Bruno Solařík: Protokoly na olejomalbách

neděle 15. února 2015

Bruno Solařík (* 1968) je autorem sbírky Za sudy s petrolejem (Praha 1997), spoluautorem knih Penězokazi (Brno 1998), Jiný vzduch (Praha 2012), Antologie modrého humoru (Praha 2012) a Večery Analogonu (Praha 2014). Publikuje v revui Analogon, kde pracuje jako redaktor.


Přítomný soubor devíti básní Protokoly na olejomalbách vznikl autorovým soustředěním na rub věcí – nikoli ovšem rub jako zápor, nýbrž prostě rub jako rub. Jsou to zkrátka básně obrácené naruby.









Křest blahoslaveného hokynáře


Až za poklidu v denním svitu
vás zlostný pohan povznese
před jámu vonných malachitů
či nad oltáře v pralese,

až zhoustnou mračna světla v jasu,
opustí Měsíc vyschlý troud,
roztrhá moucha mořskou řasu,
holoubci matku sežerou,

vám pod omilostněnou nohou
přestane šťastně šeptat kohout,
beránek s hřmotem poběží,

mlčení světic, dětské tváře,
křik bílého misionáře
vás na vteřinu osvěží.





Jitřní skřeky


Podzim se zblízka odplížil
a hnus tu kdesi vládne,
vše prýští do podzemních žil,
co krátce bdělo za dne.

Žížaly vjely do písku
do chrámu vlez děd Golem
a šedavý štěrk v křovisku
pach hořký plive kolem.

Do kořenů trn proniká
do žaber ryb hluk řevu
a v hýždích v mozku staříka –
tu hnije růže hněvu.





Toť život


Toť život se svým slunkem,
s jarem a se svišti,
s halasně řvoucím skunkem
na nutném bílém strništi.

Seď uzavřený, inu
s radostí trvalou
z malinké přeludnosti stínů,
jež hmatatelné jsou.





Píšťalka


Píšťalka rybník vyloven
trám unuděných královen
padavky ve fraku spacím
celonočním
neosvětlená fronta trčí z očí





Novonorské mumlání


Vycouvej od ženy, pakli jinde leží,
jako jelen, který bažinou se plouží.
Hlavu drží pevně, hruď má čerstvou, svěží
kolem kopyt zdálky odvaha mu krouží.
Před ním – sběrač plodů, stranou běží kočky,
kolem tolik stop, až přecházejí oči.

Nevidíš za loukou obzor tužeb vězně,
do pralesních stromů vyšplháš jak plazi.
k její myší díře nikdy nedoběhneš,
v nohu ti jen čtyři rány pěstí vrazí.
Ušels hněvu té, co před ní prcháš s děsem,
soku můj – to Černá od tebe ji nese.





Mé tělo jasné je


Mé tělo jasné je – bez bubnů usni,
vždyť důvod k bubnování už není.
Všude nechť zavládne tu poklid hnusný,
když zvučně utichne to bušení.
Jestli spí v hlavě nářek beznaděje,
nudou v tom tichu zcela uhasne.
a pakli z uší sucho zjevně hřeje,
s vřavou se vsákne v slasti úžasné.

Upjatě zmlkni v mělké slasti těla,
zhanobit smutek pospěš vrčením,
nepřiznám, pse, že může smích mi dělat
má lehká hlava ve svém stmelení.
Ač byla vyděděna veselostí,
mohla v dnech blaha s všemi spát;
peklo to nejlepší jí vzalo v zlosti,
teď vztyčí se – a vztekle dá si mat.





Protokol


Zapad jsem měkce do harému,
a v něm bych málem obživ snad.
Má dobrá náhoda už hlad?
Ať hladí mne, ať nemá trému
slepě mi žehná, zbohatlému.
Nechci o milost požádat,
když past už sklapla!

Jsouc pevně věrna klidu svému,
hodlá mi smrt mou darovat,
leč čert mě zkusí k vzteku hnát,
nad tělem vyřkne anathemu,
když past už sklapla!





Kde něco začíná...?


Kde něco začíná? Ve smrti? V lůně matky?
Na světě vezdejším? Vrátíme všechno zpátky?
Kdo spěchá na výspách bezcestí bez překážek?
Řídíme v nežití náhodu letu vážek?
Před naším zrozením nicota se nás vzdala,
aby se v bezčasí z milosti plazma vzňala.
Ďábel pak zničí nás coby svůj antipod,
když letem povlovným hledáme věčný bod.
V hrobě se určitě skončí ráj bez cavyků,
až stařec s kořalkou vylije jmelí vzniku.
Víme, že bez plánu, čertíku maličký,
ke zkáze přivedeš ryby i lasičky.





Služtička


Hliněný hrnek zcelil se! V něm zjevení jest těla.
Kameni, psst! Tvář hříšnice teď v ráji zcepeněla.
Hej, nuzáku, tys hrdina! – Vždy směj se, jen ne nyní,
nad služtičkou, jež začíná se žhavit v rodné síni.
Zmiz! V záři uhlí zpěváček se s hosana vrtí –
rodí se jedna z žebraček, již nebe rozdrtí –
má věk těch starých žebraček, jež nebe rozdrtí.

Zle na to poupě neřesti zříš bez všech ohledů?
Držels jí pevně zápěstí, zpívals jí koledu?
I tys jí broukal hosana v radostné závrati?
Ty, kdos ji něžně kousával jak okrasní chrti?
Tak zralou, až se zrodila? Nebe ji rozdrtí!

Radujme se, jsme bez viny! Kdos šeptá do země:
Hněv zlobě vem, dost šmeliny! Však život zebe mě.
Vždyť vzteklá je, bez naděje pustinou musí jít,
a poslední tam zase je – nevěstka, co chce žít,
žár zamrazil ji doběla – kladivo z opálu,
má chloupky barvy popela a mrká pomalu –
smrt procitá už docela a mrká pomalu.

Jen mezi ďábly v klidu jdi. Teď zbrusu nový skřek
tvé tělo, jež se narodí, v tvém povijanu svlék,
tam, kde se s peklem zahodíš, kde s čerty budeš spát.
Zvoň, kameni – proč nezvoníš? V očistci chceš se kát?
Zahlušit družné šeptání, milostiplný hřad?
Ryj v zemi štolu hlušinou, hluboko musíš rubat,
hleď v jámě hnoje spočinout – na zádech Belzebuba.