Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Zeno Kaprál: Obrať se na bezelstnost zvěře

neděle 21. srpna 2016

Zeno Kaprál (* 1941), který nyní žije převážně ve Strmilově, byl dlouhá léta nepřehlédnutelnou postavou brněnského kulturního, literárního, ale také třeba šachového dění. Patřil k brněnské bohémě, pracoval v České pojišťovně, napsal a vydal dlouhou řadu sbírek. Jeho první sbírka Ploty vyšla v roce 1962, další pak až po revoluci v roce 1989.


Na naší stránce vám nyní přinášíme nejnovější básně Zeno Kaprála, které nám poskytla jeho dcera, spisovatelka a publicistka Dora Kaprálová: "Všechny jsou z letošního roku. Jsou týdny, kdy táta napíše každý den jednu novou báseň. Tyto texty jsem vybrala asi ze šedesátky básní."


(Foto: Zdeněk Mezihorák)














Rozdílení


Jsem starý muž, můj krok je vratký.
Neřekl bych to lépe než ryba.
Jak si mám rozumět s cizincem,
když se ani česky nedomluvím?
Klesá hladina hladových slov
na náměstí polévky světel
nabírané z velkého hrnce
tu primátorem, tam zas prelátem
pro zástup blahoslavených duchem.
Jim chutná sladce. Mně křiví ústa.

Slyším srkot a mlaskání lidu,
maličkým ze lžic stoupá pára,
vidím pobožnost politiků
co spiklenecky mnou si ruce
jak ploutve zpovědního tajemství,
tu omertu ryb vytažených
v nevodu sítě souručenství
z jedné vody živě a načisto.
Špulím tlamu z dřevěné kádě
a ošplouchávám flitry šupin.





Saze


S jásotem běží děvčátka
po zeleném trávníku
a rozvazují pentle.
Mužná ruka škádlivosti
ze zálohy na ně číhá
a polapí je za copy.
Louka zaznamená neklid
jako předzvěst určitosti
a tu nelze odepřít
ani šmouze, jež ulpěla
na čele a kapesníku
co ji, nasliněný, stírá.
Dojetí se umí vyhnout
kdo potažmo coby capart
podstupuje husí pochod
a obrací hlavu k nebi
kroužícímu bílé peří.

„To není obyčejný pták,
když vyletí komínem.“
komentoval to Franz K.





Evropan


Balvany, už vás neuzvednu.
Bludné kameny, ztrácíte mě.
Přes hřbety bradel nedohlédnu
do notoricky známé země.

A jsem to já, kdo zavdává teď
ztracenost příčin následovat,
opásat se jak čínská zeď
a s věží hlásek výpad snovat.

Jako by nebylo dost na tom,
že barbar je papírový drak
co stokrát nastolený zákon
ve chmýří rozfouká tisíckrát.





Vulkanolog


Pokoušet sopku. Copak jsem vědec?
Říkají, že kouří před výbuchem.
A přece tam lezu. Ke kráteru.
Nakláním se přes brlení skály
jako by mě uměla ochránit.
Dobře vím, k čemu se odvolat
až půjde do tuhého. Stihnu to?
Vyndávám z kapsy hroudičku pemzy.
Upomínku z pompejské návštěvy
na rozhraní poklidu a zkázy.
A právě v tu slavnostní chvíli
čas líže mi nohy jako pes
oddaný pánu. Až do konce.

Konečně uvidím začátek.
Mračno se zvedne jako opona.
Ani nadšení z ohně a rachot
nezpochybní moji samotu.
Mám na to čas. Až do konce.
Jak krátce to trvá. Jako nádech
a výdech. Však odkud se vzal ten pes?





Zpovědník


Hroutí se unavená pochodeň.
Popel do tvého břicha, bratře.
Den ambicí se lísá k letokruhu
pro příští zářez dějepisu.
A zatím my, co žijem přítomností,
vidíme jenom nezřetelný tvar
jak listí rozvěšené na osiku
pro ustavičný pohyb oprátky.
Instinkt pak velí odvrátit se..
Chichot andělů doprovází
půvab té naivní dětinskosti.

Jako by mohla vyvinit nás
ze všeho zlého prostoduchost
nepředstírané chudoby mysli.
Hážeš kameny na pokušení
uskakující s prohnaností
satanské výřečnosti světa?
Obrať se na bezelstnost zvěře,
na úděl trpělivých rostlin
a sveřepé trvání minerálů!
Na božské evangelium jistot.





Stín


Copak se děje v hlavě kozy.
V rohaté hlavě nakloněné.
Vzpomíná: laskali ji bozi
a vavřín přinášeli věnem.

A byl jim její mekot z mléka
osvěžením i posilou
v čase, kdy horké slunce svléká
košile lidem s ramenou.

