Lenka Rauerová (* 1984) se narodila v Bruntále. Při studiích Filozofické fakulty v Ostravě začala pravidelně docházet do týmu místního týdeníku. Brzy na to šla do regionální televize Polar. Vytvářela příspěvky pro Primu, Novu, občas něco napsala i pro bulvár. Psala scénáře či pohádky. Od roku 2012 začala točit pro Hlavní zprávy TV Barrandov a psát pro Týden.cz.
V literatuře se - podle jejího profilu na webu časopisu Týden (http://www.tyden.cz/autori-tydne/lenka-rauerova/) - hlásí ke sdružení Vítrholc, publikovala v několika jeho almanaších. Na internetu pod jménem Urea píše poezii "mezi myšlenkou a novostarým světem": http://urea.blog.cz/rubrika/poezie-mezi-myslenkou-a-novostarym-svetem. Píše i povídky, například v roce 2004 vydala s Antonínem Drábkem v nakladatelství Balt -East knihu milostných příběhů Trojúhelníky a chirurg.
"Život mu ublížil, sotva se přiblížil." Není moc brzy na psaní básní o tragické události, která plnila média? Není pro TV redaktorku. A nepléct si mystično s fantasmagoriemi: "NESKLOŇOVAT UFOUNY! Vše ZAČÍNÁ A KONČÍ V SRDCI." A pak se to stalo: "POtom mi nějaké dítě zarazilo mrkev mezi oči."
Drink smrti aneb střelba v restauraci
(krimipoezie)PARTE 1/
Pozdrav číšničku, ona ti naleje.
Půllitr repete životní aleje.
Řekne dobrý den neví, jak lže.
Že ho neexneš, ani nereptneš.
Víš, že seš,...
po jednom pivku přece nezdechneš.
Čapneš tekutý chmel...
Nemel! Mlčky řekne chlápek..
s kvérem.
Fakt, fakt kretén.
Fakt, fakt kretén.
Stén a další sten.
Smrtonosné mušky, třepetaj se z pušky.
Půlí hruď, půlí hrudě.
Rudě sleduješ vlastní ránu.
Černou vránu v do té doby jinak normálním světě.
A zatím venku krčí se strachy,
Ti co do nich furt sypeme prachy.
A tři hodiny plánují nenaplánovatelné.
PART 2/
Život mu ublížil, sotva se přiblížil.
Pleny mu padaly, hlavu měl prázdnou.
Ženské ho nechaly, až na tu zhaslou.
Množstvím zmatků ho vedla, ke strachu ze světa
prostě ho svedla.
Prostitut myšlenek souložil s myšlenkou,
o tom, že masakr je jeho milenkou.
Na ňadra nábojnic ve volnu sahal
povolil, přitáhl, častokrát tahal.
Pak takhle jednou, začátkem ledna,
tak jedenáct, možná i jedna.
Do tašky uschoval milenky virózní,
nese je naposled než nemoc odezní.
Prostitut s děvkama jen tak mlčí a stojí,
tváří se jak by chtěl přijímat pod obojí.
Bojí se seznámit veřejnost lačnou,
holky se též stydí, najednou začnou.
První je lesbička, políbí prudce,
tu, co je číšnička...krev ze rtu utře.
Další se zaměří na chlápka v rohu,
ten ale neumí, chytat se slohu.
Ve slovech vepsaných do jedné kulky,
co z lidí na místě, udělá půlky.
Ti, co si lásku takovou nepřáli,
prchají exitem, že nic nehráli.
Tak končí celá show děvek a pasáka
prasáka.
Jen tak bez podpisu
Krokořadí kroků krotí krokodýl bez trikotu v rachotu nerozdáš odraz a barva stará dobrá larva řva kolem potoka v kohoutku mobil křičí jak tisíc kohoutků pro hloubku myšlení v neřesti blouznění jedni blouzní druzí myslí či si to alespoň myslí syslí pohledy lidské nadhledy v zápětí zapření či příjímání trápení a radování přání příjemného dne co se komu vybaví a kdo se kam vypraví procházky a popravy silným deštěm silným větrem silnou bouří co pobouří ty v ní co potěší ty z ní smí se dívat smí se stmívat.
Konečno v nekonečnu
Otevřené náruči světa, patří tato věta bez obsahu, bez významu. V záznamu nemá konce, ni začátku. Tváří se, že je psaná pozpátku a čte se "běžně". Zleva doprava. Oprava není možná, protože kdo ji pozná, nechce přidávat čárky, háčky, nechce uzavírat tečkou. Smečkou slov neznámý autor vyjadřuje bytí, které chytí do sítě každého, kdo si to přeje. Pak se na slunci hřeje, či kleje, že je příliš vedro, či příliš krásně. Někdo to sleduje, píše básně, které pak vloží otevřené náruči světa, který se tváří jak jedna věta: nekonečně konečná, konečně nekonečná.
Projížďka jakýmsi sadem
Strom, strom a zase strom. A v tom? Strom, strom a zase strom.
Vnímavé oko vnímá se suše, když prostor kolem vzala si duše, co viditelné pohlcuje.
Pocity, pocity a zase pocity. Co si v tom? procítí vše neviditelné. Vše viditelné stejně pohltí, odteď až do smrti, od smrti do teď, od smrti zvané okamžik, do smrti zvané okakřik.
