12 nejlepších básní z 53 Nejlepších básní 2014

neděle 18. ledna 2015

Výbor nazvaný Nejlepší české básně roku vydalo nakladatelství Host poprvé s letopočtem 2009. "S nápadem vydávat ročenky „nejlepších básní“ přišel v roce 1988 americký básník a kritik David Lehman. Edice The Best American Poetry záhy zaznamenala velký úspěch a podobné ročenky dnes vycházejí v řadě zemí světa," píše se na záložce letošního výběru. Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, ale naopak subjektivních pohledů editorů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. Těmi letošními editory byli editorka a kritička Olga Stehlíková a básník Petr Hruška. 

Také těmito slovy Petr Hruška v úvodu knihy vysvětluje, jak se nejlepší báseň hledá: "Jestliže jsem kdysi propadl kouzlu básní, tak asi právě proto, že člověku nepotvrzují, co ví, co si představuje, co prožil a hodnotově roztřídil, ale že mu to naopak všechno trochu rozhážou, nakloní, rozechvějí a v posledku tak v něm vyvolávají — touhu. Nějakou neznámou touhu, bůhvípočem." (...) Silné básně takovou vzrušující touhu vyvolávají a jsou po ní poznatelné. Bývají jí někdy nadány i texty, které jsou v obvyklém smyslu slova nesrozumitelné. Neobsahují žádný souvislý popis, logický děj, smysluplné obrazy, žádné pochopitelné zprávy, zjištění, nálezy. Žádné pravdy světa. A přece jsou zneklidňující, jitří nás právě onou touhou po bůhvíčem, která je v nich přítomna. Báseň totiž, myslím, ze své povahy není definice, ale volání."

Za pozornost určitě stojí text Olgy Stehlíkové, která výbor uzavírá. Autorka v ní velmi podrobně popisuje dění v "prostoru Poezie" v Česku. Trendy, přístupy, způsoby prezentace, různá média a formy: "Coby rámec zpravodajství vyčlením dva způsoby uchopení světa básně, jejichž kontury jsou oproti jiným zřetelnější díky tomu, že se jeden z nich implicitně i explicitně vymezuje vůči druhému, v potřebě dělat to jinak. Hranice těchto nejednotných uskupení nejsou neprostupné ani ostré. Volím pro jejich označování pojmenování, která letos zaznívala z literárních debat i kuloárů a která naznačují, že jsou tyto „poetické proudy“ vnímány jako definovatelné básnické směry: centrální či prožitková lyrika a experimentální, resp. konceptuální poezie."

Ještě si dovoluji přetisknout i závěr z informačně bohaté eseje Olgy Stehlíkové: "Není žádná univerzální centrální lyrika a její experimentální protipól. To, co okolo pomyslného centra krouží a půvabně se vůči němu vymezuje nebo k němu mlčí, není ostatně periferie. Silné hlasy znějí, byť sporadicky, odevšud, bez měkkého spacáku smířlivosti nebo úlitby de gustibus…
Pokud něco tak nemainstreamového a necentralizovatelného jako poezie skutečně má svůj střední proud a svou alternativu, jsem ohledně její budoucnosti klidná: ta česká poezie se, pane, má. Je přebohatá!"

Osobně mi výběr přijde hodně ovlivněný poetikou upřednostňovanou Petrem Hruškou. Jako kdyby všechny ty básně byli z jedné poetické rodiny. I na této webové stránce se snažím ukazovat, že poezie je košatá a široká disciplína, která už dávno není uvězněna v jedné jediné formě toho "správného básnění". I když pořád tu máme básnickou šlechtu, ty s modrou krví, kteří se mezi sebou "vdávají a žení", a pak ten zbytek v podzámčí. Zbytek pracující i dovádějící, někdy také vztekající se a žehrající na nespravedlnost a krutost okolního světa či jenom podjatost "rozhodčích". Být básníkem však je úděl, nikoli sportovní disciplína. Snad pro vás bude zajímavý (můj) výběr dvanácti "nejlepších" básní z padesáti tří, které vybrali jejich letošní editoři pro Host.  (Karel Škrabal)









Pavel Kolmačka
Wittgenstein bije žáka


Tkáň faktů v přítmí školní třídy:
příklad na tabuli, mapa a vycpaná sova.
Učitel Wittgenstein u slepovaného okna,
křičící, rozjitřený:

Co s váma? S takovým prevítstvem, póvlem! Chcete mě zabít?
Vy nehorázní, nechápaví, zlí a líní spratci! Pometla!
Kam civíte? Za řeč! Za řeč se dívejte! Do světla!
Fackuje žáka, třídního komedianta, teď mu to spočítá.
Jak šaškovsky vrávorá! A pro větší efekt, pro legraci, padá!
Proboha, vždyť leží bez vlády.

Co říci? Logika se ztrácí.

Ani čurat už nikdo nechce jít?
Nikdo se neodváží smát?
Přinese prosím někdo trochu vody?

Za řekou řeči je ticho, tma.





