Hana Fousková (5. května 1947 Šluknov — 10. listopadu 2015 Liberec) byla severočeská spisovatelka, básnířka a výtvarnice. Její svébytné dílo vychází mj. ze zkušeností s duševní chorobou, v pozdější fázi života i s rakovinou či zážitkem klinické smrti.
Většinu života trávila Hana Fousková v Podještědí, které se stalo její domácí krajinou a inspirací. Od dětství si přála malovat a opakovaně se hlásila ke studiu na výtvarných školách. První z nich — textilní výtvarnou školu v Brně — však nedokončila pro nepříznivé životní podmínky. Stejně pak musela ukončit studium v Praze na střední uměleckoprůmyslové škole na Hollarově náměstí. Skládala rovněž přijímací zkoušky na AVU, neprošla ale přes pohovorovou část.
Na přelomu 60. a 70. let se pohybovala v pražských výtvarnických kruzích (tzv. Křižovnická škola), okrajově i v prostředí undergroundu. Zúčastnila se dvou polooficiálních výstav, podílela se na jedné ilegální výstavě organizované Věrou Jirousovou. O tomto období promluvila například v rozhovoru pro Revolver Revue č. 75, který byl také přetištěn v knize rr rozhovory (2016). V polovině 70. let Hana Fousková definitivně vrátila zpět do Podještědí. Ve vesnici Hodky u Světlé pod Ještědem žila a tvořila ve velmi neutěšených podmínkách. Narodila se jí dvojčata, z nichž jedno bohužel v kojeneckém věku zemřelo. K této životní ráně se Fousková často ve své tvorbě navracela.
Od 90. let se Hana Fousková opět intenzivně věnovala malování a psaní, tentokrát již ve svobodných poměrech. Své obrazy představila na několika menších výstavách, její texty byly veřejně čteny. Po roce 1999 jí postupně vyšly tři básnické sbírky, rozsáhlý román s autobiografickými prvky Schizofrenička zůstal zatím pouze v rukopise — některé ukázky vyšly časopisecky (Analogon, Souvislosti, Aluze, SvětLik). Její texty byly zahrnuty i do několika antologií. Posmrtně vyšel obsáhlý blok vzpomínek, ale i recenzí, rozhovorů, fotografií a reprodukovaných obrazů v kalmanachu, sborníku Kruhu autorů Liberecka, v čísle 10 (2016/2017).
O životě Hany Fouskové vznikl dokumentární film Já špatně zajizvená rána (Jiřina Vávrová, FAMU 2000), který uvedla Česká televize.
Uvedené básně jsou z výboru Zaříkávání smrti, který se skládá z několika knih. Vydalo ho nakladatelstvím Větrné mlýny v roce 2026. Kniha obsahuje reprodukce výtvarných děl autorky včetně námi použitého autoportrétu z roku 2003.
Do pekelného kotle mé duše
do bílého kostela mé duše
kterou cestu si vybereš
tu trnitou zkrvavenou
tu písčitou uhrabanou
tu zarostlou zavlaženou
tu žíznivou nechozenou
ten bílý kostel na vršku
jehož věž hrozí světu
jak vyhládlý vyhublý prst
nebo tu rozpadlou chatrč
ze všech stran obtékanou
zpěvavými potoky
Domek z trámů
Uprostřed vesnice je malý domek z trámů
žena tam kvílí do noci
měsíc otevírá tlamu
a olizuje ji svým horkým dechem
Potok bzučí podél stavení
hubený muž s popelavou tváří
smutně sedí na zápraží
přemýšlí jak slunce zpopelnit
Pod okny ořech připíná
svou větev na okenní rám
malý synek vzhlíží k vršinám
sedí a neumí si hrát
Ve chlévě se potí krávy
komín se líně vypařuje
muž se nad hnojištěm sklání
chlapec dumá proč řetězy řinčí
Teplý pach noci prostupuje noc
okna tmavá se šklebí na měsíc
žena nekvílí, bije muže po spáncích
je ticho bezesné
Slunce zkrvavělo domek ranním krvácením
kohoutí hlas zajel do rána jak nůž
nad hnojištěm se sklání malý muž
slepice rachotí na hřadech a vozy po cestách
V poledne se náhle ozval křik
žena tluče hrnce v policích
žena či meluzína kvílí
nebe je modré ni vánek nevane
