Renata Křenková (* 1975) vyrůstala a žila na Valašsku v Rožnově pod Radhoštěm, v současnosti pobývá v maringotce v beskydských lesích, kde se věnuje tvůrčímu psaní. Píše syrovou, rytmickou poezii a textové fragmenty, ve kterých kombinuje intimitu s břitkou každodenností. V jejích textech se střídají napětí, dialogy, ostré střihy a odmítání lyrického patosu. Fascinují ji kontrasty a neučesanost jazyka. Psaní vnímá také jako proces vnitřní transformace. Texty se často dotýkají těžších ženských témat. Je matkou tří dcer. Dosud publikovala převážně do šuplíku a skrze autorské texty na sociálních sítích.
Jiná forma života
I.
Orgasmus končící pláčem.. hysterie, drama queen.
Rudé rty a hadr v aréně, stejně nesmyslné koloseum se zbraní za každým údem, potoky krve...
Pivoňkou vyléčím své zranění.. vystoupím z podsvětí, na bolest se zemřít nedá...
Střepy ze starého domu v popelu spálených dní.
Zažehnutí sluncí z rána prvního uhlíku... polibku..v slamníku uložených doteků jako v houbách déšť...
Růžová skončila, cucla si černého inkoustu, leží teď ve fialových šatech, srdce v dlani kamenné...
Od samotných růžových rán odráží se šťovík, nezajímaly mě jeho květy do dnes, kyselý lístek cítím v puse, zkřivil rty a myšlenky na dávný zvyk... něžný květ čekal na moji pozornost půl století...
II.
Poupě nejkrásněji voní u samého středu, vydává lístek za lístkem.
Diváci střídají se jako v divadle, oslněni krásou a vůní – kdo z nich ví, že kupují si sen?
V příštím kuse opadá.. vypískají tě...
Lisuju citrón, jeho kůže plná éterického oleje a chemie stékají poslušně korýtkem v mých prstech do koktejlu.. vše odděleno snítkou máty, vadnoucí bez zbytku svého těla při západu slunce, odevzdá svou vůni každým bodnutím brčka...
Hledání čerstvosti a plnosti v proleželé matraci, převlékám povlečení pod záminkou nového výzkumu, už potvrdili, že vše je škodlivé... vydýchali jsme zase o něco rychleji vzduch.
III.
Natáčím film každou noc už tři sta šedesát a pět dní neustálého líbání a vzdechů. Žádné nakupování a plnění studeného břicha lednice...
Jen nervózní pohledy na hodinky, do zpětných zrcátek...
Kde já už mohl být? Zdržuješ... máš plnou hlavu cukříků a lízátek, ráno chceš už zase jít do nevystydlého pelechu, otisknout znovu dlaně a prsty do kůže jako při výslechu zločinu. Mlsná jsi, olizuješ jen červenou, a do louže bys nestoupla, z větví by tě studil déšť...
Chci trpět!! A vyhrávat!!! Rozumíš?
Spinkám...zajdu si pro mlíčko, v kožíšku, co nikdy nepustí chloupek na zmar. A když jo, vystrojím mu pohřeb, abys věděl. Tak moc jsme vzácní, rozumíš? Šetřím planetu, chodím jen ve své kůži, dojdu jen tam, kde chci, recykluju tvůj dech... mi lu ju tě..
Kap, kap, nesnáším deštění...
Stop!! Pomůžeš mi do kabátu?
Moc rád, kočičko.. Odvezu tě.. nesnáším tě i po těch scénách, chtěl bych tam být s tebou a nemůžu, mám povinnosti, víš?.. Marnivá mrcho..
IV.
Listy mého potosu z přebytku pláčou, cukrová louže láká jazýček všech kolemjdoucích.
Kam s mými přebytky vláhy?
Nastavím tvář k slunci, praskající sůl v ranách zvedla křídla špačkům… odletěli zasít do polí hluboko tón pláče...
Kmeny v černých punčochách stojí trpělivě staletí na vyzvání k tanci...
Stříbrná svatba v časech povozů, zastavený čas při láskyplném loupání brambor a hlazení tvrdých mozolů..
Trám s letopočtem v trávě počítá do zlata...
Zahradíš svoji půlku postele vlněnýma ponožkama z minulého manželství...
Osamělá a bohatá jiná forma života.
Slova a peníze...přátelé na vodítku.
***
Mám teď sílu Saturnu...
Když zamíchám rajčata na pánvi, nezplesniví.
Dvakrát umyju hrnek, ať cítí péči.
Konám, žiju, pro nadechnutí...
Narodím se ti jako dítě,
láskou mě budeš dusit a...
budu celá.
Všechny plísně jsem dávno snědla
s rohlíkem mojí mámy...
***
Jako malá jsem se tě bála,
cesto vzhůru...
Rychlým dechem předběhla zajíce,
strachem tmu přivolala do korun stromů.
Díval se na mě klidně, než vyběhl z úkrytu...
Jsem nahoře... ušáčku.
***
Kdysi...
Vplétáš si louku do vlasů...
Toužíš a držíš,
mezi květem a kamením.
Teď...
Hvězdy prošly se tvou alejí...
V řekách bříška slov tonou...
Co bude...
Kufr s rozbitým zámkem,
v jeho rožku na prach slaměnka,
odváté sliby...
...a hory se starají.
***
Nikdy jsem moc necestovala a neznám svět...
Asi, že bych se mohla ztratit... nebo se nemohla vrátit.
K tomu, co mám tady v největší blízkosti a hlavně k srdci...
Neumím opouštět.
Rostu do uschnutí s každým stromem, kytkou a Tebou…
***
Nepustím tě přes práh, Chéri..
můj kožešinový límec ztěžkl parfémem a dýmem..
voňavým zlozvykem v tvém úzkém rtu...
.. a sněhové vločky vpíjí se do čar života
na našich dlaních...