Obklopen krajinou vína, kde „předtucha vždycky něco tají“, kropen vírou, která nezná hranic a volně se všude pohybuje, tak básník, katolický kněz, fotograf František Trtílek putuje zemím poezie. Básně ostříhává jak révu: jen to, co má šanci přežít zachovává. A nejvýše staví lásku, jedno jakou, jedno k čemu… „Na tomto světě / Nikdy nebudem zralí… Zrajem jen láskou...“
Borkovanský farář František Trtílek (narodil se v Malhostovicích u Tišnova v roce 1946) má „vyprávění“ nejen za úkol v kostele, ale i mimo něj. Spolupracoval s rádiem i televizí, vychází zhusta za zdi kostela a jen málokoho překvapí, že při procházkách po Kloboucku ho přepadají básně. „Ač sníh se brání, / Jaro už teče ze střech. / A havrani / Ve dvou, ve třech…“ píše v té, kterou nazval Před jarem II.
„Náš“ umělec se nejvíce zviditelnil, když v dubnu roku 1990 komentoval ještě pro tehdejší Československou televizi přímý přenos návštěvy papeže Jana Pavla II v zemi. Od roku 1990 zase v Českém rozhlase Brno po devět let uváděl pořad Cesta k lásce a pravdě. Jako člověk je František Trtílek ten z obyčejných, má rád víno, které ho provází, miluje muziku – napsal i texty pro dechovku a spolupracoval s cimbálovou hudbou Vonica. A když se jeho „vášně“ propojí, rád dává k dobrému bonmoty.
Od dětství prý tušil, že jednou bude knězem. „Vystudoval jsem slévárenskou průmyslovku v Brně, šel na vojnu a rok po ní už zamířil do olomouckého semináře,“ říká. Ten jako kněz ukončil v roce 1973. Byl kaplanem v Jaroměřicích nad Rokytnou, v brněnských Židenicích, v Telnici u Brna a od roku 1993 je farářem v Kloboukách u Brna a v Borkovanech. A tam na něho narazil Vítrholc, když na zahradě tamní fary při svíčkách domluvil setkání s J. A. Pitinským, který tomuto elektronickému recitačnímu kroužku sestavil Almanach Vítrholc číslo 9. A radikální poezie si tehdy potykala s tou duchovní...
(Úvodní slovo napsal a blok poezie Františka Trtílka připravil Dalibor Maňas)
Dozrávání
Na tomto světě
Nikdy nebudem zralí,
Jen dozráváme…
Vše, co život v sobě tají,
Je tajemné
A kuse poznávané.
Zrajem jen láskou,
Která nás převyšuje
A objímá.
Kámen
Po bouřlivém mládí
Pak na svém místě
Miliony let
S pokornou tvrdošíjností
Věrně setrvává
A čeká,
Aby svou
Kamennou něhou
Přinesl radost
Třeba jen
Jedinému
Malému
Lidskému
Srdci
A
Pohledem
I dotekem
Je vtahoval tam,
Kde konec
Setkává se
S počátkem…
Rybník
V každé době
Tajemný hladinou
I hlubinou.
Vrby na jednom břehu
Pokorně sklánějí
Své hlavy k zemi.
Prsty topolů
Na druhé naopak
Ukazují do oblak.
V životě člověka
Obojího je třeba.
Celý život hledáme
Celý život
Hledáme a víme
S pokorným srdcem,
Že nejsme všechno,
Že nejsme nejvíc,
Že nejsme jediní,
Hledáme a nacházíme,
Hledáme a divíme se,
Hledáme a jsme nacházeni.
Celý život
Jsme na návštěvě,
Hosté
Na jedné z nejmenších
Planet vesmíru,
A přece
Známe cestu,
Která někam vede,
Která jediná někam vede.
Celý život
Přicházíme do Betléma
Děkovat za život,
Klanět se Dítěti,
Které je v nás
A my v něm.
