Aleš Kauer: Vlastní autoportrét v kontextu obrazové tyranie

neděle 5. března 2017

Aleš Kauer (Zábřeh na Moravě), výtvarník a básník, zakladatel bibliofilského nakladatelství Adolescent, avantgardního hudebního projektu Iglau ungenau a organizátor řady kulturních akcí v regionech. Poslední básnická sbírka VNĚ/MNĚ vyšla v roce 2014 v nakladatelství Adolescent. Výbor z jeho juvenilních básní pod názvem Dynamika s harmonickou opojností vydalo nakladatelství Kniha Zlín v roce 2011. Básně publikoval v Tvaru, Welesu, Prostoru, Artiklu... Několik cyklů bylo přeloženo a publikováno v zahraničních literárních časopisech a antologiích. Graficky a výtvarně doprovodil řadu knih a časopisů. Je zastoupen v domácích sbírkách a veřejných institucích doma i v zahraničí. V současné době žije v Jihlavě.


V rozhovoru pro katalog Paintomorrow, na otázku "V kolika letech jste pocítil, že se stane malba nedílnou součástí vašeho života?" Aleš Kauer odpovídá: "Malba není nedílnou součástí mého života. Nedílnou součástí mého života je tvoření. Nerad rozděluju své úsilí do formálních škatulek – psaní, malba-kresba, hudba. Pro mě je to androgynní organismus, jehož centrálním mozkem je poezie."


Poslední vydaná knížka - artefakt - Aleše Kauera má název Giotto & xerox. Obsahuje deník (červen - listopad 2016), cyklus koláží Backstar, inspirováno kostýmy, hudbou a životem Davida Bowieho a fotografický cyklus Nouzové focení, které bylo  pořízeno na nejlevnější mobil na trhu. Kniha vychází v limitované edici padesáti kusů a je prvním dílem zamýšleného triptychu. Podrobnější informace na webu autora www.kauer.cz.


Básně zde publikované pochází ze sbírky VNĚ/MNĚ.










Je to zase o nás,
tedy nic původního…

Přitom musí existovat tolik jiných možností!





Lehká nevolnost


Prostupuješ mnou jako kresba,
linie čáry s hrotem obkružuje můj solar,
vidím jenom oko koordinované srdcem.
Vyřízni ho buňuelovským rukopisem,
zatlač prsty do důlků,
dokud kresba nepřekročí práh zavřených víček.

Nechávám se unést
k pocitu lehké nevolnosti.
S tebou jako ve vídeňském Prateru –
šmouhy těla rotující tak rychle,
že ztrácejí lidskou podobu.
Derain, Balthus, Degas.
Jejich stopy, kroky, barvy, rytmy,
schody chodby Albertiny.
A venku namísto slov labutěnka z Degasova plátna
snáší se lehce jak listopadová vločka naznačující sníh.

Chytáš balanc nad propastným městem,
dole davy duní dutými výdechy,
stín, světlo, stín, světlo, stín,
jako když vějířem prstů zastíníš slunce,
jako když pod tvýma nohama padá mrakodrap.

Přicházíš světlem,
odcházíš tmou,
nacházím tě,
nenacházím.
V tvém obličeji
díra po mém oku
a naopak.
A kolem všude strašný prach,
zmizelý obrys náznaku.
Jsi mé vychýlené těžiště.
Můj budoucí pád na solar.

Plesk!

Náhle se zastavíš,
krok v protisměru působí jako rázný škrt.
Jako by všechno jedním šmahem byla minulost.
Vrazil jsi do mě,
uvedl mě do pohybu,
udal směr.

Ale to je teprve začátek,
a já už teď cítím své poklesky.
Toužím vytrhnout z kontextu všechny podmiňovací věty,
jejichž podmínkou je nezraňovat.
Jestli neexistuje náhoda,
pak jistě nějaká nevědomá síla.
Otevírám Pana Testa, ač jsem klidně
mohl otevřít třeba Uzavřený ráj –
„…není myslitelný pohyb, který by neměl směr a smysl…“

Člověk nezakouší pochybnost,
jen se řítí vpřed. Chce milovat
pro tu destruktivní ambici v sobě.

Bude to boj,
jsi jako duben,
jako tříhlavá pochodeň,
samá saň.





Dubáj


Mlčíš už i v e-mailech.
Už žádná stylizace v modré a vínové.
Žádný rukopis Times New Roman.
Prefabrikované emotikony.
Už ani kurzívky
na konci tvých veršů
nemívají sklon k hravosti…

Už mi neodpovídáš
na archetypální otázky o naší blízkosti.
Kdy se uvidíme, je ve hvězdách,
a vzhledem k tomu,
že celý týden má být zataženo,
je naše blízkost v nedohlednu.