Na hnojišti se blýská žlutá sláma
pára tam stoupá z kravinců
však nestoupá už z úst
na hnojišti s popelavou tváří leží mrtvý muž
Večer
Ohnivá tlama kamen
cení svůj plamen
do noci
jdi spát
a řekni ámen
teď už ti není pomoci
kámen mi hodil po srdci
ten
jenž byl poslední
koho jsem ještě mohla milovat
Až to k poledni
poslední šedý vlas slunce
zabrnká na strunách
je podzim
a starý ohmataný snář
mé duše
potichu a zas
obrátí své stránky
a hebce
jak saze křídlem havraním
zaslzí v tmách
Les
Černomor
schází z hor
za ním slunce prohořelo na troud
černou tmou
Zástupy stromů nad obzor
jak hlavně děl
až po jícen
zažehly svícny hvězd
na křídlech větví jejich pel
rozdoutnal noc
a hnízda ptačí
teď houpou na houslích
svých těl
Ať si ráno ráčí
rozedrat do krve
své zkřehlé prsty
dne
a na strunách větví
bude hvězdám otrhávat knoty
Je-li nad námi bůh
zachází s námi tak
jako my zacházíme se psy
na řetěz nás může uvázat
nebo nám do tlam cpe keksy
a nechává nás bloudit v tmách
se srstí zježenou
až vyjem samotou
a s pěnou u úst
slintáme po svobodě
Jako po živé vodě
jež vytryskne ze skály
jen jednou jedinkrát
napij se
zdivočíš
Od šílenství k šílenství
kráčím životem
potácivě za svým snem
Málokdy měním zelený svůj šat
jen jednou za pár let
vysvlíknu se z kůže
jako šupinatý had
Růže je jiná každý den
a stále růží je
A já sním stále tentýž sen
než se rozvije
Krvavý plátek po plátku
padá do listí
a od neděle do pátku
čekám na příští
den jako sen
Potichu padá žal
a zlehounka se plíží noc
na zsinalých skalách
doutná sen
a nehynoucí nářek chvil
kvílivě sténá tmou
Lebka luny bledne
nad horou
a na hranici noci
doutná den
Špinavé mraky plují po obloze
vítr se honí černou tmou
ach můj dobrotivý bože
bdi neustále nade mnou
Černá tma špinavé saze vrací
a další den tupě zmírá
čas ten se nikdy neobrací
Budoucnost je černá díra
A za okny vítr duje
a den po dni následuje
včera dnes a zítra zas
Smrt tě čeká za branami
jimiž projdeš jako stín
dny už znavily tě hrami
noc je černý baldachýn
Měsíc vyšel nad horami
tvůj život je boží šprým
Jeleni už uléhají k spánku
a ty máš na kahánku
a ještě bdíš
Tvůj osud je ve hvězdách
a ty ho nepoznáš
Tvůj život je sen který sníš
nevíš nic
a bůh je otevřený snář
A nebe je pusté bez hranic
nevíš nic
čím víc přemýšlíš
Vítr ti mlátí do dveří
jediný host který k tobě jde
Vyčkáváš až se zešeří
jiný nepřijde
V dálce smutně štěká pes
všechno omamně voní
Píseň monotónní
tichem jest
A v tomto tichu spící
má samota bdící
může kvést
Na všechno je příliš brzy
a na všechno pozdě jest
Vlny bez konce běží
jako čas
Na tobě nezáleží
je slyšet jen tvůj hlas
Tvoř a hoř
a sálej žár
kolem tebe suchopár
nedopusť
aby bůh
byl stár
Chtěla bych do kuřáckého nebe
ale v nebi se asi kouřit nesmí
Nikdy jsem neviděla anděla
s doutníkem nebo fajfkou
Zato peklo je plné kouře
Tam se asi kouřit smí
Jenže peklo je pro mě uzavřeno
Nikdy jsem nespáchala vědomě nic zlého
ale já asi přijdu do nějakého nebeského blázince
protože i v nebi budu mít důchod na hlavu
a tam bude určitě nějaká špinavá kuřárna
s plechovkami od konzerv plnými nedopalků
Protože kuřárna je v každém blázinci
tak doufám že bude i v tom nebeském
Na troskách osudu
rozetnu svůj život
rozepnu svá křídla
a vzlétnu do nebes
kde jako bůh
sedí můj pes
Stáří má být čas usmíření
ale s čím
když kolem mě už nic není
Jsem jak nemocný kaštan
listí mám plné rzi
a tak mě smrti chytni za chřtán
a rozfoukej po větru
Aby mě lidi nenašli
Jen z kořenů z těch mě nevyrvi
abych se mohla znovu narodit
i když budu mít listy
plné rzi
