Po roce opět vychází v nakladatelství Host básnická antologie s největším diskusním potenciálem v Česku - Nejlepší české básně. Letos přináší 22 + 2 básně s doprovodnými (interpretačními) texty autorů resp. editorů. Nejlepší české básně vybírali Petr Borkovec a Tomáš Gabriel.
"Tomáš Gabriel mi poslal 106 básní bez jmen autorů. Dva dny jsem jeho výběr četl dokola (z toho jednou komplet nahlas). Potom jsem si sedl a zapsal všechno, co jsem si z četby zapamatoval," popisuje Petr Borkovec začátek procesu výběru. A v úvodním textu knihy o pár řádků dál pokračuje: "Tak vznikl soubor čtrnácti nejlepších českých básní 2015. Redaktorům v nakladatelství se číslo 14 zdálo příliš nízké, a tak jsem Tomáše Gabriela požádal, aby mi navrhl deset básní, které mu v mém výběru nejvíce chybí. Z těch jsem pak zařadil osm. Konečný počet je tedy dvacet dva. Když mi editor odkryl autory, napsal jsem jim a požádal je o pár slov (okolnosti vzniku, autorský výklad, poznámky o práci)."
Jako by se z doprovázení básní vysvětlením od autora stal nový trend české poezie. Ve své poslední sbírce Nové decimy doplňuje takto laděnými texty básně Martin Reiner. A teď Nejlepší české básně 2015. "Nebyl to žádný můj nápad, v americké publikaci, kterou jsou nejlepší české básně inspirovány, je to také," řekl nám Petr Borkovec cestou do pořadu U zavěšené knihy, kde na ČT art ve středu, v den slavnostního uvedení antologie do knižního světa, o ní hovořil. K vidění zde: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10619821880-u-zavesene-knihy/215411000170037/
Kromě 22 básní doplněných dvěma básněmi vybranými editory a umístěnými na závěr přehledu, je součástí knihy i rozsáhlý text o tom, kde všude editoři hledali, kde současný poetický provoz sledovali, které sbírky přečetli. A jak je zařadili do kontextu celé scény. Takovéto zmapování je možná stejným či větším přínosem této antalogie, než samotná přehlídka autorů a veršů, kterým "se poštěstilo".
Pořadatelé z nakladatelství Host na uvedení antologie ve středu večer ve Vinohradském pivovaru představili, že "nejlepší básně roku 2016" budou vybírat Jakub Chrobák a Vít Slíva.
Nyní osm básní, které jsme z knihy pro vás vybrali v Nedělní chvilce poezie. Původně jich mělo být a bylo v tomto výběru sedm, ale ve Vinohradském pivovaru , kde zazněly všechny básně antologie, často v podání autorů, se ukázalo, že pro svůj obsah i přesvědčivý způsob recitace nesmí ještě chybět text Olgy Pek.
Elsa Aids
—
Její tělo se přede mnou otevírá jako žába. Ruce od sebe, nohy
od sebe, uprostřed vytahané žabí bříško. Dosáhnu všude a bylo by
snadné to namalovat. V dětství jsem namaloval spoustu žab.
Žába má v břiše dělohu, anebo je to spíš rybníček plný kouře. Za
dobu, co na sebe saháme, mám prsty zčernalé jako klacky.
Anebo je to tím, že se jí hrabu ve věcech?
Někdy by bylo lepší mluvit změněným hlasem a milovat se skrz
otvor v lepence.
Marie Iljašenko
Muškáty
A přece si říkám, v dětství byl jiný.
Miloval vitráží zlatavé žilky, dotýkal se jich prstem,
obýval festony, matka ho nejraději strojila do blankytu.
Niebieski kolor, říkávala, když mu oblékala modrou pelerínku,
na ní zahradní kvítka: hvozdík, mák, ostropestřec
a zvířata dosud nevídaná v zahradě překrásné.
Mluvil polsky a zřídka rusky, ale nemísil jazyky
a nehandloval: odpusť, odevzdej a pak ti daruju pokoj.
Protože věděl: největší požehnání není v pokoji, nýbrž v neklidu,
neklid, a ne guldeny, vedl lodě na dalekých cestách!
A pokoj, to jsou muškáty, muškáty bez konce.
Měl vůbec jiné zvyky: rád cestoval, nejvíc na oslátku,
pil syrské červené víno, četl kdejakou avantgardu
a každé ráno přecházel dolinu Cedron pěšky.
Bylo to dávno, v časech praotců, proroků, oslátek.
Jsou dávno pryč. A přece si říkám —
v dětství byl Bůh úplně jiný.
Matěj Lipavský
—
Zahrady jsou zamčené uklizené
rudé okenice pevně kryjí okna
zítra ji najdou se strunou kolem krku
v chatě v těsném kruhu smrků
říkáš když jdeme okolo
že bys chtěl být vykradač chatek
po prknech vyjdeme na molo
termoska svetr krabička startek
řeka zahýbá pod zapadající slunce
rudá a tvrdá klesá v borovici
Petr Maděra
Portréty dna vany
III
Zažloutlá úžlabní skvrna, bílý smalt,
kostřičky sprašových zvířátek šplhají v ohybu.
Nerezový kříž, za nímž to všechno potom zmizí,
prolne se těsně kolem, propadne do další vesmírné nádoby.
Sifonem zadrhlé ženiny dlouhé vlasy s vysráženým spermatem,
černavé smouhy, usazeniny, zrnitá sůl,
zhuštěný graf, požáry nad mýdlem,
studený plech už hřán matným vývěrem shora.
