Blanka Fišerová (* 1977) píše nejen básně, ale také divadelní hry. Dvakrát byla nominována na Cenu A. Radoka a její kontroverzní hra Pohřbívání aneb Zítra se bude pohřbívat všude měla v lednu 2014 premiéru ve Slováckém divadle. Ve vlastním nákladu vydala debutovou sbírku V bílém (2010). Brněnské nakladatelství Denudato na začátku října vydá druhou sbírku Zlodějky lžiček.
Je autorkou projektu Guerilla Poetring, specifického básnění v ulicích, které probíhá nejen v České republice. Pro mezinárodní hudební festival Colours of Ostrava dramaturgicky připravuje a realizuje Poetickou scénu. Věnuje se také projektům scénických čtení.
Více informací o nové sbírce najdete na: www.zlodejkylzicek.cz, pozvánku na křty sbírky konané v Praze, Brně, Ostravě nebo Bratislavě zase tady https://www.facebook.com/events/145981352412358/
Právě ze sbírky Zlodějky lžiček je následující ukázka
(Foto: Iva Haj)
První slabičné krůčky chytají rytmus psacího stroje. Za zdí tají se paní raková. Tichá operace - plíživá ztráta ženskosti. Postelní lamentace nad tíhou těla, vlasy hnijí v podlahách. Jen ať se nenakazí, maličká - kolébavé mlčení - ať neví nic o dospívání.
Tehdy všechno divoce prorůstalo, planělo naivitou svléknutou uprostřed zahrady. Starostlivé ruce dávno zpopelnatěly. Znovu vtlačím hlavu ke všem nádechům pod stromy, není kde - prorůstat, planět.
Proužek světla mezi šíjí a klínem zavírá se do koupelny tak žena nevypadá. Tajně všít do šatů uříznuté ňadro smotané z látek z tuzexu. Rozhovory v čekárnách, ticho záření. Pak se rozletět po městě jak vlaštovky stěhovavé, nohy stávkují.
Zdravotní klaun,
odtáhne ti rakovinu,
padne na zadek
na chodbě mezi cigaretou
a smrtí.
Na křesle roztáhne
vagíny do hřmotného úsměvu,
ozáří tě žonglováním.
Krev ti ještě teče, ale vystřílené gagy
tě na chvíli zalátnou.
Možná ho zneužívali,
tak mu dej kousek,
nevím
lásky.
V ranních zvonech slétají se znásilňovaná objetí. Zástupy cizích matek míry mi berou na svatební šaty, když náruč po náruči přepadám a hledám dědičnou naléhavost.
Poslední židovka,
holá v kostech,
prosmála se soudruhům do ksichtu.
Hůř už nebude,
sedřená pětiletkou,
srpem prořízla si samet.
Vláčená po pódiích
švejkovská tupost
slibuje jí celé město.
Děti nuceně prosí
za odpuštění pro dospělé.
Řád zlaté hvězdy píchnou jí do prsou
a hurá klást věnce bezejmenným obětem.
Hurá, dokud nezemřela
a dokud se točí.
Převracím stěny zá a pádně,
transfúze paměti ná a pádně.
Kdo koho napadl,
blednoucí podpisy,
krycí jména zlámaných židlí
mnoho obě a tí.
Titíž sou a druzí,
jen budovy zkrásněly.
Sám a metová klíče předány,
víly tajně vyjí u vil.
Oběšení vyvolení,
převracím stěny,
tak tady to bylo,
tady vraždili.
Měním tvou nenávist v parníky,
pouštím je pokojem duše.
Svítám ti v čekárně u jablka,
čaj protéká mi klínem.
Měním tvou lásku v nadějina dům i strom,
co přežije nás a rozrodí se.
Opilá tramvajemi,
napůl v kolejišti Magdalena
vřezává se v Krista,
nechtěný tón varhan
vyzvracený na zastávce,
exitus desatera.