Mít dost peněz,
koupil bych ti Blue od Joni Mitchell,
abych tě ještě jeden večer viděl zamilovaného.

Utíkám od myšlenek k tobě,
k myšlenkám zpět,
jako by poezie byla bůhvíjaká ctnost.

Tvé černobílé vidění -
jak svitek němého filmu,
pohozený u digitální kamery.
Jen obrys těla.
Jen obrys těla,
jímž procházím
jak korzem nákupního centra,
kde život trvá na lži naleštěných bot ve výprodeji,
kde virtuální impotent s moravským dialektem
a přihřátým hlasem kadeřníka
nabízí přítomnost nových médií
s japonskou imitací jídla
zdarma!

Tekutá prostupnost prostředí.
Čipové zákaznické karty.
Laserové snímače zboží.
V kabince už není třeba se ani dotknout kliky.
Zmáčknutím tlačítka zprůsvitní matné krystalické sklo,
v němž uvidíš sebe
sevřeného v optickém aparátu.
Plazmové zrcadlo vyvolá narcistní rozkoš.
Vlastní autoportrét v kontextu obrazové tyranie.
Sex-appeal neorganické hmoty.
Luxfery a skleněné stěny…

Slavnosti. Večírky.
Jiskry a třpyt.
Skleničky s bublinkami.
Zlaté svícny, zlaté táflování.
Ozdoby.
Slavnosti nemohou nebýt zlaté.
Zlaté pozlátkem.
Je to tak odjakživa.
Třeskutě hlučné a okázalé jak
vitráže Sainte Chapelle.
Slavnosti neberou ohled na nic.
Podupávají a rozrušují.
Bojí se zítřků.

Vykloněn z nejvyšších pater
(bez křídel a bez tíže,
jako by to bylo ve snu)
křičels - Dubáj, Dubáj!

Nazítří ses už svlékal mezi kontinenty
Evropa – Asie,
jako bys chtěl zapomenout svoji historii.
Útěk z provinčního městečka minulosti
do pulzující opravdovosti budoucího světa.
Vydupal sis svůj Dubáj.
Jak Lisabón přetrhaných pamětí.
Jak Lyndon zkomolený hříchem.
Jako Belrín nadějí i bez.

A za okny se strhla děsná čina!

O znesvěcení vším tím luxusem.
O lehkých labutěnkách a těžkých pochybnostech.
O fantazii zrozené z nahoty.
O podšívkách se srdcem naruby.
O siláckých slovech a zvukomalebných zkomoleninách.
O tom všem můžeš tak leda inscenovat nějakou tragédii
o sociální nerovnosti současného světa.
A bude to k ničemu.
Ale bude to jistě krásné v tvém podání.

S bohorovnými výrazy bohů s kaštanovými vlasy.
S hrudníky rozhalenými ve zlatém řezu.
S pasem podprahově nízkým
jako ošklivost nebo jako rozkoš.

Stojíme teď proti sobě,
ukazujeme jeden druhému záda,
protože si nemáme už víc co dát.

Přežíváme s pamětí,
která se věkem hromadí v zapomnění,
přerůstá možnosti srdce.

Láska?
Jen jemněji vyladěné ego…

Slavnosti utichly.
I my utichneme - jako poslové ticha
s poraněnými bubínky.
S očima nevyplavených střípků
zachraňujeme jeden druhého před životem,
který je v tuto chvíli tak klamně daleko.





Praha… to be continued


Praha.
Děvka stará a otrávená
a ochotná jít s každou generací znova.
Jsem jako Praha
žadonící o fotku,
jako cizinec o lásku,
jako turista věřící ve virtuální hodnoty.
Jsem explodující něha a pošetilá imaginace.
Sladím hořký lógr dvěma kostkami z vedlejší ulice.
Na okně pavouk včerejšího výbuchu.
Slávie.

Usínáš s ipodem v ruce.
S rozkoší, zábavou a neurózou na dosah.
S ujištěním, že existuje ještě další
místnost plná světla.

Zářivá pomlko mezi dvěma životy.
Chci být tvé sebevědomí,
chci být tvůj talent se skutečnou vnitřní složitostí,
se spektrem svých cynických,
kousavě vtipných a bleskových postřehů.
Chci být tvojí adresou v žlutém moleskinu,
tvůj artefakt i adrenalin.

Mrkni na mě, ať vím, že víš, o čem mluvím!

Dotýkáme se svých úzkostí jak břitvy.
Neoholení zbloudilci v polárních mapách.
Ale v celé té prožité melancholii
je tolik pravdy, ošklivosti, humoru, krásy,
že existuje jen jedna jediná odpověď…
Jít ven a žít!