Bořek Mezník (* 1974) vydává v nakladatelství Petr Štengl svoji novou sbírku nazvanou Vy mě taky. Knihu pokřtí spolu s dalšími projekty nakladatelství v sobotu 25. března od 18:30 na pražské náplavce v (A)VOID Floating Gallery. Facebookovou pozvánku na akci najdete zde: https://www.facebook.com/events/1430622507237019/.
Když píšou básně opravdoví chlapi, kteří mají svoje pády, úspěchy, lásky, touhy, přání a kopec problémů - počínaje třeba svedenou holkou, kterou bylo výhodnější nesvádět, a konče alkoholismem či rakovinou - vypadají jejich básně jako poezie Bořka Mezníka. Když je píší stejným jazykem, jakým mluvili v hospodě v době, kdy tam ještě před hospitalizací na psychiatrii chodili a tak tak se z ní dokázali odplazit, vypadají jejich básně také jako poezie Bořka Mezníka. A když je píše chlap, který miluje svoje dcery, nechce už znovu zklamat svoji ženu, váží si práce, kterou konečně sehnal a zdraví, protože po chemoterapiích si ho budete vždycky vážit, tak je to básník Bořek Mezník. Vítejte při čtení poezie chlapíka, který stál u zrodu brněnského anarchistického hnutí na začátku devadesátých let a teď bydlí v malém domku na kraji vesnice v kopcích za Boskovicemi, živí se jako obchoďák a občas se mihne v partě kolem sdružení Vítrholc.
Petra Štengl, který novou Mezníkovu sbírku editoval, udělal výběr toho nejlepšího z jeho tvorby a básně Mezníkem zpravidla psané do krátkých řádků, nechal vysázet jako prozaické texty.
"Dobrý večer, děkuji za ukázku. Přečetl jsem jen kousek začátku a hned vidím, že to je druh poezie, kterému své ISBN určitě nedám. Nejsem žádný puritán, ale ta spoušť vulgárních výrazů je na mne moc silné kafe. Své jméno Vaší poezii nedám," napsal jeden z vydavatelů, který odmítl jeho tvorbu. Šest takovýchto rozmanitých odmítnutí vydavateli umístil Mezník místo úvodu na začátek nové knížky.
My vám nyní přinášíme jedenáct ukázek z poezie, pro kterou našel vydavatelské pochopení Petr Štengl.
(Foto: Kristýna Kašparová, Bořek Mezník na zkoušce s Vítrholcem před křtem nové sbírky)
Přitáh jsem si domů bílou myš.
Vyměnil jsem jí s Peťou za nálepky od sestřenice ze západu. No, co doma... Běžel jsem k nim s brekem zpátky. Jeho máti by mě taky nejradši zabila. Nálepky jsem dostal, ale už s tapetou nebo primalexem. Peťa mi pak za zahnutou hokejku dal digitálky. Byl jsem z nich tak nadšenej, že jsem celou cestu všechno všude stopoval. Jak dlouho jsou otevřený dveře,jak dlouho svítí červená, jak rychle se dveře zavřou, no práce až nad hlavu. Až jsem v autobusu zapomněl brusle a zase jsem dostal pár facek.
Bylo mi třináct
a Gábinu jsem miloval, jak to umí jenom zajíčci. Pak se na mě vybodla. Sbalil ju nějakej jinej kluk, o něco starší. Šlohl jsem doma tátovi ze sklepa litr vína a domácí griotky, a šel to vypít na koupák. Na Kraváku jsem víno vypil s kamošem už v kabinkách, griotku pak na slunku. Poblil jsem celou terasu, nablil i do bazénu a málem se utopil. Zavolali na mě policajty a záchranku, páč jsem byl našrot do bezvědomí. Kámoši, hlavně Fichťa, mě stačili vyžďuchat z koupáku, ještě dřív, než přijela Veřejná bezpečnost. Druhej den jsem svoje dílo dokonal. V jejím baráku jsem do zdi vyryl: Gábino, ty kurvo, proč jsi mě opustila? Gábina je piča! Gábino, miluju tě! Její fotr byl domovník a chtěl mě rozhodit sandál, ale byl o hlavu menší a chtěl po mně náhradu škody, opravit omítku a vymalovat. Což mi připomnělo mýho prapradědečka, byl to restaurátor a akademickej malíř. Studoval s Muchou a na telčským zámku objevil sgrafita. Ale já jsem ho trumfnul, už jako mláďátko.
Vodchumlala se zpod deky,
zapálila si cigáro, vtáhla do sebe kouř a povídá: kolikátá jsem, kterous na to sbalil? Pokud si dobře pamatuju, tak jsi první svýho druhu, říkám. To kecáš, ty prase! Vstal jsem. Nekecám! A udělal snídani.
Dělaj mi to každej rok.
Přijde pani ve skafandru, píchne mi cosi z olověný stříkačky, a rychle odběhne. Pak mě zavřou do bunkru. Musím pít ještě nějakej radioaktivní sajrajt a čeká se hodinku, než se rozzářím. Pak se koukaj, kudy ta svítící sračka teče. Nesmím pak prej bejt s děckama, těhotnejma a oslabenejma jedincema. Nacpou mě s dalšíma šesti lidma do sanitky. Každej z nich dostane svou dávku ode mě a v kůži řidiče, kterej tam pro ten marast jezdí denně, bych teda nechtěl bejt.
