Barbora Schimiková (* 2003) se narodila v Praze. Studuje Psychologii na PedF UK a Arteterapii na Jihočeské univerzitě. V roce 2024 byla finalistkou Literární soutěže Františka Halase, v roce 2025 v této soutěži získala Uznání poroty.
nocí oblezlá tvář
tma hleděla vpřed pokaždé když otevřela ústa
posazená na jazyce
pomalu sestupuješ
prostor nad tebou obložit jmény
a jmény zabránit rozviklanému
roztrojenému úkroku
na stehna prstem kreslit ulice města
ve kterých si ji nepředstavuješ
drobounkou a bezbrannou jako dítě
beztvarou jak břečku
každý týden vlažná vana
každý druhý týden
a hlas se ti propadá k prstům u nohou
a v těch ulicích chodíš bosá oblezlá novým ránem
vyplazuješ šero na kolemjdoucí
zkoumáš kam tě to pustí
liminalita chutná jako trichotillománie
vykládají se nové události
jsme předvoláváni vroucí vodou
kameny vyskládanými
uvnitř rotačních ploch
posedy obrostlé křovinami
jsou samozřejmě usazené
na svých místech
krychle vzduchu
vyvlastněné podle nových pravidel
všechny věci se chvějí ve stejném rytmu
obrábíme ráno za pomoci
malého množství objektů
mezi nimi krokujeme
v délce nadzvedávající tíhu končetin
v těchto dnech bez číselné vrstvy
natahuji kůži od světnice po třísky
pod okny zbyly úsečky
označující různé stupně hustoty
je třeba kolem otevřených dveří
nebloumat s formami
ráno je křehké a lavička před domem
připravená
říkám ti měla bych vyslovit nová jména
ale obkreslím hranici
kde se prostor láme
dle specifik možností posuvných snah
ráno obrábíme za pomoci
kapacity dnešních plic
mnoho scénářů vedlo k tomuto místu
přetavím se v kterýkoli z nich
nebo se zakroutím zcela nově
vytasím se z útrob
poleptané vzpomínky
mnohokrát jsme tu už stáli
mnohokrát pokládali základy
novému kameni
a já byla slizkým pohybem
přetékajícím
v obávaný novotvar
včelí roj bez útěšné návaznosti
zamrzlé rány
daleko od sebe
jenže ještě tě vidím
procházet mezi hroby
ještě hory obtékají naše pokoje
jak zacházet s tímto obrazem
jak polykat ten drobný hmyz
bez vtíravé závratě
celý meziprostor je vratký
jako tvoje střízlivost
je třeba s ním naložit v pevných liniích
ale nechat se téct
žádné kusé vyslovení
pustit tu teplou kůži
rozhýbat strnulou tvář tohoto dne
byl to určitě konec léta
mrzli jste ve štrkopieskoch
přicházela studená fronta
a ještě tu stojím
stojíme spolu mokří
začátkem července
polykáme přicházející podzim
protéká námi
vstříc tomuto místu
vratkému jako
tvé ideály o počasí
v dyslektickém okně jsi sedmihlavé tělo
tvoje paměť součet denotátů
není co k vrstvení
tohle ráno – velké ucho zalité sluncem
popisuješ to už po šesté
takhle se
zhušťuje cit
představím ti rozeklanost
vyhřezlý čas vytékající
nedůslednými otvory
taky ti pochodují po zádech jen o nich nic nevíš
představím ti ohavný hmyz
putující z tebe a o tebe
učíme se rozeznat hmotné od nehmotného
studujeme odrazivost světla
ale účelnost nebe
ztuhlého v této místnosti
zůstává nezodpovězena
tenhle okružní byt dobře znám
už třikrát ve mně usnul
ve tmě ustavil změnu
tenhle okružní byt se sedmi hlavami
tu fragmentární koláž
je třeba zhotovit znovu
svým pořadím jsi povolený
zrakem rozmontováváš tento výjev
okna v excelových tabulkách jsou metopy
je to jako jazyk
vměstnáš ho do stěn opíšeš výsek mé tváře
po svých přímkách kráčíš kolmo
kolmo přikládáš slabiky ke spánkům
všechny skladby jsem dnes poslouchal v sudých číslech
je to cena za dvě dokončené metopy
hlas rozkrojený v mezivrstvě
hyperrealistické rameno nedělního večera
a pak je to něco o větru a vodním sloupci
širších souvislostech mrtvých zón
doma tepujeme matrace jako by
měla přijít další zima
nevím jak ti to říct
že tomuto rozhraní už nerozumím že přesný záznam zkušenosti
ztratil význam
ležíme v úpatí slunce nám podsouvá mylné představy
o dalším životě kdosi mi na hlavu hodil malý kámen nemůžu přestat vyprávět
ty hloupé historky
fytoplankton na vodní hladině brání prostoupení světla
mrtvá zóna je
chybějící kód
ještě se můžeme milovat
v zástupných objektech
tebou se vláčíme
tebou dřevnatíme
tělem se otevíráš
přetékáš přes okraj než
zděšený netvarem vykřikuješ něco o
lékořicových bonbonech