Snad myslí na to koza Líza,
pózujíc v chládku pod stromem,
že zrazuje ji bílá říza
a hřích neviny jeví všem.





Pasant


Zezdola země, shora nebe.
Potkáváme se uprostřed.
To bylo obav z démonů
a šavlozubých šelem k tomu
za každým stromem na číhané.
Na srdce ti kladli: Ztiš se
a nenápadně pohybuj!
Zvlášť ve městě buď opatrný
a zvažuj, který vyvolíš dům.
Neboť tvůj krok je nevratný.

Sledují tě ze slepých oken
i pootevřených dveří,
rozprávějí soukromým šeptem
a dlaní zakrývají ústa
jako ženy na nároží
s taškami pokradmých jablek
a s vystrašenými pohledy.
Všechny tu čekají na tebe,
ale ostýchají to přiznat.
V příbytcích mají rozestláno.





Poledne


Bližnímu mávej a nerozlišuj
kdo postává vně rajské ohrady.
Vždyť vztahy lidí jak siločáry
psí přímkou projektují rodokmen.

To mohou venkovani přísežně
dosvědčit za praskotu obilí,
když naklánějí klasy do dlaní
a vytřásají z nich doličnou měď.

A třeba vidíš je kotouč slunce,
bustu zenitu z horkého vzduchu,
na kterou ani netřeba štěkat,
ani blíž vábit pohybem ruky.



 

Signály


Nepoznáš úzkost v oku bouře.
To jenom já, když na časy hřmí
a z horizontu světélkuje
krášlící spolek panoráma.

Ač vzdálené jsou známky toho
neklidu země, spím na jehlách
jen na zapřenou, jako Jonáš
povolán křikem domobrany.

Do pohody však probouzím se:
švitoří ptáci, kvete nebe,
po větvích něžně klouže ruka
nesmělého panictví zrána.

Vysmívaný pro ostražitost,
sám nevím, jestli nehrabe mi,
když vidím jak se čerti žení
a štěká na ně bdělá liška.

Nepotvrdí to lokátory
zaměřené do jasného dne,
do větru nasliněné prsty,
ni divoženky lehkých mravů.





Jeseň


Tušil jsem: někde se stal zločin.
Na paškál podzim vzal si vítr,
dvoukolák tlačil po cestičce
zpěváček svojí samomluvou.

Nevěděl, že mi odpovídá
ve smyslu slov jež zanedbal jsem
a nechal toulat jako kočky
zdivočelé a bezprizorné.

Jen náhodou mě nezahlédl.
Pod jírovcem jsem zvedl kaštan
a byl sám jak padající list.
Podezíraný bez alibi.





Memory


Padají obrazy ze zdi
a rodiče mlčí bratra.
Vyšel jsem z domu na ulici.
Na soukromém pozemku vítr
pohrává si se skartací
a skládá ji do koláže.
Tu skrumáž zase rozfoukává
jako nespokojené dítě.
Jen samá próza napadá mě
před dvoukolákem zametače
skloněného nad pozůstatky
ve žluté kápi služebnosti.

Vábí mě lomením rukou,
ale netruchlí, usmívá se
a ukazuje si pod nohy.
Tady je všechno loňské listí
tvého otálení, říká.
Teď je naberu na lopatu
a přihodím k balastu v korbě
nespolehlivé paměti.





Pozorovatel


Se zpravodajci paparaci
mě přistihnete šmírovat.
Za keřem odvádím tu práci
a je mě vidět odevšad.

Jsem jako kočka pověřená
úkolem hledat skrývané
co na světě nic dělat nemá,
než ve známost se dostane.

Nejsou to věci hodné chvály,
což lidem zas tak nevadí.
Jenom se svědka nenadáli.
Že všechno o nich prozradí.





Bílá


Nad vlnami, je o tom zmínka,
poletovaly verše mé.
Plankty sudiček pro miminka
plodovou vodou kropené.

Chtěl bych je znát a opakovat
jak mantru, pořád dokola.
Za koutní plachtou vánek chovat,
lehce si s rytmy pohrávat.

Mateřsky toužím uklánět se
v židovsky slané modlitbě
a kojit je, křik racků snášet
na rozhoupané palubě.





Červánky


Učí se chudí duchem z toho
co vidí na nachovém nebi
a prsty si tam ukazují
a žasnou dole s květinami,
se zvířenou a s minerály
i s elementy bez podstaty,
jimž chybí status pro uznání
v zhmotnělé materii bytí.
Ta rudá barva jako nátěr
rozmáchlých mázů  impregnace
lpí trvanlivost býčí krve
za slunečna i nepohody
se zárukou na věčné časy.

Nám stačí předpověď co zítra.
Že skočí přes plot větrný den,
náladu zvedne, zatočí s ní
a vtiskne něhu tanečníka
tváří na tvář až do ruměnce.
Lidi se těší na zábavu.
A nemůžou se dočkat války.