Pavel Ambrož alias Homér – jak byl přezdíván přáteli (* 12. 8. 1964 – † 20. 11. 2011) - byl kultovní básník brněnského undergroundu. Jedni ho měli za blázna a opilce, jiní ho znali jako fotbalového fanouška Zbrojovky Brno a londýnské Chelsea. Pil pivo, žil s rodiči v řečkovickém paneláku a miloval svoji kočku a hudbu Patti Smith. Jeho texty má v repertoáru několik kapel, například Idiot Crusoe, Já jsem poznal... či Děti kapitána Morgana. Na Homérově pohřbu nezazněla ani jedna jeho báseň...
V těchto dnech sbírá na serveru Startovač jeho kamarád Miroslav Švejda peníze na vydání Homérovy sbírky. "Sbírka začíná tam, kde skončilo nakladatelství Dauphin, [Moruše (cypřiše), 2003], které vydalo první básně z let 80. až do konce 90. let. Vydávaná sbírka má ambici zahrnout tvorbu druhé části básníkova života a zarámovat tak jeho celoživotní tvorbu," říká Švejda. Jde o výjimečnou malonákladovou bibliofilii pro přátele, souputníky básníkovi a příznivce undergroundové scény.
Další informace o projektu najdete zde: https://www.startovac.cz/projekty/best-uf-pavel-ambroz-alias-homer-sbirka-basni/ kde také můžete sbírku předplatit a objednat si ji.
A zde si můžete pustit audiopozvánku do Homérova poetického světa: https://www.facebook.com/video.php?v=759124970847398&set=vb.731610683598827&type=2&theater
Přinášíme několik ukázek právě z této nové sbírky s názvem BEST-UF!, kterou uspořádali Miroslav Švejda a Libor Poznámka Pospíšil a vydává ji ad Sensum Bonum. (Foto: Jiří Salik Sláma, MAFRA)
Kočičí pohřeb
Založ si černých koček chov
a zkus brát život s klidem
Kočičky přijdou na krchov,
když zapomenou lidé.
Až hrob zaroste lebedou,
tvá kočka si ho najde.
To koukal bys, co dovedou
kočky, když maj mít rande.
Kočka se nedá ochočit,
přilně spíš k tvému futru.
Poví ti pravdu do očí.
Zamňouká, kámo utrum!
Ty padneš jako podťatý,
zřejměs vypustil duši.
Přijde kočka i s koťaty,
jak patří se a sluší.
A na lidi se vykašli,
i když to trochu bolí.
K živýmu cestu nenašli,
co hledat u mrtvoly?
Katze
Oči mi jako kočce svítí,
prý píšu básně oplzlý.
Nechci se o tom teďko příti,
ale každej pozná, že sem člověk zlý.
A jako dítě prý jsem chtěl být kat!
Takový třeba oddělat,
či aspoň v nelibosti míti.
A mojí kočce oči svítí...
Oči mi jako kočce svítí,
jó, hodnej to já nikdy nebudu.
Nechci se o tom teďko příti
a obhajovat pobudu...
A prý jsem nikdy nikoho neměl rád.
Takový třeba oddělat,
či aspoň v nelibosti míti.
A mojí kočce oči svítí...
Oči mi jako kočce svítí
a ožralý dnes budu zas.
Nechci se o tom teďko příti;
doufám, že zubatá příjde včas.
Nechci nikomu jeho pravdu brát.
To bych se musel oddělat
- mý krédo skončilo by v řiti.
A mojí kočce oči přestaly by svítit....
Popelka
Sedím doma, hladím kočku,
vysvlečený do naha.
Popelka přebírá čočku,
holoubci jí pomáhaj.
Kol okna se kočka plíží,
přikrčená ve stínu.
Na ptáčky mlsně pohlíží,
tuší tučnou hostinu.
Plavný skok střelhbité kočky,
tlapkou láme ptáčkům vaz.
Rozsypaná mísa čočky –
– Popelka je nadoraz.
Hrdině chce bránit ptáčky,
také schytá škrábance.
Chudák děvče, jde spát plačky,
už jí není do tance.
Místo spánku noční můry –
– pomoz můj chrabrý princi.
Marně čeká pomoc shůry,
brzy skončí na blázinci.
Pátek třináctého
Je pátek třináctého,
pravila mi máma.
A já sebe sama
jsem potkal umrlého.
Neproved jsem nic zlého,
to přeci jasná věc.
Proč straší umrlec
mne v pátek třináctého?
Hleďte si každej svého,
mrtví na hřbitově,
každej byl kdys člověk.
I v pátek třináctého.
Proč pro Boha živého
hrajem si s osudem,
dávno už nebudem
tu v pátek třináctého…
Květen
Května polovice!
Číhá šibenice
nebo Černovice?
Podzim
Přichází podzim prašivý,
plazí se jako zmije
a každý kripl asi ví,
že zimu nepřežije.
Plazí se tiše jako had,
joj padla na nás trýzeň.
Bezdomovci budou mít hlad
a co horšího – žízeň!
Přichází podzim, přichází,
nikdo nic nenadělá.
Je smutno mě, když nacházím
ve škarpách mrtvá těla.
Maj voči skelný, vypouklý,
a tohle vím už léta,
že tyhle voči nakoukly
už do jinýho světa.
Přichází podzim prašivý,
já jen slovama házím.
Ať se mi nikdo nediví…
Mějte se moji drazí!
Neděle
Já nenávidím neděle,
ty smutné, prázdné ulice.
A tvářím se dost kysele
před hospodou Prohibice.
Já nenávidím neděle.
A nemám taky proč si vejskat.
Neděle nejni den veselej...
Panička jde venčit pejska.
Já nenávidím neděle,
blb se mi asi hlavou honí...
Neděle, to je den z prdele.
Telefon do prázdna zvoní.
Já nenávidím neděle,
Popík zní z Rádia Hády.
Kdo má bejt v neděli veselej?
Lahvový nemá ty grády.
Já nenávidím neděle,
zvlášť když se mi ruce třesou.
Kdepak jste, moji přátelé?
A nejsou tu, potvory, nejsou...
Letní podvečer II
Dobře víš má milá, že pan K. netančí,
ty holka bláznivá, vše si moc bereš.
Josef K. popíjí v putyce v podzámčí,
nahoru nemůže a to ho žere.
Žral se tím tak dlouho, až dostal souchotě.
Člověk je nicotný a svět je pustý.
Neber si, má milá, básníka za chotě,
vem si rač řezníka, ten je dost tlustý.
Pan K. tě čeká prej u vchodu do banky,
kouká se nejistě, asi má stíhu.
Upleť si, má milá, slušivý copánky
a nebuď bledá, jak embryo z lihu.
Dva tajní vodváděj třetího za město,
ví, co ho čeká, i když nemá pouta.
Život je takovej, nebudeš nevěstou,
stejně ti na vokně vodkvetla routa.
Je letní podvečer, krásný jsou hřbitovy,
zvláště ten židovský uprostřed Prahy.
Mý básně spálíš a tělo dáš katovi,
konečně světu se ukážu nahý.