Zima v létě, léto v zimě
Cítím vůni květiny, co se prý oživí až... na jaře. Hvězdáře žádám o vysvětlení. Mluví o předurčení, mluví o rozvětvení. Dění tváří se běžně. Něžně uchopím květinu, ač se jí nelze dotknout. Snažím se polknout a ustoupit o krok. Numerolog mluví o počítaní listí. "Kdo všechny ty počty zjistí, pojistí se před překvapením." Mámením vůně květiny, nezůstane list jediný bez pohybu. K příslibu jara dohází, ač se s logikou rozchází. Jestli to vyjde? Pravděpodobnost nulová, hvězdáře poutá ostruha, stejně tak numerologa. Zazní jedna sloka květině, prý na mizině je s půdou i s prostorem. Nástrojem zpěvu je stále vůně, co v zimě stůně, že nemá kde žít. A přitom zrovna končí léto.
Pocitový bič
Pocity se s pocity bičují.
Jako podkoní, když žene své stádo koní.
Ke své ženě, kterou koně nezajímají.
Kdo odpoví, kdo odpovídal?
Kdo podkoního s bičem přivítá?
Kdo podkoního s bičem přivítal?
A co z toho TAM byly vlastně doteky vzduchu a co biče?
Programový program
Kdo rozhodl o tom, jak se máme tvářit?
Kdo řekne: Ty a Ty budeš zářit?
Kdo určuje lidskou povahu?
Kdo ukončí jasnou rozvahu?
Kdo určuje délku bytí?
Kdo odradí od přepití?
Takhle to přeci nejde!
Všichni chodíme stejně!
A tváříme se jinak.
Chcete se lišit, milovat, nenávidět i štvát?
Aby měl ten který den pořád jinak sklonný pád?
Doma pak hledáte to stejno stejné
TV pořad, ve kterém je...
Všechno miloučké, plyšové a věrné.
Na každý pád, nic podobné tomu, jak ...
si to přes den naladíme.
Žádné: Prosím, Aladine.
Prosí se u jediného člověka, který má mít v diáři pořád své místo.
U SEBE!
A v ten moment se nemusíme snažit lišit.
V ten moment jinými jsme.
V ten moment tvář, odvahu, i večerní program naladíme sami.
A to tak, že bez problému!
Kdo se to tady točí?
Lež je prý milosrdenství.
Tak nás místo psaní učili lhát.
A tím i milovat.
Vztah je prý o toleranci.
Tak jsme tolerovali a tolerovali.
A najednou nám bylo osmdesát.
Chodíme o berlích, tolerujeme sami sebe...
A jsme plní milosrdenství nikdo už nám nevěří.
Říkali, že je to právě láska, co je na prvním místě.
Nikdy nás ale nepustili, zamilovat se do obchodu.
Tvrdili, že smích léčí.
Teď nám proti němu dávají sedativa.
Skutečně je to svět, co, nebo kdo se tady tak zběsile točí?
Jup, jup, jip
ZA ZVONEM, KTERÝ BUDÍ SVĚT.
JÍT, JÍT, JÍT.
NA RUCE STUŽKU VZPOMÍNKY.
MÍT, MÍT, MÍT.
OD RÁNA A PAK CELÝ ŽIVOT.
SNÍT, SNÍT, SNÍT.
A NEZTRATIT TU!!! VZPOMÍNKU, KDE ZAČLANIT.
A KAŽDOU NOC A KAŽDÝ DEN.
BÝT, BÝT, BÝT.
A NECHAT SRDCE SVÉ I JINÝCH.
ZNÍT, ZNÍT, ZNÍT.
A NESKLOŇOVAT UFOUNY!
TOŤ ŠIT, ŠIT, ŠIT.
BO JEDINÝ, CO SMYSL MÁ.
JE NIT, NIT, NIT.
TA ZAČÍNÁ A KONČÍ V MOZKU.
TA ZAČÍNÁ A KONČÍ V SRDCI.
DOHROMADY TVOŘÍ KLUBKO.
A DOHROMADY TVOŘÍ NIT.
JUP, JUP, JIP...
Pondělí při pátku
Všude kolem se POvaloval sníh.
POVALEČ JEDEN!
POvýšeně sledoval, jak ostatní bruslí do práce, nebo si řídí nestabilní životy na silnici.
PO chvíli jsem si všimla, že v něm něco stojí.
POhaslá silueta mě sledovala.
POkusila jsem se ji oslovit.
POdala jsem ruku.
POhledu, ni pozdravu jsem se nedočkala.
POdjely mi nohy, anděl zmizel.
PO dlouhém uvažování jsem zjistila, že jsem zasypaná sněhem... okolní sněhuláci mi záviděli.
POtom mi nějaké dítě zarazilo mrkev mezi oči.
POtěšilo mě to.
POvýšeně jsem po okolí poslala pohled, kde se povaloval sníh a já se poflakovala s ním.
Poprosila bych vás... POřešte někdo, ať neroztaju!
I s nohama to jde
Nohy zabořené v hromadě hlíny.
A po těle semena pórů.
Ve vlasech jmelí.
A duši plnou bájných fórů.
Na jazyku rozkvetlá orchidej.
Doktor by zapálil větu:
"Mírný jazyk je stromem života, kdežto pokřivený rozkládá ducha."
Nohy zabořené v hromadě písku.
A po těle kusy vápníku.
Ve vlasech srst velbloudí.
A v kapce vody taktiku.
Žíznivý by zaskřípal zuby nad slovy:
"Mé dny se v dým obracejí, mé kosti jsou rozpálené jako ohniště. Od samého naříkání jsem vyzáblý na kost."
Dost vymáchaným vtipům a lidské vyprahlosti.
Na větev stromu usednout. Házet fóry, lechtat slunce a třepat nohama zabořenýma do života.