Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Zdenka Obrová: V kamnech zatop

neděle 19. června 2016

Potkat básníka je jedna z možností, jak vyzrát nad časem, nad současností, nad přírodními zákony, nad věčností, nad trendy, nebo nad počasím. Potkat básnířku vše předchozí násobí třemi. Zdenka Obrová píše hojně, její blogy najdete na i-dnes, píše recenze na knihy (www.kritiky.cz), má vlastní blog www.calhoun.cz, překládá beletrii i odborné texty... Ale napsat si vlastní medailon byl pro ni nepřekonatelný problém.


Jak dlouho píšeš básničky?
Začala jsem před deseti lety, a pak si je přečetl pan Pitínský, a pak jich už moc nebylo....


O čem byla první básnička?
To mě určitě někdo zklamal, mám pocit.


Jak se učitel dostane k překládání?
Učení byla prostě taková marnost. Jsem si myslela, že je to možnost, jak něco sdílet a předávat.
Ale nefungovalo to. Asi nějaká chyba v Matrixu. Tak jsem zkusila něco jiného.


Co děláš, když nepíšeš a nepřekládáš?
Pěstuju svého koníčka. Tedy spíš koně. Tedy ho nepěstuju, ale chovám. Je to rošťák, v něčem mi připomíná mou první koňskou lásku a stejně jako on nemá rád, když ho nevnímám a myšlenky se mi zatoulají někam jinam. Zakopne, uskočí nebo se rozcválá, říká mi svým jazykem, já jsem tady, a kde seš ty? Koně jsou v tomto směru takoví zenoví mistři pro to tady a teď. 


Nedávno ses odstěhovala na vesnici. A co?
A nic. Dobrý. Pohoda jazz... Takové ty věci jako zatápění v kamnech, seš intelektuál a neobjednal jsi dost dřeva, to pak v zimě v tričku s krátkým rukávem obcházíš chalupu a hledáš klacíky, stará prkna a staré dřevo. Je pravda, že tím, jak jsme se odstěhovali na vesnici, vzrostl počet mých úrazu. Každý den si něco udělám...


Zdenka Obrová ráda běhá s vlky, je překladatelka, tlumočnice, hobby jezdec ve westernovém sedle, někdy i mimo něj, nadšená zahradnice, čtenářka, básnířka, bio-kuchařka a - jak sama říká - příležitostná hráčka golfu s tím nejhorším handicapem. A toto jsou její básně.


(připravil Dalibor Maňas)











1


Předvánoční smrt nosí různé šaty
Z outletů, z butiků, z kontejnerů s obnošeným šatstvem
Mhouří umělýma čočkama bez akomodace
Zvlhčená slzami zbylého soucitu
S náručí rozevřenou k poslednímu objetí
Odhodlané stopy obtisknuté v prvním sněhovém poprašku
Přesná, připravená, přítomná
Kmotřička s nůší nechtěných dárků…





2


Odevzdat se iluzi
z řetězců cizí DNA
ponořit se do ní
zkoušet plavat
potápět se
skončit na dně
s nosem plným slané vody
ve vlasech chaluhy
v zubech písek
v srdci strach…





3


Nezralá a kyselá
jako mladej burčák
nálada ze zkvašených jablek
stéká po upatlaném stole
kreslí v prachu kaluže
úporné představy
narážejí do židle
jako slepý ratlík
štěkají vysokým hláskem
a já čekám na muže…





4


Zelené puntíky
Nelákají ke komunikaci
nelákají k ničemu
jenom ke smutku
Posílám slova
Splétám věty
A pak toho nechám
Tupě se dívám
Jak všechny svítí
Hypnotizuju ten
Co mlčí nejvíc
Utěšuju sama sebe
Že časem vybledne
zapadne do šedi
Netušená možnost vyvane
Umře na souchotě
Chcípne nedostatkem
Seschne jako zapomenuté jablko
Nebo třeba shnije
Podle toho
Vyhodím ji pak na kompost
Zasypu hlínou a listím
Pohřeb jaksepatří
Žížaly si poradí samy
Co dál
A já taky





5


Smyčka upletená z Godotova čekání
Svírá krční tepnu
Ani k chcípnutí a už vůbec k žití
Kyslíkové reziduum
Oživuje mozkové buňky
Synapse upletené ze zášti a vzteku
Chrastí jako řetězy
Strýčka Belzebuba
Pána Much

Paměťová stopa
Schovaná kdesi za rohem
Odmítá vyhasnout…
Schoulená v amygdale
Směje se a brečí
Asi má strach z nicoty
Stejně jako já.





Nevěřím na lásku za hrob


Nevěřím na lásku za hrob
A ostatní blbosti
Je mi zima
V kamnech zatop
Krájej šunku od kosti

Nevěřím na lásku za hrob
Copak by tam dělala
Je mi zima
V kamnech zatop
A zazpívej tralala

Nevěřím na lásku za hrob
Co s milenci chodí spát
Je mi zima
V kamnech zatop
Zde zdi trčí ostrý drát…





Až Vás někdo přivolá svým sněním…


Až Vás někdo přivolá svým sněním…
Až na hladině rybníka zapomnění roztaje led.
Až se ze zašedlé srsti vytratí zápach střelného prachu.
Vyběhne do polí stádo koní
bez sedel a bez udidel…





Bolest a radost píší básně


Ta první vede o koňskou délku.
Je plodnější…
Barevnější.
Mnohovrstvá.
Jako matka Země
s odstíny hnědi.
Chvála bolesti?
Nikdo ji nechce.
Nevítá.
Sedí na mezi na kraji dědiny,
chvěje se zimou,
přes úzká ramena pléd.
Obejmu ji,
zahřeju…
Vaříme si čaj.
Kolébáme se navzájem.
Mám sestru.