Čekám s tebou děcko,
povídala a já zajásal a běžel na kopec, prej se jen podívat, jestli roste květák, a taky, že jo! Rostl jak blatouch z vody. Několik měsíců jsme byli dobrá dvojka. Ona blila těhotenstvím, já blil chemoterapií. Prostě takový ty všední věci života.
Moje bejvalka,
její švica, další její dvě švici – dvojčata, naše dvě dcery, tchýně a její švica. To čítá osm bab v baráku. A já. A ještě dva psi, feny a žvanící andulka. Tu jsem taky podezíral, že je to mařka. Kdo nezažil, nepochopí. Kolik já shlíd romantickejch filmů. A jak to bylo s hadrama a botama a jaký jsou chlapi hajzli. Přitom každá nějakýho furt naháněla. Nenáviděl jsem slovo „logický“. Strašilo mě i ve spánku.
Je šest ráno
sedim u stolu v kuchyni nad čajem. Čekám, až to přijde. Nikdy nic nepřijde. Čumím na ryby v akvárku. V zádech vítr z okna. U nohou Sára líže kost. Sousedi po ránu stěhujou nábytek a jiní kadí. Za chvíli se ozve panimáma ze stupaček: Doprdele kluci, na co máme na hajzlu tu štětku?
Chvílema jsem to už vážně přeháněl.
Když sem se vožral, byla z toho vostuda. Takže jsem šel na léčení, odpočnout si. Byla to docela válka. Romča říkal, že je to horší než kriminál a že tam strávil nějakej ten čas. Na léčbě jsem poznal spoustu dobrejch lidí. Byl to čas upřímnosti. Všichni jsme byli na jedný lodi a neměli co skrejvat. Ty příběhy byly zajímavý. Rozhlasová moderátorka, bejvalej profík fotbalista, inspicient z divadla, řeznice, studentka a po Šárce jel snad každej. Však se uměla pěkně vyprsit. Na petanque chtěl bejt každej rozhodčí. Studenej mrtvolnej pot, tlukot srdce slyšíš až v mozku, třesavka, psychóza, hnus, nepomáhá nic, než se znova napít. V takovejch stavech tam lidi přijímali. Několik dní byli totálně mimo. Hodně jich tam bylo už poněkolikátý. Ty mně o tom vyprávěli. Statistiky nám nedávaj moc šancí. Prej devět z deseti zase začne chlastat. Ten způsob léčby asi není moc účinnej. Je fakt, že některý chování personálu je ponižující a do člověka to zasívá pochyby. Devět. Z deseti. Ententýky dva špalíky.
Kámoš mně zavolal,
že na detoxikačním je Kopec. Můj miláček Kopčem, kterýho jsem naučil chlastat, aby přestal s pikem. A už byl kdesi v odmašťovně. Tam sem ho sám odvez. Prej vyrazili s kamarádama a kamarádkama do chatek. Večer se picli a vojížděl jednu koc v autě. V nejlepším vepřím vyšla ven jeho žena. Pak to volal kámošovi Tomikovi, kterej se rozved, páč taky šukal nějakou babu v autě před barákem. A on se ho ptal, jesli prej taky troubili.
Mám krásnou maminku.
Vždycky když k ní přijdu, má pro mě plno úkolů: vem si papuče, umej si ruce, najez se a povídej si se mnou. To je přece úžasný!
V pět ráno
už začínala funět. Aha, už to asi přišlo. Z porodnice nás vrátili, že prej máme přijít v pondělí. Dojeli jsme dom, vlezla si do vany, ale bylo to akorát čím dál horší. A nejhorší na tom bylo, že jsem s tím zmoh leda tak kulový hovno. Ženský říkaj, jaká je to prej bolest. Ale dokážou si vůbec představit, jak člověka bolí, když vidí svýho milovanýho trpět? Kurva, to jsou muka, že by se z toho jeden vosypal. A nic nepomáhá. Třeba zavřít voči, nebo jít pryč, nic nepomáhá, to jsem zkoušel. Chodila po bytě jak poraněná tygřice. Kolem jedný mně už bylo jasný, že jde do tuhýho. Soudružky na porodním se asi spletly. Žádný poslíčci, nebo tak něco. Už ani vstát nechtěla. Takže jsem musel trošku zadrsnit. Tak povidám: Miláčku, prosím tě, při každý přestávečce mezi bolestma musíme něco udělat. Vylýzt z vaničky, usušit si nožičky, bříško, zádíčka, hlavičku a ručičky, oblíct šatičky, nazout botičky, dojít k autíčku. Byla šikovná a poslušná. Na vozejku jsem jí dotáh na porodní sál. Už to bylo na jeden, dva cenťáky. A pak už to šlo šupem. Hekala ve vaně. Jéžišikriste! Jak ta byla statečná a silná. To si člověk říká: to musí bolet! Kopanec do koulí hadra. No a pak - Anička tak krásná jako její maminka. Nic jinýho, než absolutní extáze. Projelo to každou buňkou mýho těla. Tohle zažít každej den každej člověk na světě, tak lidstvo za chvíli přetaví zbraně na lopaty kolečka a krumpáče a postaví novej svět. Dojel jsem dom, a vyvenčil psa.