tento perský básník ctěn také jako matematik, astronom a filozof. Psal o geografii, mineralogii i astronomii.
Chajjám byl jistě skeptik a zřejmě piják (vína), jakkoli řada jeho vykladačů považuje víno jen za symbol. Metaforu, která je pro perskou poezii typická. Vínem se v textech islámských mystiků rozumí pramen Moudrosti, cesta k dosažení božské extáze. Chajjám měl od oficiálního – a hlavně oficiózního – kultu odstup, v Boha ovšem věřil.
Je ale klidně možné, že Chajdám prostě… chlastal. Peršané sice islám přijali nejen hlavou, ale i srdcem, zvyk pít alkohol si přesto ponechali. Především dvořané, ale nejen oni. Nynější íránská vláda sice nařídila prohibici, která oproti českým představám není v muslimském světě zcela běžná, Peršané ji ale porušovali a dosud porušují.
Pro dnešní neděli připravil blok poezie Omara Chajjáma v překladu Josefa Štýbra (Philobiblon, Praha, 1931) Pavel Pawluscha Novotný, novinář zabývající se muslimským světem. Pracoval v Lidových novinách, Týdnu či MF DNES, nyní je editorem ČRo Plus.
Poezie stará bezmála tisíc let a jak aktuálně promlouvá k tématům, která otřásají dnešním světem.
(Foto: Wikizdroje)
***
„Chceš zítřek na věky mít pronajat?
Radši hleď všecku radost srdci přát!
Pij víno v svitu luny, zítra její svit
nás možná nenajde, ač stejně bude plát.
***
Ten osud zlý! Jen růži vzkvésti dal,
už serval lístky z ní a v prach ji svál.
Ach, kdyby oblak místo vody prach jen sál,
krev těch, kdo krásní bývali, by proléval.
***
Až dokonám, mne vínem umejte,
o džbánu vína žalmy říkejte,
a chcete-li mne najít v Soudný den,
pod prahem krčmy v prachu hledejte!
***
Je po radosti; srdce plní žal;
tvým odchodem se život trudným stal.
Tys hořkost světa v sladkost měnila,
tvůj odchod svět mi hořkým zanechal.
***
Kdož dí, že korán svatá čtení jsou,
jen málokdy v něm sami pilně čtou;
však čárky, v stěně číše vyryté,
jsou čtení, na němž vždycky uváznou.
***
Hlína, jež nohou nevědomců šlapána,
toť dlaň či tvář, jež byla žitím nadána
a každá cihla ve stěně a kupolích
byla kdys prstem vezíra či hlavou sultána.
***
Opilý tulák na zemi tu sedí v celé kráse,
co svět je, kacířství či víra, sotva ptá se;
nezajímá ho právo, pravda, zákon, jistota –
kdo v světě tom i onom jemu vyrovná se?
***
Kdo nepiješ, si z pití netrop smích;
já, dá-li Alláh, želím hříchů svých;
však víno, kterým ty prý nehřešíš,
je proti stům tvých hříchů dětský hřích.
***
Když z vody stvořil mne a z hlíny jen,
chtěl Stvořitel, bych byl tu spokojen,
však zakázal mi vzít kdy pohár v dlaň.
Má sám dlaň prázdnou! Nuž nač zákaz ten?
***
Když střízliv jsem, mne přejde veselost;
když opiji se, nejsem vážným dost;
tož stav, kdy nejsem střízliv ani zpit,
si zachovám, bych žil těch výtek prost.
***
Prý sladký sňatek s jednou z rajských děv,
mně sladší však zde rudá hroznů krev.
Drž v dlani hotové a úvěr nech,
i dutý buben z dáli zní jak zpěv.
***
Pagoda, Kába. modlitebny jsou;
hlas zvonů modlitbou zní hudbou svou
a oltář, kostel, růženec i kříž
znak téhož Boha jsou s touž modlitbou.
***
Jen božský zákon vládne přírodou,
nic nestane se vlastní svobodou
a vše, co jest, být musí tak, jak jest,
a jde, jak určeno, ne náhodou.