Děkujeme za vaši podporu v soutěži Blog roku Magnesia Litera. Nevyšlo to, nevadí. Poezie žije dál!

Patrik Linhart: Vienna Calling

neděle 4. ledna 2015

Přinášíme ukázku z nové knihy nakladatelství Větrné mlýny. Spisovatel, výtvarník a performer Patrik Linhart (*1975) ji napsal ve Vídni na jakémsi ze sponzorovaných pobytů pro umělce, kterých - jak kdosi při diskusi kolem této knihy poznamenal - bývá v německy mluvícím prostoru plno. I přes zdánlivě sterilní okolnosti vzniku tohoto díla se jedná o pozoruhodné texty, které rozhodně sterilní nejsou.

Literární kritik Radim Kopáč v anotaci k této Linhartově knize mimo jiné uvedl: "(...) Co na tom, že autor píše stejně už dvacet let a kolekci Vienna Calling mohl poskládat kdekoli jinde na světě. Třeba v Londýně. Třeba v Duchcově. Linhart je svůj. Nevím, kdo mu to přišil, ale nikdo mu to neodpáře."

Křest knihy se uskuteční 28. ledna 2015 od 19:00 v Knihovně Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 1 https://www.facebook.com/events/1412250035732563/?fref=ts

Patrik Linhart vystudoval ekonomii. Pracoval jako novinář, učitel či personální agent. V současné době je podle Portálu české literatury nezaměstnaným rentiérem. Žije v Teplicích–Šanově a v Duchcově. Publikuje pod řadou pseudonymů. Vydává revui Dekadent geniální. Provozuje vědecké studio Stará milenka. Působil v radikálním baletu Vyžvejklá bambule, nyní je činný ve skupině Linhart-Trmal-Komplex. Vydal na deset knížek, naposledy v roce 2014 výbor prozaických miniatur Šílený Trist.




















Melodramatická cesta Dolními Rakousy


Umínil jsem si, že pokud se mě ve Vídni někdo zeptá, co
tu dělám, odpovím, že studuji na Johann doktor Faust
Universität in Wienerschnitzelberg. Spoléhal jsem na to,
že o české kultuře mnoho nevědí, a ještě méně se o ni
zajímají. Nebudu přece na potkání vykládat, že jsem
zde co umělec na stipendiu, anebo ještě hůř, že jsem
zhůvěřilý turista s ušmudlaným turisťákem a šnicly
v alobalu. Ó, to ne, přátelé, ve Vídni si budu žít jako
pán. Však jsem kolikrát jel na nákup do Saska, kde je
leckterá potravina neuvěřitelně levná, a nadto i chutná.
Omámen těmito zemitými úvahami jsem si ani nevšiml,
že náš žlutý autobus překročil hranici. Projížděli jsme
právě kolem Laa in Niederösterreich, kde byl jak známo
Jakub Deml na vychování, aby se naučil němčině. Později
vždy zdůrazňoval, že hovoří německy, leč dětskou
němčinou. V jistém městečku, zapomněl jsem název,
jsem si všiml nápisu „Helga Linhart“ nad jistým obchodem,
i hbitě jsem si zapsal adresu Südtirolgasse 12.
Byla to milá shoda, neboť i má babička z rodu Linhartů
se narodila v Brunnecku nedaleko Brixenu v Jižním
Tyrolsku, nyní italském kraji Tridentsko — Horní Adiže.
Tím však mé sympatie k místnímu lidu skončily, jelikož
dále jsme projížděli přízračnou krajinou plnou větrných
elektráren. Připomínala krušnohorské pláně s pahýly
kdysi ztepilých smrkoušů tehdy po kalamitě na konci
sedmdesátých let. Těch mlýnů hrůzy zde bylo na stovky.
Představoval jsem si, že jsem don Quijote a již na padesát
jsem jich posekal a lopota má nemá konce. Proto mi
říkají don Quijote — ne že bych útočil na větrné mlýny,
ale že jich nikdy nemohu přemoci. Uprostřed jakési nedozírné
mýtiny, která obklíčila silnici, pak stála úhledně
srovnaná hromada dřeva a nad ní cedule s nápisem:
„Wald = Leben.“





Smutní lahvátoři, nonšalantní servírky


Maličké café Corny na Siebensterngasse stojí nedaleko
někdejšího sídla vídeňského gestapa. Tam je dnes stejnojmenná
hospoda (tedy Siebenstern café, nikoli café
Gestapo). Vybral jsem si ale kavárničku Corny, neboť pů-
sobila dojmem vídeňské čtyřky oproti honosné, i když
cenově shodné Sedmihvězdě. Popíjel jsem lahvový
gösser a čekal, kdo mi rozbije hubu. O barpult se opíral
smutný lahvátor a občas prohodil poznámku k postarší
servírce. Ta si ležérně dala nohy na stolek a upíjela ze
sklenice mléka. Nad hlavou měla nápis „Urkunde“. To
byli jediní obyvatelé této kavárny. Z rohu nenápadně
pomrkával a broukal hrací automat opatřený pro jistotu
známým mott em: „Mensch, ärgere dich nicht.“ Člověče,
nezlob se!





