V těchto dnech vydává svoji třetí básnickou sbírku šéfredaktor Tvaru Adam Borzič (* 1978). Nazval ji Orfické linie a přináší třináct převážně rozsáhlejších skladeb.
V doslovu sbírky vydané nakladatelstvím Malvern literární historik Roman Kanda mimo jiné píše:
"Borzičovy básně mě oslovují mimo jiné tím, že mi připomínají to, čeho se současnému čtenáři nedostává a k čemu měli modernisté tak blízko. Oslovují mě vědomím souvislostí: přítomností dějin, přítomností minulosti, ale i přítomností budoucnosti. A především oslnivou a místy takřka hřmotnou přítomností lyrického subjektu, který neskrývá své slabosti i vášně, pochybování i pýchu, svou stranickost (sic!) a své zaujetí, své spory a zápasy.
Orfické linie postupují dál než autorovy předchozí sbírky Rozevírání (2011) a Počasí v Evropě (2013). Na první pohled zaujmou posunem k delším prokomponovaným celkům, v nichž se zmíněná přítomnost dějin a hlasů ze zásvětí mísí s extatickými stavy a vizionářstvím, především však s mystikou. Objevují se zde verše, v nichž reflexivní složka hraje natolik podstatnou roli, že proměňuje celkové žánrové ustrojení básně, resp. básnické skladby. Můžeme dokonce mluvit o básnickém eseji či traktátu, který podle mého názoru představuje originální a v současné české poezii ojedinělou polohu, jež je výslednicí zápasu o tvar, skutečného hledání, diktovaného vnitřní nutností, nikoli produktem laboratorně sterilní experimentace."
Z Orfických linií jsme vybrali tyto čtyři básnické skladby.
(Foto: Magdaléna Šipka)
Čí jsou to dějiny?
Viděl jsem Mussoliniho v peleríně, tančil
a z jeho volánů prýštilo růžové rybí světlo.
Udiven leskem jeho homole chtěl jsem vykřiknout:
„Čí jsou tyhle dějiny?“ ale cosi jako černá ruka
přebývající ve strmých skalách mě zadrželo
a já zůstal sám v oboře tiché jako kruh.
Co jsem věděl, se rozplynulo. Přimrazený k podlaze
(nebo to byl tmavý mech) pozoroval jsem spirálu tance,
lebku v záplavě pastelových tónů, kyvadlo vesmírného zániku.
Když jsem zavřel oči, můj přítel Jakub byl Vesuv.
Říkali jsme mu společně Slovo, ale nebylo pochyb,
že omyje Pompeje, broskvové ranní zdi skropí
rudou šedí, oba jsme totiž věděli, že muž u protějšího stolu
chce jedním tahem pera shodit slunce z oběžné dráhy
a pláče pro ten neúplný zločin, sopka je jen předehra
nikdy neukojené chvíle. Tak jsme skočili
A vynořili se v sametové díře, do které padal
ze záhrobí oslnivý hlas Aleistera Crowleyho.
Ve smyčce utažené zdatným technařem
brousil egyptským broukům tykadla,
kupodivu z toho byla kupa skleněných vší
a můj přítel vzal motorovou pilu
a nařezal tolik růží, kolik se do nás vešlo,
až praskla smyčka a černý mág se rozplakal.
Devátý kruh
báseň o jedné mé zradě
Rozetnut v oheň smísil jsem listy, které jsem předtím
pečlivě uspořádal, na hladké desce stolu srovnal a pak —
dříve bych napsal prudkým gestem, ale byl to jen chladný pohyb,
jako když bankéře přivedou před sejf a on modře sálá — spojil jsem je,
a ony k nerozeznání se slily v jednu jedovatou slinu
a bylo po všem. To spojení mě rozťalo ve dví.
Zůstal jsem s koktajícím srdcem a prázdnou hlavou trčet
ve vzduchoprázdnu.
