Exkluzivní výběr z nové sbírky Zeno Kaprála (* 1941) Uvnitř vně, kterou nedávno vydalo nakladatelství Druhé město, připravila pro Nedělní_chvilku_poezie.cz jeho dcera. Literární kritička, spisovatelka a dokumentaristka Dora Kaprálová k tomu říká:
Číst si tátovy básně znamená pro mě vracet se někam, kam jsem se kdysi bála vstoupit, protože každé vytržení z hmatatelného světa mě děsilo; ještě tak s Natálkou S. ve třetí třídě parodovat Jiřinu Švorcovou a recitovat ty tajemné texty před psýchou v ložnici s parukou na hlavě, smát se těm tajemným obrazům, unikat jim, v obavě že... Tak tomu bylo dřív, vlastně už dávno. Teď čímdál častěji prožívám skrze tohle vytržení návrat ke skutečnosti, k té pravé, skryté za závěsem všednosti. A svým způsobem je každá další tátova básnička kusem jeho samotného, zřetelnou písečnou stopou. A jsou to stopy, které mizí a současně zůstávají. Voda je smyje, ale otisk zkamení. A tohle je myslím ten malý zázrak. Že nás Zeno K. zve do svého světa, který by bez těch silných a jako dech samozřejmých básní zůstal navždycky skryt. Dveře toho světa jsou pootevřené, závěsy vlídně vlají - tak vstupte a zastavte se. Na chvíli.
(Foto z dokumentu ČT Zeno Kaprál - básník)
Pták
Natřásal jsem se pyšně v sboru
na dlouhé větvi s konipasy.
Pode mnou prošli táta s mámou
a hledali mě, rozhlíželi
a rameny se dotýkali
jak při tanci k pomalé hudbě,
než zavřelo za nimi listí
pro domo zelenou oponu.
A když se znovu rozhrnula,
popadla mě na stanovišti
úžasná bolest kolem srdce
a průvan střemhlavého pádu.
Teď dole motám se co pěší
bizarními poskoky ptáka.
Kdo uhlídal kdy opeřence,
ne kura, ale znalce výšek,
bezmocně chodit po terénu
v zajetí zemské gravitace,
dovrší zpěv opilých stromů
i kocovinu nelétavce.
Světlo
V ataku světla věrojatné stíny
rozplynou se nám do nicoty.
Neboť světlo nesnese šmouhy.
Pohltí každý kousek nečistoty.
Nedá se spoutat ani ovlivnit.
Jako hladina horského plesa
klidná a neporušená v ničem.
Jako masový hrob, nad kterým stojí
zupácky rozkročený Světlonoš.
Kdo vzývali tmu, jsou teď oslněni
a rukama mnou si nemocné oči.
Není už clon, jen odevšad světlo
proniklo do našich příbytků
Od zrození až do zrození,
vysmívá se posledním věcem
jak neznabozi starým mýtům,
za což je teď už nepostihne trest.
I Prométheus trhá skálu
a volné ruce zvedá nad hlavu.
Co nadchází však, nemá obrysy.
Pohotově
Být připraven je vše co umím.
Psát nekrology dopředu
a naslouchat jim s potěšením
a vážně v každém ohledu.
Vždyť předvídavost dělá báseň
i poslání pro baladu.
Ráda pak do něj schovává se
jak děti při hře na babu.
Však žádná skrýš tak dobrá není
jak ta, již zvolil nebožtík.
Můžeme hledat do setmění
a nenajdeme. Piky pik.
Vraťme se domů, moji milí,
čekají nás tam s večeří.
Naživu kdo se dovtípili
a obíhají sloupy dní.
Než těla za ně neschovají
tak lehce. Vidět odevšad
ohýnky duší. Zapózují
na soklech pro svůj epitaf.
Zasvěcení
Hořely keře. Tolik bohů
ucházelo se o slyšení.
Máma řekla : nedívej se tam!
Jsou to jen šípky. Mají trny.
Tiskla mi ruku a táhla pryč,
zděšeně odtud pospíchala.
Já ale pořád otáčel se
až začla žensky naříkati
a hubovat mou neposlušnost.
O hradbě mluvila, jež zajme.
Byl ovšem podzim. Jak jsem mohl
vědět, že rozum opadává
společně s listím, ještě dítě.
Po kolena jsem se v něm brodil
a radostně je rozmetával
na všechny strany, smál se přitom.
Jen rudý javor otřásal se
tak odevzdaně jako ďábel
při zaříkání primitiva.
Nemohl na mne. Byl jsem v kruhu
Doznání
Jsem realista bez přídomků.
Metaforám se vyhýbám.
I krása je mi podezřelá
poťouchlostí, již dobře znám!
A nemám nic čím zatlouci to.
Při neschopnosti s vlky výt,
nezbývá mi než k obhajobě
na odiv ledví vystavit:
že totiž květiny sám sobě
amantsky nosit jsem si zvyk.
Jsou posbírané hala bala
z pěstěných zahrad i pankejtů
a svázané na způsob balad
do bezvědomí světských snů.
I váza, kam ten pugét strkám,
nakřáple teče z praskliny
té skutečnosti na niž čekám
jsa odsouzený bez viny.
Po odvolání k Nejvyššímu
nevěda dne ni hodiny.
Psovitost
Nechtěj, aby ze tebou přišla
neukázněná poezie.
Nepřej si slyšet její pokřik
a pošťuchování a rozptyl.
Obrň se ve své dospělosti
a reaguj na ni důstojně
s jasně vytyčenou hranicí
odtud až potud. Netoleruj
liberální přístup výkladu
divoké poetiky v ústech
učených profesorů modu.
Neboť skutečná pezie
podléhá řádu. Dobrovolně
a bezvýhradně. Jak pes pánu.
Její radost pramení z toho
čím patří k němu. Olizuje
tvoji tvář už od doby povelů
bratří a sester. Vyznává se
jak z náboženského blouznění,
tak z hereze své oddanosti.
Stav
K čemu jsou nám básničky, uznej!
Dej si říct! Zvítězila próza.
Jen v jejím jasu rozpoznáme
kontury věcí okolo nás.
To neděje se v žádném chrámu,
ale ve spořádaných domech
ze strohých zdí a neúsměvů,
či při mši ukázněných duší.
Jen samo vybočení potom
může vést k nedozírné škodě
klopýtání uličkou hanby
na veřejný pranýř rozumu.
To po nás nechtěj, rýmovači!
Sluší se vyhověti bláznům
na konci dnů, když zaklínají
šamani verše z destinací
jež věrozvěsti vylidňují?
Křičet za nimi, natož tančit?
To poznají temná ohniště,
do kterých pohrdavě močí.
Zralost
Brali mě jako dospělého
a já byl roztržité dítě.
Teď mezi dětmi připadám si
zas nepatřičně soustředěný.
Rád bych se zvedl a utíkal
prolukou mezi obyčeji,
nejužší soutkou prodíral se
za azylem na druhé straně
kde hloupost s moudrostí se snoubí
a nevyčtou mi nejistotu.
Pořád však dřepím, zaražený
u stolu rozumu, jak blázen,
vystaven praktickým otázkám
a inkvizici se vším všudy
chlubím se nástroji pravdy.
Jako by moje výpovědi
v nejvyšší nouzi shovívavost
do kauzy zavést neuměly.
Tak mezi lidmi dospělými
chovám se jako dětina.