7. února 2017 zemřel publicista, pedagog, překladatel, spisovatel a autor rozhlasových her Antonín Přidal. Bylo mu 81 let.
Antonín Přidal spolupracoval s Českým rozhlasem v Brně (1960–1970). Krátce působil jako dramaturg ve Filmovém studiu Barrandov (1990–1991). Následně na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (od roku 1991 jako docent a od roku 1993 jako profesor) v ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. V roce 1998 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2007 mu byla udělena Státní cena za překladatelské dílo. (Wikipedie, více zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_P%C5%99idal)
Vzpomínku na Antonína Přidala od Terezy Semotamové, jedné z jeho mnoha studentů a studentek, která je jeho následovnicí v pedagogické práci na JAMU, najdete na webu Respektu: https://www.respekt.cz/kultura/za-antoninem-pridalem.
V následujícím bloku přinášíme osm básní Antonína Přidala ze sbírky Zpovědi a odposlechy, kterou vydalo v roce 2015 nakladatelství Druhé město. S jeho souhlasem uvedené básně zveřejňujeme.
(Foto: ČT Brno)
Rychločtení
Hluší, ti jasně, ti odezírali vždycky,
ale nebyli spolehliví, někdy se pletli
a někdy schválně, když někoho kryli,
proto se musel vyškolit oddíl
na rajony, kde nestačily mikrofony,
na hlučné provozy, nádražní haly,
bufety, tramvaje, tam všude jsme četli
ze rtů jak z novin a věděli hned,
tohle jsou zprávy, tohle kecy,
názory, obavy, podezřelé řeči,
párkrát jsem hlásil i konspiraci,
býval jsem nejlepší z naší party,
zaučoval jsem řady dalších,
co vousy, co opar, co díry mezi zuby,
co výška rtů a úhel koutků,
jak ovlivňují danou informaci.
Odváděli jsme dobrou práci.
Zkazilo se to ale, když si
objekti začali hlídat pysky.
Ze strachu, z nervů, z mazanosti,
jako by byli bez čelisti,
přestali při řeči hýbat svaly,
nehnuli ústy, hubou, ničím,
jakože vůbec nehovoří,
a přitom blektali, co chtěli.
Říkali jsme jim břichomluvky…
Přešli jsme jinam, k jiné odbornosti,
byli jsme mladí, oni stárli,
vídám je dodnes, ty bledé držky,
zděšené, že z nich někdo čte,
že nejsou dobře semknuté
a je jim vidět do sklerózy.
Je to v nich jako doživotí,
to, co se tenkrát naučili.
Něco si říkají, ale kdoví.
Břicha jim chraptí.
Interview
Pojďte dál, řekl guvernér,
pojďte a ptejte se
na všechno, co vás trápí.
Mě osobně trápí, řekl,
že začíná nebýt otázek, řekl.
A přitom je tolik odpovědí!
Odpověď bez otázky, řekl,
nemá ovšem drajv.
Ale i otázka je slabá,
když k odpovědi nepřiléhá
tak přesně jako
kriketový flex.
A proto pozor, řekl,
pozor u otázky
na špatné čárky, falešné háčky,
na chybné závorky, pochybné uvozovky.
A hlídejme středník, ano, středník,
i středník může splést.
Smím se ptát na všechno? ptám se.
Smíte, řekl. A berte si hrozny,
jsou čerstvé a voní.
Proč, pane guvernére,
proč býváte někdy
taková zmije.
Dobrá otázka, řekl. Ne zrovna lehká, řekl.
Já sám někdy… Odpověď je trojí:
krátká, střední a dlouhá.
Zamyšlen vyňal z hroznu
zelenou perlu a nesl ji k ústům.
Vtom propukl v kašel. Brunátně
vzpříčil se na židli,
strašně,
a spadl, jak padá kláda z vlaku.
Zvedám ho, volám lékaře.
Lékaře, křičím! Třu hrdlo, páčím ústa.
A nikdo nejde. Bože! Zahřívám ho dechem.
Jsem milosrdná sestra,
která ne a ne přestat
a cítí se stokrát vinna…
Vždyť může zemřít…
A tak zpitvořen!
– – – – – – – – – – – –
Už nikdy, toto nikdy, ne, děkuji, nikdy,
tisíckrát nikdy.
Ten strach. Ten stud. Ten sen.
Tiskový mluvčí aneb Harmonie
Jsme zmocněni prohlásit, říká mluvčí,
že zprávy o barevných proměnách
na hlavě pana prezidenta
nejsou smyšlené. Potvrzujeme,
že již dva týdny, vždy v 18 hodin,
vlasy na pravém spánku zlososoví
přibližně jako ranní horizont
a z oranže přesně v 18:08
se přeladí vláčnou citronovou vlnkou
do jemně indického okru.
Transformace končí v 18:11
návratem do původního stavu
(ne v 18:09, jak uvedla média).
Dohady o příčinách odmítáme,
s respektem přijímáme taje vesmíru,
fotografování do odvolání
vyloučeno. Pro úplnost:
minulé úterý a čtvrtek
zasáhly barevné posuny
též okraj golfové čapky
darované Nobelovým vnukem.
