Blanka Fišerová: Exitus desatera

neděle 27. září 2015

Blanka Fišerová (* 1977) píše nejen básně, ale také divadelní hry. Dvakrát byla nominována na Cenu A. Radoka a její kontroverzní hra Pohřbívání aneb Zítra se bude pohřbívat všude měla v lednu 2014 premiéru ve Slováckém divadle. Ve vlastním nákladu vydala debutovou sbírku V bílém (2010). Brněnské nakladatelství Denudato na začátku října vydá druhou sbírku Zlodějky lžiček.


Je autorkou projektu Guerilla Poetring, specifického básnění v ulicích, které probíhá nejen v České republice. Pro mezinárodní hudební festival Colours of Ostrava dramaturgicky připravuje a realizuje Poetickou scénu. Věnuje se také projektům scénických čtení.


Více informací o nové sbírce najdete na: www.zlodejkylzicek.cz, pozvánku na křty sbírky konané v Praze, Brně, Ostravě nebo Bratislavě zase tady https://www.facebook.com/events/145981352412358/

Právě ze sbírky Zlodějky lžiček je následující ukázka


(Foto: Iva Haj)















První slabičné krůčky chytají rytmus psacího stroje. Za zdí tají se paní raková. Tichá operace - plíživá ztráta ženskosti. Postelní lamentace nad tíhou těla, vlasy hnijí v podlahách. Jen ať se nenakazí, maličká - kolébavé mlčení - ať neví nic o dospívání.





Tehdy všechno divoce prorůstalo, planělo naivitou svléknutou uprostřed zahrady. Starostlivé ruce dávno zpopelnatěly. Znovu vtlačím hlavu ke všem nádechům pod stromy, není kde - prorůstat, planět.





Proužek světla mezi šíjí a klínem zavírá se do koupelny ­ tak žena nevypadá. Tajně všít do šatů uříznuté ňadro smotané z látek z tuzexu. Rozhovory v čekárnách, ticho záření. Pak se rozletět po městě jak vlaštovky stěhovavé, nohy stávkují.





Zdravotní klaun,
odtáhne ti rakovinu,
padne na zadek
na chodbě mezi cigaretou
a smrtí.
Na křesle roztáhne
vagíny do hřmotného úsměvu,
ozáří tě žonglováním.
Krev ti ještě teče, ale vystřílené gagy
tě na chvíli zalátnou.
Možná ho zneužívali,
tak mu dej kousek,
nevím ­
lásky.





V ranních zvonech slétají se znásilňovaná objetí. Zástupy cizích matek míry mi berou na svatební šaty, když náruč po náruči přepadám a hledám dědičnou naléhavost.





Poslední židovka,
holá v kostech,
prosmála se soudruhům do ksichtu.
Hůř už nebude,
sedřená pětiletkou,
srpem prořízla si samet.
Vláčená po pódiích ­
švejkovská tupost
slibuje jí celé město.
Děti nuceně prosí
za odpuštění pro dospělé.
Řád zlaté hvězdy píchnou jí do prsou
a hurá klást věnce bezejmenným obětem.
Hurá, dokud nezemřela
a dokud se točí.




Převracím stěny ­ zá a pádně,
transfúze paměti ­ ná a pádně.
Kdo koho napadl,
blednoucí podpisy,
krycí jména zlámaných židlí ­
mnoho obě a tí.
Titíž sou a druzí,
jen budovy zkrásněly.
Sám a metová ­ klíče předány,
víly tajně vyjí u vil.
Oběšení ­ vyvolení,
převracím stěny,
tak tady to bylo,
tady vraždili.





Měním tvou nenávist v parníky,
pouštím je pokojem duše.
Svítám ti v čekárně u jablka,
čaj protéká mi klínem.
Měním tvou lásku v nadějina dům i strom,
co přežije nás a rozrodí se.





Opilá tramvajemi,
napůl v kolejišti Magdalena
vřezává se v Krista,
nechtěný tón varhan
vyzvracený na zastávce,
exitus desatera.