Průvody viny jsou bez konce, zradil jsem tu, kterou jsem miloval,
sám zrazený časem a jeho vidinami zůstal jsem rozpůlený
a jen boxovací pytel spuštěný z trámu, kterým vítr hraje
své pohřební pochody z ráje, sledoval tu děsivou křivku,
která rozlomila pečeť tváře, měkkou a zmrtvělou jako vosk.
Halasný smích ze směšného háje na straně, pár pištců strachu
protahuje si pérka a mně vrže ve věži, syčí a klouže,
jak slyším věty: „My si nesmíme ubližovat. Neublížíme si, viď...“
Marnost je v těchto dnech rudá.
Křeč mluví něžně, skoro jako by byla slepá sama k sobě.
Přivinu tedy křeč a zůstane mi jen stopa v mokrém písku.
Mohli bychom chodit bez hlasu
stále dokola ukrajovat z času,
mísit milost a hřích. Mohli bychom vcházet do dveří a vycházet z nich,
znovu a znovu otevírat Pandoru, ukazovat její břicho a švy
a smát se bez konce jako rtuť, šílení v klubku hadince, rukou
přesýpat běh dějin, jemní a ztracení.
Silní — ztracení.
Zrazující — zrazení.
Rozdělení — spojení.
Řádky z bílé školky
památce Sabiny Spielrein
1. řádky lásky
Na naši lásku jsem nezapomněl,
jen jsem se rozhodl z ní žít a ne umírat
Spálil jsem roky nehybnosti v kamnech,
povolil spřežení, rozvázal pouta.
Není na tom nic divného,
polibky života jsou sníh,
roztávají v zrcadle,
v kožešině nebo bez ní,
i tak je dost chvění v mých miskách,
na váhách noci.
Dnes toužím po tvé přítomnosti
A právě dnes po mnoha dnech mi má samota
konečně dává nečekaný smysl,
zabydlená, horká, snad červená, plná dětského smíchu,
život se mi vznáší nad lůžkem, nehmatatelné doteky
od hlavy k patě mění mě v šperk sytého smíchu,
znáš ta jezera, jezera mého smíchu, i když mě dnes svěříš
řekám spánku a na druhém konci města budeš psát
jako když tesáš prázdno plné očí
a Bůh se v nich zhlíží nahý,
přistižen při činu v ráji s plodem něhy,
snědý v kůži hada svádí sám sebe
hudbou svět, hudbou své děti,
alabastrové kosti lístky ševelících dubů,
budu s tebou v záhybu ruky, poteču já žíla,
budu proudit a má míza ti vstoupí do slz
až oněmí tvé verše. —
Tehdy
Tehdy je teď
Korál črtá ret
Mé ženské srdce se otřásá
V pokoji je chladno a přes práh se valí
živá voda
nesmím ti napsat víc
2. řádky ženy
Prosekal jsem se mnoha kvádry,
až mi v ruce přistál oblouk,
dýchnul jsem do něj a byla z něj lidská ruka,
teplá a živá. Kousnul jsem vítr do rtu
a vytryskla pusa rudá jako píseň.
Zatočil jsem kruhem a poznal trup,
hebká je jeho kůže, oslovil jsem pak sliny moře
a pohlaví z bílého šumu vyplulo
Všechny nehty jsou kastaněty.
V uších bydlí ženy.
A ptáci křičí barvy.
Jsou to přístavy.
Kolébá je bílý dech.
Vanu si městem srdce.
Z ženské síly jsem vystrčil ruku a protáhl ji obojkem prázdna,
zaštěkalo. Hodné tety v parku vyprskly čaj
v hudbě obscénního smíchu.
Jestli tohle nejsou lidské kšefty.
Moucha si sedá na bar
a barman s tetovaným uchem
flirtuje s chlápkem v kožené bundě,
za oknem měsíc nebo jiná planeta,
spíš jiná. S velkým okem na punčoše.
Pomeranče všude. Nejen v Moskvě.
Mé pohlaví je zraněné, proto můžu zpívat čistěji.
Přistup blíž a uvidíš postel v nebesích.
V dózách léčiví hadi. Syčení plné Whitmanovy trávy.
