Došla nám "do schránky" pošta od básníka Milana Ohniska (* 1965), která nás velmi potěšila:
Co žiju v Praze, napsal jsem o Brnu jen jednu jedinou báseň. Přišla náhle a vznikla takřka jedním vrzem. Dlouho však neměla název. Letos jsem z ní, zlákán slibným inzerátem v revui Host, sfoukl binární prach — a po jistém osmělování ji vyslal do soutěže Brněnská sedmikráska. Pro ten účel jsem ji adjustoval příhodným názvem; tématem ročníku bylo „Brno v noci“.
A ejhle, „probojovala se“ do finále. Na stupních vítězů pravda nestanula, ovšem díky této epizodě je řádně dokončena (resp. začata), a tak ji nyní s radostí věnuji svému milému příteli Karlu Škrabalovi do jeho Nedělní chvilky poezie.
Báseň je „homáží“ mistru Pavlu Řezníčkovi, který Brno nezaměnitelně proslavil svými Hvězdami kvelbu, a nejen jimi. Stejně tak by ale mohla být poctou městu samému. A možná že tajně i je.
M. O., říjen 2015
(Foto: Roman Šimků)
Hvězdy nad Brnem
pocta Pavlu Řezníčkovi
Dědek drží levou rukou za krk zpupnou slépku. V pravé má sekyru.
Hudruje jak krocan. Od rána si maže kolena slivovicí.
U špalku stojí vnuk a dívá se.
Vedro jak v peci, zvoní poledne.
Královo Pole.
Teče krev.
Vtom kněz, mladý a pohledný člověk, pozvedl obočí.
Ukaž mi svůj bičík, hříšnice, zašeptal vlídně.
Nic?
Raus!
Kdepak do Vídně, kočár do Černovic!
Ach já nebohá, upadla mi náušnice a rovnou do strouhy.
Proč knihou básní podkládáš si postel?
Mámo, dneska chodil po šalině divný průvodčí.
Každá žena jest něčí dcera, naopak to však neplatí.
(Jak napsal bratr Mrštík v jednom ze svých znamenitých děl.)
Z okna své tiché kanceláře v káznici na Cejlu pozoruji vojenským dalekohledem skladatele, jenž trestá hyacint.
Květ ten omamně voní a prudce prospívá, což mrzutého komponistu tuze rmoutí.
Jeho mladá ženka klohní asi u sousedky droždí.
A opravdu: příští den již těsto kyne!
A přespříští voní chutný chléb.
Průvodčí? A proč jako divný?
No nevím.
Měl nos jako klaun, pomněnkové oči, kožené rukavice a v kapse plácačku.
A strašně mu smrdělo z pusy.
Kdybys nepovídala. Co bylo ve škole?
Prosím vás, můžete mi ukázat tamtu? Tu vedle támhleté.
Myslíte tu s víkem?
Ó.
Ty kurvo.
Zlato a modř. Kradlas?
Zní to jak zaklínadlo: Radlas!
Neboj, Aranko. Nic, enem noc…
Bojim.