Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Tomáš Blažek: Sylvie byla komunistka, on státní úředník

neděle 3. května 2015

Rodák z Luk nad Jihlavou (* 1972) narozený v Jihlavě. Absolvent maturitního oboru strojírenská technologie, od roku 1994 pracuje v médiích, především tištěných, v posledních šesti letech z poloviny jako fotograf.


Politické přesvědčení: punktramp. Rozveden, jedna dcera.


Texty pochází z let cca 1994-2004.

Sylvie byla komunistka, on státní úředník se šedinami ve vlasech. Tento moment z dávného společného čtení v Jihlavě si pamatuji natolik, že když jsem Tomáše Blažka oslovil pro Nedělní chvilku poezie, zároveň jsem dodal, že chci text s právě s tímto  Příběhem nula. Ostatní básně jsou vybrané ze souborů nazvaných Neurotikovy zápisky a ze sbírky Tonic pro Nico. (šk)

(Foto: Michal Šaman Kouba)

 












***


děsí nás válka v iráku
jsme básníci
s chvěním ji pozorujeme

karel píše v brně
jakub píše v praze
eva píše v kopřivnici
v budějovicích lena možná
taky znovu píše
já píšu v jihlavě
jáchym píše v letadle





***


na výstavě českých
a francouzských
kolážistů a surrealistů
mě zaujalo
kolik umělců
zaujala práce
s rozstříhanými fotografiemi
kund





***


nejvýznamnější básnické dílo
nositele nobelovy ceny za literaturu
léona macha
je o tom
že jen co poleví chřipky
spousta z nás
by si s někým neznámým
ráda zašukala





***


když auto míjelo
dvojici městských strážníků
řidič zpomalil
pootevřel okýnko
a zakřičel
černý kurvy!!
pak přidal plyn
a rychle okýnko zatáhl

seděl jsem ve škodovce
vedle toho člověka
byl to můj otec





***


na lavičce u morového sloupu
seděl opilý muž
cucal víno usmíval se
pozoroval předvolební mítink
poslouchal projev sympatického řečníka

řečník pěkně povídal

pak opilec zařval:
eště cekneš a rozflákám ti držku!
řečník přestal mluvit
začal se usmívat
vypnul mikrofon
a bylo ticho





***


šli jsme z hospody
na křižovatce jsme chvíli zpívali
plivali jsme na auta
moc dobře jsme se bavili

pak se mě ten divnej chlápek zeptal
esli mě zajímá národní obrození

takže na autorský čtení
našeho literárního klubu
bych toho debila příště už nezval





***


sedíme v redakci a píšeme
o vymyšlených problémech
pro předpokládané čtenáře
za očekávané peníze

skutečné jsou jen pohyby našich
prstů kláves hrnečků





***


pana jana smejkala
nepřetržitě sledují estébáci
snaží se ho zavraždit
aby znemožnili jeho vítězství
v prezidentských volbách
on o tom píše články do novin
které v nich nevychází
protože jejich majitelé jsou estébáci





***


hejtmanovi náměstci sbírají zkušenosti v USA
hejtman mobilizuje záložníky
do dobrovolné krajské armády
komunisté kritizují současné totalitní praktiky
političtí vězni varují před komunisty
mikroregiony budují cyklotrasy





***


chartistka anna žije sama
v panelákovém bytě
dost kouří a pije
a pro média je zajímavá tím
že jako bývalá disidentka
se už nezajímá o politiku
a kdysi se o ní zajímala

teď mluví sprostě kouří a pije
nemyje se a myslí na to
že franta byl dycky parchant
a nic zvláštního na tom není





Příběh nula


Sylvie byla komunistka
která dotvářela bizarní svět
levičáckých demonstrací za odstranění bohatých
byla krásně mladá a nešťastná
žila sama na nábřeží v suterénu činžáku který poslední omítku poznal ještě když to tam komunisti neměli v rukou
on byl státní úředník už v letech se šedinami ve vlasech
pořád ještě štramák nosil černý kufřík a brýle se zlatavou obroučkou ale nevypadaly na něm nijak směšně
znal jí z komunistických srazů na náměstí v N. kam pravidelně chodil provokovat důchodce cvakáním závěrky fotoaparátu a bavil se přitom jako kluk
Sylvii tam vždycky někde potkal
povídali si a ona se smála
zakláněla hlavu přivírala oči a vlasy jí explodovaly