techno v thaj-peji je jiný než techno v malaze
jsem upgradenutá kopie svých reakcí
když mi nabízíš staré noční košile
mezi námi: voda na plicích
má štěstí že než se dostala ke slovu
selhalo jí srdce
na šatech přibyly zelené detaily
který z těch čtyř
jsou to znovu ty stejné úhly
a znovu farář hlásající že žena byla stvořena z muže
všichni přísedící tleskají
štěstí je dvourozměrné
trhliny v podšívce jsou ve snech ozvučenější
techno v thaj-peji je jiný
než techno v malaze
mé drobné nukleus caudatus
každý den
posouvá plastové hranice moře
odstín tyrkysové vypoví vše
jsi její otec i jeho synovec
po nocích ti rohy místností
vytlačují oči z důlků
ve funkcionalistickém bytě
v tvé dutině břišní
se dnes slaví první svátek vánoční
poprvé procházíme odvrácenou stranou města
tady se
setkává čas s časem
tady si dobývám tvář
a nebe se k hmotě tiskne v míru
je to návod jak obtéct
neodbytně hrubý tvar
a stát v sobě pevně jako
shromáždiště úst
tam jsou všechna ta rána s těžkými prsy
a způsob stání
zrelativizován
ještě jsme se nestali člověkem a tělo
jestli podrží příslušné součástky
i tam uvidím tuto verzi
hlas ti zkřehne ale bude už daleko
zjinačí se v konečcích prstů
obludné kyklopské zdivo tvých snů
klesne pod úroveň plic
vzpomínáš si na ni modře
velikost bdělosti odpovídala
velikosti vnitrobloku
do výšky jsi ji nikdy nepoznal
v kloubech té události leháváš často
pokaždé když ti čas
vyvrhne upomínku v uskupení
vychytáváš odstíny skládáš se v těle
na místě které stále existuje
jestli tam stéká
po zdech kasáren
voda ve mně se sráží a rozlévá
skoro tak pravidelně jako dech
skláním se k výklenku ve zdi
a mlčím jestli taky
zakládá podobnosti
naše ramena jsou potrubní síť
místo kde končím ale ty ještě nezačínáš
každou chvíli vypoví
přesnou hranici nebezpečí
v anticipaci intervalů
smršťování
den ti proteče mezi prsty
ale bude trvat věky
než mi bude povoleno zavřít oči
zachytit ruce ve správném úhlu
odložit vedle postele
vrátit se do míst kde je mi úzko
z větrných mlýnů
v noci se přesouvám na jiná místa
přilínám k myšlence o nespojitém vývoji
abych mohla ráno
zapomenout na odložené končetiny
probudit se v koutě který jejich podobu
pravidelně aktualizuje
jméno odhazuji měním nebo nechávám
podle své vůle
cestování tělem by mělo být rozumně regulováno
znám tvůj den
od bosých nohou po záboří
stávám se jeho spojencem
porušuju úmluvu o mlčení
pětkrát denně chodím ve vaně
myslím na hluboké kaluže v třinci
nad mou kostkou se vznáší les
prý jsme dozorci
ale pohled kloubím jenom já
čekám na šifru kterou přineseš zvenku
přilepenou na rameni
prý jsme spojenci
ale stěny se drolí
jenom zevnitř
jde o systematickou rešerši
otevřených ran
příjezdy na hlavák ve mně implikují mezery
nádobí na lince přibývá a tys
neměl v plánu zůstat doma
jde o systematickou rešerši otevřených rán
jak se nakláníš ke dni
jde o to jak odpovídáš
na jeho smutnění
všechno co potřebuješ vědět
se dozvíš v metrech krychlových
řád se udržuje snadno
stačí nahodilým objektům
přilepovat obávané významy
házet je za poličky
hotelové postele
drobné věci
cestovní hřebínek
vzorek séra od garnier
na kolika místech jsi po sobě
někomu dalšímu připravil smrt
pospolitost nacházím v tvém strachu z ALS
v odhlučněných sálech jsou varovné signály
redukovány na cukání v palci
představuju si to tak:
vykročíš
myslíš že vstříc něčemu podobnému
poslednímu ursinyho koncertu
v dolině je rok 1990 fáze života
stačí sebrat tělo a pečlivě jej přemístit
meziprostor však
skýtá určitá rizika
od vstupu tě dělí celá tvoje existence
pokoj je uzavřený a neodmyslitelný
přečkáme ho spolu dost daleko
mou úlohou bude
počítat ve valči stébla trávy
za nezávažné následky
nemá cenu mluvit o tom že
kladeš nohy opačným směrem mezera co se ti zakusuje do stehen
ve skutečnosti dělí jedno jediné místo
den jsme utnuli pod bedry
zbytky nás plápolají v bezčasí
ujíždíš drkot noční tramvaje
setřásá fantomovu bolest
když přijdeš domů vtěluješ habitus rána
dech dělá dlouhé kroky do ústraní
ohýbá záda přes minulý podzim
moře se protáhlo všemi otvory
a doteď neopustilo hranice tvého těla