Jiří Dynka
Klára


V roce 2000 sedmašedesátiletý JV
píše: i eros mne opouští, přitom však
touha po kontaktu inspirativním zesiluje!
Jsem téměř beznohý… denně jen jednou
z lůžka do kuchyně a jedenkrát na WC…
stovky hodin úděsného utrpení…
co mám dělat, než se tu bez cíle opíjet…
ze zbývajících sil! Na co se soustředit…
na smrt…?
Ani dopis nejsem schopen psát,
když píšu DO PRÁZDNA…
Nejde to odkládat… je za minutu dvanáct:
nápad s dívkou z filmové školy je skvělý…
hned bych chtěl být s KLÁROU V KONTAKTU!
Nejde mi o ten film o mně, ale o kontakt dívčí:
nevíte, jak těžce BEZ NADĚJE píšu nové verše…
……………………………………………………………
v očích má…………hvězdné nahoty vlhko
………………………………cachtá
……………………………………………………………
pomalu otáčí se, v bocích divoce cudná…………





Ivan Motýl
— — —


Kdepak je konec tomu čurákovi
v bolesti nejlépe pomáhá zrcadlo
jedna plus dva v benátském rámu
chlapa netřeba
chlapa jen abys natřepávala
a stejně ti v ložnici zase jen udusá peří





Pavel Kotrla
— — —


Ty odjíždíš na tu stranu
a ty tam
Ideální manželka a ideální milenka
Být to ve francouzském filmu byli bychom spolu
Ale je to jako v čínské básni
Listí padá na tato prázdná místa





Jana Orlová
— — —


Chceš-li mě milovat v podkroví
zabedni okna
Chceš-li mě milovat v lese
ať přijdou jeleni





Zuzana Gabrišová
— — —


teta Pavla
je o dva roky starší než já.
když přebaluje svého ochrnutého
sedmnáctiletého syna říká
tak se mrknem na ty tvoje fialky!

zkrachovalí investoři
skáčou z oken jak posedlí.






Miroslav Černý
Arktis


Jako první si toho všimli velrybáři
arktických moří.
Čas od času se stávalo,
že někdo z posádky odložil harpunu,
setřel z vousů zbytky tuleního tuku,
aniž by se rozloučil, sešplhal
na stříbrnou vrzající kru
narážející do boku kotvící brigy
a odešel přímo na sever.
Jedno v jakém počasí,
zda ve dne či v noci.
Prostě jenom tak,
bez zásob a bez vybavení.
Zkušení lovci říkali,
že postižené přepadla
polární vášeň.
Nikdo z nich se nikdy
nevrátil a údajně to neměl
ani v plánu.





Marek Nawrath
Pravoslavná


V rumunském kostelíku
K oltáři dva schůdky
Visí Kristův autoportrét
Vedle jeho fotky





Adam Borzič
Splitský výjev


Bylo mi tam vážně zle.
Teď, když je mi skoro 35,
to vypadá divně.
Postavil mě na palubu.
Byla to oprýskaná loďka
tančící na olejnaté hladině,
pohupovaná přístavní pěnou.
Fotil mě. Ale jediné, co z toho
dostal, byl můj křik.
Moje slzy vřískaly.
Můj pláč byl vztek.
Možná mi pak koupil zmrzlinu,
kopeček ořechové, pistáciové
a povinnou vanilku k tomu.
Možná.

Odříznul mě
od maminčiny dlaně,
aniž by četl Lacana.
Vrhnul mě do vln slunce.
Mám být tomu zmetkovi vděčný?
Za co? Za to, že jsem se narodil?
Že jsem básník?

Za to, že mám radši muže,
i když jsou to většinou zmrdi?

Pořád stojím na loďce,
houpu se, štkám.
Od pevniny mě dělí dva kroky,
jeden skok.
Ale já jsem tu tak sám,
že radši umřu na moři,
hrdě ze vzdoru,
spálený horkým větrem
v křeči zavolám ptačí démony.
A vyděsím ho, katolíka, k smrti.





Kateřina Rudčenková
Půjdu dál v rudé


Půjdu dál v rudé, já vím,
krvavou stopu za sebou potáhnu,
v rudých šatech se vdám,
dvaadvacetkrát panna,
a až mě předvolají,
nesmím se vztekat, ale být důsledně věcná,
být bodrá jako úchytka šuplíku:
bohatství, to už vypadne samo.





Jan Zbořil
— — —


Sundáš kabát
a odhrneš sníh z auta
toporně svíráš v ruce
škrabku na led
Stojíš před svým domem
s nastartovaným autem
a upřeně se díváš do oken





Lukáš Balabán
U divadla


Na zastávce u divadla
— pečou bramborák.
Stranou cháska chlastem zvadlá,
obechcává Vyhlídala,
nemá již sil, aby kradla,
na zastávce u divadla
pečou bramborák,
česnekový dech a prsty mastný,
přesto vždycky jaksi slastný,
vábí smysly tak či tak.
Na zastávce u divadla
— pečou bramborák.