3. řádky krásy
Něco o tvé nesnesitelnosti vím
Sedlas sis ke mně a řekla: tohle jsou hory
Vyplním je Zdolám Přebrodím
I když vlak uhání přes práh světů
I když prach víří a ve věži se rojí můry
I když tvé ne a tvé ano tíží
Slastně
Ospale padnu naznak
Chytnu déšť
Prosvítí mi dlaň
A mé rty ho vypijí
jako úsvit z dlaně v Jeruzalémě
kde můj muž pil mé slzy ze své ruky
Všechny ruce jsi propletla
Hlavy popletla
Slepila slova
A křičíš smíchy
Až se podlahy válí
A železné postele nadskakují
V rytmu jidiš
5. řádky světa
V Ankaře a Istanbulu hoří ulice
V Německu blokády bank
U nás velká voda
A romská paterčata
doprovázená na svět nenávistí
virtuálními chůvami prokletá už v porodnici
Mám psát jen pro sebe?
Bylo by útěšné jen dýchat růže
v měsíčním svitu
daleko od lidí
ale kdo by tam nebyl?
I obrys muže,
ovál duše zakletý v kameni,
dýchal by
a zas by to byl člověk
Ty
Proroci nicoty
se mi teď smějí
Jejich černé diagramy
plné krvavých pouští a švábů vypouštěných ze dna
za vřískotu lhostejnosti
To všechno se chce vysmát
mému chatrnému úsilí
Bílé školce
Svítáním
nádherně snědé kůže
světa
Ale já vytrvám
Protože tahle slova nejsou oddělená od mého těla
Vždyť píšu rukou
Tou stejnou rukou
Kterou den co den podávám
Druhým
na znamení:
Ruka
*
Jediný verš v mé staré hlavě Tisíc hořících lesů Protože hlava
je napořád stará
Stařena s motouzem ratia Zdolává kilometry schodů Naposledy
se opře ztěžka
O mastné zábradlí A pak v posledním patře se rozveře Hmyzí
prázdnota
Takové kejklení je k ničemu
Nekleje
Shoď kejklíře do propasti
A dívej se pozorně
Kolem bitva vzduchu
Étery průvanu
Jasy v křeči
Plody mysli
Jak domy do výše
Tvá ruka hráčsky šátrá
Po obloze
Ruko
Svrhni naducaná mračna
Shoď akademické revolty
Buď je poezie Velké dítě
Nebo ji svírá neblahá plejáda
V smrtonosném opojení
Kohoutí pýchy
Radši pávy
Z hlavy vřeštící vějíř
Smysly zakulacené sluncem
*
Proteklo moře jeho rukou
Jediným gestem svrhl do pekla tyrany
Ptal ses
Kde? Odkud se bere?
Ta hrdost barev znalé ruky
Ta střídmost sardinek v oleji
Ten pohyb
Který onanii
Proměnil v křeč něhy
A každá slza jeho strachu
Strachu o přítele, v jehož jméně
Buk souloží s autorem Pěny dní
Každé zachvění
Je hromem věčnosti
Protože tomu chce láska
*
Vidím muže
Jak uléhá na lože vedle ženy
Jejíž dech ho zraní víc než dech tisíců lidí
Nesměle položí ruku Na její břicho Nůž válečné hrůzy
Projede rukou prudce Trhne Ocelové slunce oslepí oči
A pak vše skončí v obrovské kapce Touhy
A ona spí
Spánkem spravedlivých
*
Ruka povytáhne polštář
Aby hlava mohla odpočívat lehce
Spočívat a čekat na vejce
Která vytrysknou horce
A rty konečně spolknou moře
*
Sláva Tobě Ruko
*
Jsou bílá nebesa
Saténové záhyby těla
Ruka převrací svět
Na břiše leží rozněžnělý vodoznak
Ruka vjíždí do zadních půlek
Pomeranč smíchu
Krev ticha
Luna hmatu
Páteř
Mrazí
V konečcích ruky
Pepř soucitu pálí