Tak velkou lásku
Může pochopit
Jen malé, čisté
Dětské srdce.
Celý život
Jsme na koledě,
Na ptaní,
Odkázáni na milost,
Kterou nedělá
Člověk člověku,
Která je něžná,
Láskyplná,
Objímající,
Šťastná, že se smí
R o z d á v a t.
Celý život
Jsme milováni
Láskou,
Která nemůže nemilovat.
Víc než si zasloužíme,
Více než pochopíme,
Více, než bychom mohli oplatit,
Jak kapka jsme
V nekonečném oceánu lásky.
Mohli bychom chtít
Něco víc?
Hříbátko
Koníček mládím osedlaný
Radostně hopsá na vše strany.
Jak mu to sluší, hudba hraje,
Hopsá si, hopsá mládí krajem.
Hříbátko něžné nestará se,
Skoro nic neví o své kráse.
To jen ti kolem závidí mu,
Když mládí vidí v dálce stínu.
Milé vyzvání v Nenkovicích,
Taneček trvá jenom chvíli,
Točí se při něm kolem nás svět,
Stačíme si říct jenom pár vět.
Život je krásný, život je dar,
Ale i krátký, jen chvilek pár.
V srdce se vtisklo básníkovi
Hříbátko v kroji z Ratíškovic.
Prosinec
Ta tam je bývalá
Zahradníčkovsky černobílá
Adventní krajina.
Zbytky listopadového sněhu
Tajně tají
Pro vánoce na blátě.
Bílé už stále víc
Známe jen z pohlednic.
Přesto pro nás
Prosincový čas
Zůstává stálý
Adventním očekáváním,
Vnitřním chvěním touhy
Se studánkou radosti,
Jejíž spodní pramen
Má dosti vláhy pro zem
V její vyprahlosti.
Na samém počátku
Je vzpomínán můj křestní patron.
Nestačila Evropa
Tomuto zapálenému Španělovi
A tak se vydal lidi lovit
Na druhou stranu zeměkoule.
Pokřtil jich nesčítaně
A byl horlivý tak,
Jak by vše záleželo
Jenom na něm.
Děti se těšívají
Na svatého Mikuláše,
Světce, o kterém věří, že jim nosí mlsy,
Než se samy dávat naučí.
Čtvrté století – zvláštní doba.
Guvernér Ambrož lidem odhlasován
Za milánského biskupa, ač ještě nepokřtěn.
Nebránil se té poctě
A ještě větší práci
V boji s tehdejším ariánstvím.
Svými kázáními měl vliv
Na Augustinovu konverzi,
Propagoval chrámový zpěv,
Pána chválil v četných hymnech.
O té, jíž anděl nazval
Milostiplnou, věříme,
Že se jí netkla
Žádná vina.
Karmelitána
Jana od Kříže
Měli za blázna,
Zatím už staletí
Je tichým
Učitelem mystiky.
Téměř celý svět slaví Vánoce.
Přivlastnil si svátky
Narození svého Spasitele,
Nepřivlastnil si jeho samého.
Světlo směnil za posvícení,
Pravdu za pohádku,
Chléb života za žvanec,
Lásku za milkování,
Slovo plné života a síly
Za slovní hříčky a kratochvíli.
Přesto se znovu rodí
V srdcích mnohých,
V nich vždy bude
I pro ty druhé
Solidární s naší
Lidskou ubohostí.
Nesvatí svatého hostí.
Miláček Páně,
Můj patron biřmovací,
Řekl o něm
Prostě a geniálně:
„Bůh láska je.“
Betlémských neviňátek
S růstem času
Přibývá skoro
Geometrickou řadou.
Vražděna dřív,
Než spatří světlo světa,
Jdou do nehasnoucího světla,
Narůstá zemská tíže vin.
Nakonec konec přijde.
Rokům i lidem.
Respice finem!
Konec dobrý, všechno dobré.
Jen láska zůstane.
Už amen.