Bryskní uzávěr srbského prokuka


Před několika lety byl rezidentem v tomto studiu jistý
Bogomir Doringer, Srb žijící v Amsterdamu. Označil
tehdy čerstvý případ Kampuschové za jasnou ukázku
rakouské cesty, která současně potlačuje i glorifikuje
stíny minulosti, zejména pak národněsocialistickou minulost
své země. Slušný blábol. Do dějin jasnozřivých
spekulací vejde pod názvem „Masterdamm“. Co však
stojí za případy sklepmistra Fritzla a Aničky Škrlové?
Neoliberalismus Friedricha von Hayeka, který zapříčinil
úpadek středních vrstev (a jejich sestup do sklepů),
v případě prvém a český latentní rasismus a ignorance
křesťanských hodnot (ve prospěch novopohanského
fundamentalismu) v případě druhém. Vida, jak sedím
v tomto pokoji, prosákl do mě Bogomirův duch.





Na každého čeká ta jeho


Na každého někde čeká ta jeho hospoda, jeho kavárna,
lokál, kde se vypil ještě dřív, než se tam poprvé objevil
ve své fyzické podobě. Svůj vídeňský lokál Alte Bäckerei
jsem objevil v jednu hodinu v noci. Hledal jsem
podle průvodce noční klub Wirr, ale pak jsem uviděl
zářit kozla. Vešel jsem dovnitř, okamžitě si se všemi
potykal a objednal si stiegla. „Jak to?“ ptal se vrchní.
„Proč si nedáš český pivo?“ — „Kozla můžu mít všude
na světě, ale rakouský pivo jenom tady u vás,“ řekl jsem
sebevědomě.





Rudá Vídeň


„Ich habe Schmett erlinge im Bauch“, čili „Mám šmetrlinky
v bachoru“, čili „Mám motýly v žaludku“, čili
„Jsem zamilovaný“. Toto německé rčení mi řekl Mirko
Mielke v kavárně St. Marx ve stejnojmenné vídeňské
čtvrti, kde stálo pivo neuvěřitelná dvě eura devadesát.
Na místní poměry je to téměř zadarmo, z čehož plyne,
že jsme nepochybně zavítali do dělnické čtvrti a tím
svatým Marxem nebude nikdo jiný než Karl Marx, patron
Rudé Vídně.





Kavky na chodníku


V parku čekající žena se neklidně rozhlíží. Čeká na ně-
koho jí zvlášť milého, ale zároveň se bojí, aby se na ni
nepřilepil cesťák od pojišťovny nebo agent od operátora.
Právě to se nedávno stalo, a dalo jí hodně práce vysvětlit,
že to byl jen náhodný otrapa. Beztak to nepochopil.
Kolem čekající ženy se snášejí listy jírovce napadené
klíněnkou a za chvíli už jí vykukuje jenom hlava. Kdyby
se teď objevil aspoň ten otrapa, myslí si, ale už je v tom
až po krk. A kavky poskakují po chodníku jako listy
hnané větrem.





Otevřená společnost


Francouzka, Němec a Čech se shodnou na tom, že získat
nějaký skutečně hodnotný grant od státu není příliš
pravděpodobné. Ale kdyby se z nich staly lesbické Eskymačky
závislé na cracku, které emigrují do EU z dů-
vodu náboženského útlaku, neboť vyznávají Velkého
Cthulhu, to by byla jiná. Nebo ano, ano, ne, ne? Puf!






Malý bedekr znalce kavárenského života


Jednou z nejmenších, ale proslulých kaváren v prvním
obvodu je café Loos. Orientaci znesnadňuje ohromné
množství zrcadel, v jehož důsledku se člověk vidí aspoň
na tuctu míst naráz. Teprve na toaletách jsem se usebral
a skrzevá novinové výstřižky nalepené na zdi prohlédl,
že se zde neopil jenom Jude Law, ale i John Malkovich
a Mirko Mielke. Pro turistické talířkolízálky je ovšem
nejslavnější kavárna Hawelka. Tak o ní vám něco povím.
Vešli jsme dovnitř a ve dveřích nás jakýsi postarší
model požádal o cigára. A stalo se toto: 1) Zavolal číšník:
„Neobtěžujte hosty, pane Franz!“ 2) Protlačili jsme se až
k pultu, kde byl stolek s navěky uznanou a starodávnou
rezervací „Herr Franz“. 3) Putyka je nekuřácká.