Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Honza Badalec: Chci, abys chtěla letět do neznáma

neděle 19. února 2017

31. března 2017 v den narozenin Honzy Badalce (31. března 1960, Praha - 30. března 2016, Nová Ves pod Pleší) bude mít křest kniha jeho sebraných básní s názvem Samolibé verše. Na crowdfundingovém portále Hit Hit se na ni s předstihem podařilo sehnat potřebné peníze. Takto je na stránce (Hit Hit), kde si knihu stále můžete předplatit, autor i vznik básnické sbírky popsán:


"Honza Badalec je z první části svého života znám jako "malostranský Rimbaud", který působil převážně, ale nejen v A studiu Rubín. Z druhé jako úspěšný kreativní ředitel reklamních agentur. V poslední etapě svého života byl bezdomovec a průvodce po Praze pod záštitou organizace Pragulic. S charakteristickou přezdívkou "Dobré ráno," která vznikla z jeho celodenního pozdravu."


(...)


"Honza si přál už za svého života zkompletovat svou literární činnost. Ale ve stejný den, když už měl nastřádaný dostatečný finanční obnos na pronajmutí stolu ve sdílené kanceláři Pracovna a chtěl začít s editováním svých materiálů, skončil v nemocnici. Diagnóza byla zlá a prognóza beznadějná. Po jeho smrti jsme mu chtěli splnit přání a pustili se do tohoto zpracování sami. V pozůstalosti jsme ale našli jen jídelní lístky z vězení, divadelní scénáře, dopisy milenkám (i milencům) nebo kupóny na sportku. Poezii nikde. V tu samou chvíli, kdy jsme si zoufali, co s tím, začali nám ale jeho přátelé posílat básně, které jim Honza v průběhu života napsal a věnoval. Tím se nám začalo dotvářet to nejintimnějším svědectví o jeho životě. Společně s vaší pomocí proto vydáme knihu Samolibých veršů, a to především těch psaných v 70. a 80. letech. Součástí knihy bude také několik vzpomínkových textů jeho přátel (Václav Křístek, Marka Míková, Vít Kremlička, Richard Erml, Pavel Bušta, Zdeněk Potužil, Martin Učík)."


První báseň tohoto bloku nám byla poskytnuta exkluzivně editory Samolibých veršů, ty další vyšly v Respektu v prosinci 2016.


(Foto: Pragulic)








Léčba


V červenci
je všude dost třešní
a málo lidí
a těch posledních pár známých
který nikam neodjeli
nutím
aby mi o tobě vykládali
jakýkoliv
špatný věci
Chci
aby ses mi v duši scvrkla
na velikost pecky
chci tě vystřelit
dvěma prsty
a chci
abys chtěla
ráda
        letět
                 do neznáma
Nikomu z nich
se to nelíbí
ale je to pro mě
jediná cesta





PF 1977


Jsem sám
a bez tabáku
ve vile novoroční noci.

Už hlídám jen novoroční album a telefon.
Prošel jsem všechny své dětské skrýše,
našel jsem i nůž z té doby
a teď se ho bojím.

Je půlnoc a kohosi neudrží dláždění.
Obloha se červená od rachejtlí
jako moje kolorovaná babička
ze svatební fotografie.

Mám i duben
a taky jednu prázdnou stránku v albu.
Tak tady si milenka duběnka
popláče, potrvá, povadne.

Milenko,
jsem sám
a bez tabáku
ve vile o novoroční noci
a v tomhle roce
stáhnou se nad námi mraky.

Poezie.





Můstek


I když se z toho do rána vyspím
ve své laskavé posteli,
odpřísahal bych, že tu před chvílí
na kolejích
stála Smrt.
Držela v pařátech
pootevřený igelitový sáček
a vybírala si
mezi mnou
a opodál stojící svrasklou babou,
bufeťačkou v pobryndaných šatech.

Nejsem z lidí, kteří plaší holuby
a nic definitivního nenosím
na mysli.
Jenom se mi zdá nespravedlivé
ocitnout se před spaním
v jednom pytli
s hromádkou neštěstí.





Dobová nemoc


Asi je ti jasný,
že uvnitř
jsem jen nevychovaný spratek
z funkcionářské rodiny,
kde vždycky bylo
málo času
na pár facek.
A tatínek kvůli mně
musel chodit
do školy,
ze který jsem potom
stejně utek.
A od maminky
jsem si věčně půjčoval
prachy.
A moji starší sourozenci
se nikdy tak dobře
neměli.
Ať dělám, co dělám,
vždycky se to nějak
proflákne:
vztekem, nedůvěrou
a nenávistí.
To jsou zbraně,
který se mi někdy vynořujou
z tajnejch kapes.
Avšak používám je
jenom proti sobě!





***


Na konečný metra
v depu hodiny padla
- tedy krátce po půlnoci -
vyjíždějí číšníci a jejich dvoudecky.
Volají taxi na jedno číslo,
ale přivolají mě
a já ve spodničce města
předvedu stojku, až vysypu drobáky.
Láska je zazděná v podchodu,
zatímco šprýmujou
a scházej se v opeře ŽERT,
proměnilo se nahoře sedm her
na sedm žárlivých přítelkyň.
Od pěti pé volaj
pětimístné taxi -
dvě dámičky zůstanou se mnou
jako dvě deci
v opilém měniči mincí.
Všechno má svou míru,
i město, které drží Petřín
jak půllitr pěnu.
I bufáč SPLÍN má zavírací hodinu
PROČ TEDY NA PODZIM NEJÍM OVOCE,
NA JAŘE NEMILUJI A V ZIMĚ NELYŽUJU
A V LÉTĚ NELŽU?