V průběhu metamorfóz
prezident sedí a hledí,
ve větší míře nehovoří,
vzdálen všem prudkým pohybům.
Oba psi mlčí, vnitřně rozechvěni,
mouchy jsou v klidu, rámec etikety
nedotčen. Konec prohlášení.
Básníci
Mému lékaři se mé básně líbí,
i když jim nerozumí. Říká, jen pište,
dnes píšou prakticky všichni,
to nikomu neškodí a každý rád slyší,
že je neškodný. Co chcete napsat?
Myslí tím léky, které mi předpisuje,
ale já začnu o své nenapsané knize
a o těch, co ji nebudou číst rádi,
ačkoli píšou taky, a řeknou,
to nejsou básně, to jsou blafy.
Ale to říká každý o cizích básních, říká lékař,
kdo chce psát básně, musí se s tím smířit,
že pro druhé to budou blafy.
Jestli se nesmíří, není básník.
Vám se mé básně líbí, připomínám.
To proto, že jim nerozumím, říká,
a nejsem básník. Máte štěstí.
Co chcete napsat?
Nic, odpovídám. Jsem rád
že jsme si mohli popovídat
o básnících a básních.
Já taky, říká lékař. Člověk to potřebuje,
jinak by se zbláznil.
V pokoji
Zde ležím v pokoji. Se švagrem a sestrami.
Rodiče máme v prvním patře. Strýce v podkroví.
Kam dali neteř, nevím. Zemřela později.
Promiňte nebožtíkům černé humory.
Na hřbitově není bezpečno pro urny.
A pak to počasí.
Mladí říkají: Nechejte je doma,
kdo se s tím bude pořád nosit,
vázy jsme na skříních měli vždycky.
Manželka pravidelně uklízí.
Stírá prach. Leští. Kropí květiny.
Návštěvy sedí, ani nevědí.
Nikoho nerušíme. I když…
Jan bije teď Janu méně často, myslím.
Televize tak nekřičí.
Jsme mezi svými.
Tiší jako myši.
Děkujem. Díky.
Díky. Promiňte mi.
1968
Na konci srpna
návrat do budovy
odkud nás vyvedly samopaly
Na stole v redakci leží
pohozený papír
v půli přetržený
Na něm tři verše
narychlo
červeným fi xem a azbukou
V noči sobralis my
I sjeli v mašiny svoji
I češskuju granicu nočju
Báseň bez konce
bez čárky bez tečky
Mašiny navěky
Navěky ne
říkají starší z nás
Jen nadlouho
Nějakých pět šest let
možná že čtyři pět
nanejvýš sedm a odtáhnou
Ještě se dožijem
Let bude přes dvacet.
Nás sedm. Šest a pět.
Čtyři. Tři.
Tečka za tečkou.
Dožijem
dva.
Pozdrav z vlaku
Neznámá stanice. Vlak stojí.
Kolem nic není. Nikdo nevystoupí.
Dlouho čekáme. Nakonec hledáme
záchrannou brzdu. Žádná není.
Výkřiky, slzy. A dobré zprávy.
Odmontovali záchranné brzdy,
čeká se, až je vrátí!
Z vagonů vyskakují děti.
Běhají v trávě a křičí.
Vraťte se, voláme, za chvíli jedeme!
Děti se smějí: Koleje končí!
Dělají si z nás blázny.
S pláčem je taháme dovnitř.
Vyskočí znovu a běží.
Letí jak mouchy. Skáčou jak šašci.
Smějí se z dálky.
Vlak naštěstí stojí.
Celé dny čekáme.
Voláme. Šeptáme.
Víme, že přijdou.
Jen v noci se vracíme
po staré trati
pro všechno ztracené.
A nevíme, co to bylo.
Až přijdou,
řeknou nám.
Řeknou nám, co zbylo.
Odkud jsem
V Brně se vždycky teskní za něčím
jak v nemocnici, kde se neusíná,
jen klímá, jenom čeká, co zas bože bude
či vlastně bylo, že už to zas není.
A kdy mě pustí, kdy mě pustí domů,
chce člověk vědět.
Kam domů?
Tam. Odkud jsem.
Jste přece odtud, z Brna, říká lékař.
Proč byste nebyl? Ještě zůstaňte.
Na pár dní aspoň, na pár dní mě pusťte
z vysokých stěn, z těžkého místa,
kde není řeka, široká a silná,
která by běžela odněkud někam…
Jen věže, co stojí,
jak topory stojí
a pomalu rostou
z kamene mezi mračna.
Na pár dní aspoň, na pár dní mě pusťte
po řece Moravě na kraj Dunaje,
co končí mořem. Na jeden půlden.
Jeden večer.
Už jen pár let, kývá lékař.
Už jen pár let musíte zůstat,
ani den déle.
Pak všechno přejde. Já to vím.
A věřte, že nakonec… rád si vzpomenete.
V Brně se vždycky teskní za něčím.