Milan Libiger (* 1975) patří k silné vlně zlínských básníků a literátů. Pracuje jako novinář v MF DNES. Verše publikuje časopisecky od poloviny 90. let (Host, Weles, Psí víno, Rozrazil, Dotyky aj.). Několikrát navštívil Indii a ze svých cest vydal dvě knížky básnických deníků. Jmenují se "jako polystyrén na hladině Indie" a "Na jedno u Šivů".
Milanova poezie je silná a zároveň tichá. Jako on. Tak se mi alespoň jevil vždy, když jsem navštívil zlínskou redakci MF DNES. Nejenom v jeho očích bylo vždycky slyšet přání: Pusťte mě do Indie. Vím, že MF DNES asi moc ne, ale Milanovi a jeho poezii by to prospělo.
(Foto: Pavel Kotrla)
SLOVO
… kůrka rtu
periferním viděním?
PO VEČÍRKU
Nejsi nahá
co stud a dlouhé vlasy
manželka nejlepšího kamaráda
neměl bych
asi
… vůle taje na minutě
jako framykoin na ráně
HOSTINEC POD LIPOU
Smekají kapuce
a vytahují špunty z uší
jinak asi žádná změna
hospoda plná
hlučných smutných tváří
je veselá a němá
jenom číšník roznáší
sám sebe
vrací drobné slov
a necháváme mu
tringelt pravdy
NO DRUGS
Zamknul dcerku doma
- S feťákama nikam –
a audinou na bowling
při třetí hře
si špatně prostřelila hlavu
zemřela na áru
švagrové na rameni
ODEŠEL
Krvavé prostěradlo
po něm zůstalo
ale jak zajíkavě vyprávěl
o mrtvé dceři známého
i vyhazovu z práce dalšího karbaníka
jako by modlitbu obcházel
donášením na svět
včera přišel domů opilý
rifle nad koleny
a čelo šrafované jako by přemýšlel
kudy projít u dveří do koupelny
pohoří Karákóram
ach ta slepá vrstevnice
otců - svitovců
VÝPOVĚĎ TICHÉHO HNILY
V hospodě U býka
polykáme kozlíky
když se dveře putyky rozletí
a ráj keců nekonečně veliký
seřízne řevem
tichý Hnila
z firemního večírku navátý
nestačí si však z bekovky a ramen setřást sníh
a štamgasti ho tágy vyšťouchají
do rachotu popelnic
nad ránem popeláři
v potoce přeloží
tichého Hnilu do řeči
BURŠOVI
Pan Burša
náš soused a fajn chlap
začal před důchodem na prášky
na prokrvení mozku
nezřízeně pít
anebo jen tak vypadal
možná stačilo na ty tablety
pět piv
a bloudil kolem paneláku
prochcaný a usměvavý
ochotný každému zazpívat
a jeho žena
s velkými ňadry
alespoň se mi tak ve výtahu periferně vždycky zdála
rudla taky
než jednou zrána zbledla
mrtvicí muže
zasněžená
O VODNÍKOVI
Radek zvaný Vodník
s námi mydlil hokejbal
na konci slepé ulice povlával
a pomalu se mu horšil
zrak
ale jaká sóla vyhrával na Fendera Stratocastera
kapelu pořád zakládal
až měl ji téměř
slepý
onehdy mu Martin Ševčík
na parkovišti po mači věštil
že bude jednou hrát na
Parawoodstocku
a Vodník -Šefčo uf
nahoď eště hlod...-
vzlykal štěstím
dnes tiše sedí
s Alenou u piva
černé brýle bledé rty
propletené prsty
i životy
ZJARA DNE
Zakrýváš si břicho šátkem
protožes přibrala
dalšího chlápka
klidně ale nastavuješ půlky
nikdy nejsi celá
vycvičená od manžela
v jehož korzetu
hledám zip
už bušíme o sebe
odpuštění bývá
na závit?
PO PŮLNOCI V GARSONCE
Pocity neurotické
jak slípky slídí
zatímco soused Lévay
co se dneska nastěhoval
drží tóny dlouho
a něžně jako šek
v baladě cikánské
baladě
o měsíci? smutku? prokletí?
o nešťastné lásce plavého chlapce
jemuž matka jeho milé
dře obličej
několik dní
neholeným rozkrokem?
cikán zpívá
a ráno se ženou vynáší k popelnicím
starý divan