Dominik Obruča (* 1992) píše, učí zeměpis a společenské vědy, rád se toulá po světě a chodí po horách. Knižně vydal sbírku básní Když jsem byl člověkem (2019), dokumentární prózu o humanitární pomoci na balkánské trase Berkasovo (2022) a sbírku kratších divadelních textů Absurdní dramata a minidialogy (2024). Coby sloupkař pravidelně přispívá do časopisu Nový Prostor. Postupně rozvíjí experimentální fotografický soubor Svět v odrazech. "Jsem skaut, je mi blízká ekumenická komunita Taizé a účastním se aktivit Umělecké platformy Karavana," dodává s tím, že více najdete na www.dominikobruca.eu.
pršela slova
na cestách zůstávaly rozblácené věty
v kalužích příběhů jsem rozeznával odraz mého obličeje
šel jsem tou krajinou
a s jistotou jsem věděl
že tuhle chvíli jsem již někdy zažil
ten obraz, stejné stopy
uschlý strom, pastviny a živé ploty
a vítr rozfoukal mraky
a z větví kapaly nedořečené myšlenky
a na modré obloze
zakroužil krahujec
a já věděl
že to celé jsem již někdy dávno zažil
žijeme protože můžeme
dýcháme protože musíme
hledáme protože toužíme
věříme protože nevíme
mluvíme protože vidíme
doufáme protože vzdycháme
toužíme protože žijeme
vzdycháme protože hledáme
můžeme protože věříme
nevíme a proto doufáme
Vysvětli
Vysvětli ukrajinským dětem
proč je mámy ze dne na den sebraly
odvezly do cizí země
tátové zůstali
s kamarády nebylo kdy se rozloučit
Vysvětli dvacetiletému Afghánci
který chce jenom žít
proč mu v cestě stojí ploty
rozbouřený moře
proč mu Evropané říkají: „teroristo!“
Vysvětli mi
proč na každé návsi stojí pomník
desítky jmen s tak podobnými daty úmrtí
Vysvětli
proč mýho dědu jako dítě vyhnali Němci ze Sudet
a Češi coby studenta zavřeli do vězení
a nutili ho rubat uran pro sovětský šmejdy
Dozvíme se to, aspoň, po smrti?
bylo tam příliš mnoho bahna
a příliš mnoho větru
země se otřásala pod koly bojových vozidel
v zákopech bratři a synové, otcové a manželé
krátery po bombách, zápach benzínu
bylo tam příliš mnoho kouře
a příliš mnoho mlčení
otázky byly jasné
jen odpovědi chyběly
Knížecí Pláně
Laudetur Jesus Christus
Venite adoremus
Ego sum via veritas et viva
Baier
Wolf
Lankl
Reichhart
Schwarz
kameny bez písmen
nápisy ve střepech
zlomené kříže
zrezlý Kristus bez rukou
1864
1946
1956
postaven
opuštěn
zbořen
Zde stál
kostel farní obce
pila, mlýn a tři hospody
60 domů, 725 obyvatel
Zde stál dřevěný kostelík
později novogotický
Zde stál
později opuštěn, vyhnán, zbořen
Zde stály
vyhnány a zbořeny
mlýn a tři hospody
Jen náhrobní kameny
a ty kříže u cest
ty jediné tu zůstaly
Saharna
všechny ty posvátné ikony
všechny ty papírky s prosbami
všechny ty svíčky, písek pokapaný voskem
všichni ti poutníci, zdraví i nemocní
ranění na srdci, dospělí s dětmi
bábušky s taškami plnými oblečení
všechna ta jména co četl pop o půlnočním shromáždění
všechny ty kostely, jeskyně, vodopád
bazének s ozdravující vodou kde třikrát se potopíš
třikrát pokřižuješ
šlápota matky boží ve skále nad vesnicí
ta fronta na svíčky, fronta na pomazání olejem
líbání ikon
kropení větvičkou v pozdních nočních hodinách
žehnání vody, žehnání oděvů
všechna ta čtení a texty modliteb
ty písně
ty plamínky
ty prosby
ta pevná víra v uzdravení
praskání noci
jemnost tmy
zkrocený les
Večerní autobus
zelený, žlutý a červený světla
billboardy u silnic, rušná křižovatka
znavený tváře, displeje smartphonů
muž s velkým batohem, igelitka na klíně
černý pes s náhubkem, děcko v kočárku
křiklavý časopis, detektivka, laciný fantasy
zdvořilostní mlčení, konsensuální ignorace
lidi jak přeludy, surreálné obrazce
objekty bez duší
avataři vzpomínek a pocitů
dadaismus velkoměsta
studený vítr
a ta koláž světel
na asfaltu, v kalužích
Frafjordheiane
mlhy nad fjordem
podmáčená vřesoviště
šedivé dny a šedivé noci
jemný déšť a všude mraky
nezvyklé odstíny vodních ploch a holých skal
únava po celém těle
chlad a mokro v botách
a ten pocit fyzična
co nelze popsat slovy
co lze jen prožít, procítit
čtyři ruce
espreso a cappuccino
průsečík dvou příběhů
řekni mi, co se nestalo
a co se stát mohlo
řekni mi, po čem toužíš
o čem sníš
řekni mi
něco o té dívce s černými vlasy
vyprávěj mi o svém vztahu
tom, co ještě nezačal
co možná nikdy nenastane
kde je ta láska
po které všichni tolik toužíme?
prázdné hrnky, odložená lžička
roztržený pytlík od cukru
tak někdy brzy na viděnou
příště ti povím víc
bude-li o čem povídat
kde je ta láska?
má smysl stále ještě snít?
a je to tak
chtěl bys
tento den
využít k záchraně planety
ke spáse světa
a tak vůbec
co jsi dnes udělal
co jsi dnes udělal, co přežije tě na věčnost?
co jsi dnes udělal? co jsi dnes udělal?
a je to tak stále
chtěl bys
dobrat se nějaké pravdy
třeba
a třeba taky promluvit k lidu
lidé, je to takto
tak, tak to tedy je
je to takto, já to vím
já jsem „Ten, který ví“
ale místo toho:
co jsi dnes udělal pro světový mír?
co jsi dnes udělal pro řešení klimatické krize?
(vyžehlil sis aspoň košili?)
co jsi dnes udělal? co jsi dnes udělal?
(napsal jsem tuto báseň
pche – a koho to zajímá?)
PCHE!
chtěl bys…
Však víš.
Uměleckou tvorbu přenecháme umělé inteligenci
A potom?
Založíme na Marsu lidskou kolonii
A potom?
Oživíme dinosaury, mamuty a trilobity
A potom?
Implantujeme každému člověku do mozku čip, na kterém bude uloženo veškeré vědění lidstva
A potom?
Vyrobíme perpetuum mobile a zajistíme lidem nesmrtelnost
A potom?
…
A potom?
…
A potom?
A potom?