Nevěrná ústa trochu pálí nad tělem,
něžně rozpraskaný sklípkan přežívající v bublině.
Usazené zbytky noci nepatří k lázeňské kontemplaci,
odpadlé za zurčícího rozmývání.
Styčná plocha s tělem na konci pracovního dne,
po ocitnutí v kráse.
Černý špunt nakonec dělá hloubku.
Olga Pek
—
Když jsem znovu uvěřila v poezii, začala jsem psát prózu. Mým totemickým operátorem byl koncept. Shromažďovala jsem trofeje vymírajících druhů, pašovala ohrožené rody přes hranice a vsazovala je do svých textů. Gazela byla mou nejsexuálnější metaforou. Své medailonky jsem cizelovala s péčí nigerijských horníků. Když jsem znovu uvěřila v poezii, otevřela se mi v kánonu příležitost ke koloniální expanzi. Z trosek minulosti jsem vynášela torza primitivních teorií, plenila jsem výpovědi svědků pro účely archivu. Učila jsem minulost promlouvat jazykem současnosti. Propůjčovala jsem svůj hlas slabším a utlačovaným, těm, kterým dar sebevyjádření nebyl dán. Mé řádky byly kronikou třetího světa. Když jsem znovu uvěřila v poezii, objevila jsem v sobě romantického ducha. Věřím, že jedině právo nosit zbraň ochrání životy mých knih. Každá báseň si musí své místo na slunci vydobýt sama. Kdo nepíše, ať nejí. Ženská lyrika ať s úctou naslouchá mužské reflexi. Veškerý literární styk nechť se odehrává v souladu s přirozeností. Cti své literární předchůdce jako otce a matku svou. Když jsem znovu uvěřila v poezii, naučila jsem se skrze ni milovat sebe. Byla mi pochopením, které jsem dlouho postrádala. Každý kopanec, každý přesčas byl vykoupený myšlenkou na ni. Doufala jsem, že tentokrát jsem složila milostnou píseň tak jímavou, že už mi zůstane navždy, že už mě nikdy neopustí. Když jsem znovu uvěřila v poezii, můj život získal smysl. Uskromnila jsem své potřeby, začala méně spát. Čas, který nebyl strávený nad textem, byl promarněný čas. Vlastní prozření jsem odkládala, pomáhala jsem nejprve dojít osvícení ostatním. Do svých veršů jsem vkládala útěchu a ponaučení. Láska byla mým jediným refrénem. Když jsem znovu uvěřila v poezii, pomyslela jsem si, jak černá krev je. Pocítila jsem v sobě obrovské spáleniště, i když písmo říkalo, že se pro nás obětovala a že dojdeme jejího království. Pochopila jsem, že určila můj osud. Byla poživačná jako napalm, přesná jako laserový nůž. Když jsem znovu uvěřila v poezii, musela jsem ji od sebe odtrhnout, nechat ji, ať mě
Jan Škrob
Po úzké cestě podél kolejí
z deště dívat se na sny
plechové zdi cákance úzkosti
živé obrazy rezaví mravenci
duha je znamení smlouvy
po úzké cestě podél kolejí
a květiny
napít se polské vodky
ve špinavém domku u nádraží
usínat ale ještě se snažit
duha je znamení smlouvy
po úzké cestě podél kolejí
a květiny
chytat se větví lásky
nevědět ale nebát se běžet
továrny zima a těžní věže
duha je znamení smlouvy
po úzké cestě podél kolejí
a květiny
po úzké cestě podél kolejí
do tvých rukou chladnou zemí
do tvých rukou chladnou zemí
duha je znamení smlouvy
Václav Vomáčka
Alois P.
Žhář Alois byl veterán
věděl co a jak a zapalovač nosil v ponožce
nechával si od sester zabavovat zápalky
ale koza zůstávala netknutá
v noci hřál jeho mírný úsměv
osvětlovaný uhlíkem cigarety
kouřil na posteli a klepal za matraci
mazák myslivec a řidič v Dukovanech
s prověrkami
netušil o sobě že je básníkem
cesty chtíče se prohánějí
po křivolakých lesních stezkách
jen matně nasvícené
očima nočních lovců pánové
prý řekl policistům
když ho poněkolikáté zatýkali
při vypalování liščích nor
rusovlasé ženy v něm rozněcovaly
touhu po divokém ohni
a liščích ohonech vonících kouřem
jednou se přes chechot rozplakal
při vzpomínce na první lásku
kozu kterou v dětství pásl
mu otec prodal
jeho krvácející srdce podpálilo chlívek
a Američané dobyli Měsíc
Jonáš Zbořil
postal 2
jedna z mála her
ve které můžeš močit na lidi
zdá se to banální a dělám to jen občas
pro naše pobavení
na bratrově počítači — tak silném že by
na něm zcela jistě
šlo zachraňovat životy
poklidné virtuální městečko
svoboda rozhodnutí na svém vrcholu
shazujeme se hodně a asi zcela po právu
občas ale zvládáme šarvátku se smrtí
vcelku obstojně
jen u řek a železnic uvidí občas
bohatý bílý kluk smetí
možná i neštěstí
prosím berte to s rezervou
jsme s bratrem v bytě kde nahozené věci
tak dlouho leží až jeho mapu nadepíšeš
„doma“
v troubě se peče levná pizza
ve hře zpívají ptáci a o mrtvé mámě
se prostě mlčí
až tak jsme si to vymysleli
že smrt tady u nás
pamatují čísla
čísla na barevných papírech
v nekonečně možném
v nekonečně možném množství kopií