jednou jí uviděl přes nízkou zídku dvorku u činžáku kde žila
kam šla zrovna věšet prádlo
kam přišel za jiným účelem
tak tady bydlíte
zeptal se zbytečně s trochou nepotlačeného odporu ke špíně toho domu
ale Sylvie byla čistá
chvíli se na sebe mlčky dívali
on si přehodil občas kufřík z jedné ruky do druhé a pak se nechal pozvat na kávu
to už možná tušil jak to dopadne a asi i chtěl aby to tak dopadlo
ještě chtěl trochu spěchat domů odpoledne se chýlilo
ale Sylvie byla blíž a neměla moc chuť se bránit ničemu
první i druhou kávu vypili
když se pak bez říkání dohodli Sylvie si stáhla tričko ještě trochu zacákané od vody ještě si rozepnula jeden knoflík u kalhot
a zbytek
z ní i ze sebe stáhl on
první i druhou kávu dopili a třetí nechali stydnout
rozhodila nohy a on do ní poprvé namočil své přirození
nejprve jen trochu a potom úplně
Sylvie trochu vyjekla
rukama za hlavou se držela pelesti postele
šlo to jako po másle
Sylvie sténala do rytmu
měla přimhouřené oči a jemu se to to se ví líbilo a ještě si stihl s uspokojením uvědomit že je přitom mnohem klidnější než býval za mlada
jsou to zkušenosti
ty jsem tenkrát neměl
a jen tak matně si v té chvíli vzpomněl na svou ženu která se se v tu dobu asi možná už podívala na hodiny v kuchyni
pak se z něj do Sylvie tam někam hodně uvnitř konečně vydral ten bělavý proud
ještě se na ní vzepjal
za brýlemi vypoulil oči a zasupěl
a začal prudce oddechovat
Sylvii napadlo
že tím spolu možná skončili
ale ještě tu myšlenku zapudila
ještě byla spokojená protože byl u ní a on v té chvíli vypadal tak trapně a bezbranně a taky se tak cítil
napadlo ho že se musí co nejdřív vrátit k ženě a dětem
Sylvie zamrkala
jemu najednou začalo slzet oko
řekl: slzí mi oko
a očima hledal kapesník a svoje kalhoty s tím kapesníkem
potřebuju kapesník ­ omluvil se
a těžce z ní vstal a už byl hodně rozpačitý
pak se podíval na hodinky
ten pohled jí neušel
její ještě zrudlá stehna najednou jakoby dostala zimnici
zavřela oči sevřela rty
nad hlavou sepnula ruce a pak si jimi pomalu zakryla obliček a ňadra jakoby se vleže
modlila
nahá pod nebem
nebrečela ale ráda by
kdyby jí to v tu chvíli šlo
mezitím se oblékl
ještě k ní bojácně zaletěl pohledem
Sylvie jak ležela tak svěsila ruce podél těla
ležela tam a chloupky v klíně se jí leskly
otevřela oči a zadívala do spár mezi stropními fošnami
jen tak se tiše dívala a pak sevřela ruce v pěsti až jí zbělely klouby
on zamumlal jsi hezká a
pak chtěl rychle dodat že díky za kafe ale neřekl nic
krátce se zadíval na dveře
a ještě jednou na Sylvii
zabručel měj se
(chtěl dodat, že se u ní zastaví)
na nábřeží v tom suterénu se škvírami ve stropě
Sylvie zůstala
se zatuchlým vzduchem od plísně na zdech
on vyšel na dvorek
ovanul ho mrazivý vánek od řeky
natáhl ho do sebe
několikrát hluboce vdechl a vydechl a šlehl přitom očima na setmělou oblohu kde chtěl najít spásu
došel k domovní brance
byla zamčená a tak přeskočil přes nízký plot a tam venku na ulici se
na tři vteřiny cítil svobodný jako pták
pak ho to přešlo
udělal ještě pár rádoby klidných kroků prázdnou ulici
a když měl pocit
že už to nikdo z domu kde bydlela Sylvie
nemůže uslyšet
rozběhl se a utíkal zase jako když byl kluk
bylo po desáté v noci
když začal šátrat klíčem u svého bytu
žena i děti už spaly
tak v předsíni pověsil plášť a postavil svůj důležitý kufřík
odešel do koupelny a když se vymočil dlouho zíral na tvář v zrcadle
nějak jí nemohl poznat
mžourající vodové oči
řídnoucí vlasy a lupy červené skvrny na tvářích
nic z toho ho neuspokojilo
to už jsem opravdu starý
zeptal se šeptem
nebylo mu dobře ale po chvíli se ujistil
ne
ještě nejsem tak starý

Sylvie dva kilometry odsud
nedaleko nábřeží v suterénním bytě
civěla do stropu
pak vstala a vylila
studenou černotu ze dvou hrnků





heroin horolezců


I

tak jsme se porouchali
minuli nastražená znamení
tak jsme se
                           ztratili

okliky   vzpomínky
potok bral
cosi z kapajících králíčků

kolena se mi dala na pití
chtěl jsem chytit svistot lyží


II

překročili jsme hranice
rytmus se začal tříštit
splétat
v dunivých vlnách
pojedem

k lesní oáze

krápá tam
a stojí koně


III

vzal jsem si
kámen
abych ho hýčkal
nabil silou a pak s ní
mohl plýtvat

mlčel mi v dlani až tmělo

z ruin zlata šklebí se
škvára mrtvého
hotelu hubertus

(vedli jsme tehdy dítě
nebo dítě vedlo nás?)





punk is dead


nikdo z kluků z naší kapely
neměl ještě nikdy holku

o naši kapelu se holky nezajímají





preso


redakcí zavoněla
ranní káva - - -

 - jaké as neštěstí
nám dnes Bůh přinese?





post


odjel jejich vlak
a chřestýši perónů zmlkli

není mi do ničeho

posté na nebi ženou
hříbata hází hlavami

jak bych byl
znovu kluk