Anežka Nováková (* 1993) pochází z Opavy a žije v Praze. Vystudovala španělskou filologii a uměnovědná studia na Univerzita Palackého v Olomouci, v průběhu absolvovala roční program mezinárodní produkce PTS na FAMU International. Profesně se pohybuje mezi světem umění a péče — věnuje se hudební a filmové produkci, kraniosakrální terapii a masážím. V současné době je studentkou Kreativní pedagogiky na katedře autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Ve volném čase nejraději fotí, plave, poslouchá hudbu a utíká do přírody. Debutovala sbírkou <30 (JT’s, 2023), v níž zachycuje nejen subtilní či drastické momenty turbulentního dospívání a intimní vnitřní krajinu. Ostatní texty jsou dosud nepublikované.
Setrvačník
I
kolikrát můžem zabřednout do toho stejnýho bahna?
pořád dokola
lopotit se, lamentovat, zmátořit se
oklepat oschlý kusy včerejšků ze zacuchaných vlasů
spálený kusy kůže nikdy nebyly tak živý
v jednu chvíli někde vevnitř popraskaj stromy a zalknou se
vlastní ubohostí, špínou za nehty
(…)
Svítá
a kamna jsou studený
rozpálený jen uvnitř těla
nebo povrch včerejšího
rozespalý ozvěny ticha
odráží se od komína
nech je
mám tě rád
Nechcu
dnes nosím
tričko naruby
ha!
nikdo nic
kuchařka se mě soucitně ptá, zda nechci přihřát polévku
jíš pomalu
nezvyklé
že nežvýkám
Z/Vracím
kouřím
piju
zvracím
už nemám co
pocity
zarytý
někde
pod kůží
vyschlé ostny
se znovu
rodí
ve větší
síle
nepustit
a
obrnit se
ztracená víra
a
nad tatrú
sa blýská
hej!
Jak často chodíš plavat?
„román řeka!“
vykřikla...
a začala plavat
Konečná – Vystupovat
kolem páté ranní
při klidném usínání
vzdycháme
/nebo aspoň já
ty jako led
vodu polykáš/
s něčím co není k mání
už je to jen k pousmání
velký úsměv a poslední zamávání
k večerní i ranní
pohladím tě za ni
naposledy svojí dlaní
Kombatibilita
poskládal sis
mě do šuplíku
jako čerstvě vyžehlený prádlo
a upravuješ
každý záhyb
tak aby ti
seděl a
vlezly se k němu
i tvoje
ponožky
(Z knihy <30, vydal Jan Těsnohlídek – JT’s nakladatelství, 2023)
Praha
na malým městě je dechberoucí tma
ve zpětném zrcátku
nejen potemnělé dětství
po soumraku nevycházím
v tom velkým městě
po soumraku ožívám
filtrované krevety
fritovaná káva
co si oko žádá
nasytíme svět
rossopomodoronáda
prázdná reklama
co vypadá jak řetízek
svítí v dálce u Jiřáku
tak jak tvoje oči
jsou skleněný jak nudle
a z nosu
nám přitom teď už jen
oběma padá tofu
Ze mě
dneska jdu darovat krev
a mám čtení
dá se vydat víc?
(věci co říkám
a chtěla bych
umět artikulovat
píšu do závorky
tak, aby je nikdo
neslyšel)
Ende
už tu kapitolu někdo skončete ježiši
denní vlkodlaci na smrt krátcí
čára za čárou
myslíš, že mám krátkou paměť
ale já mám dlouhou shovívavost
na dřeň třením vykřesané poháry
co přetekly
maluju si na víčka zevnitř
tvý balkánský pytle pod očima
jak do nich boxuju
místo vývaru udělám ti provar
zruším plány ale jenom ty naše
pošlu tě domů
seš mladá
seš nevyřáděná
seš nestabilní
seš a tak prostě
jsem
Lišaj
můj kluk
nikdy nebyl můj
ale kluk byl hodně
cukr bič
kurkuma skořice
drsnokřídlec březový
co jsem ho nechala letět
byl to jen lišaj
zamotanej ve vlasech
tátou v dětství
ostříhaných dohola
Cesta k sobě
zavřete si prosím oči
zhluboka se nadechněte
a vydechněte
jste doma a chystáte se do práce
chladné podzimní ráno
představte si jak s námahou oblékáte
velkou těžkou mikinu
zjistíte
že je naruby
že je naopak
nasadíte si kapuci
na obličej
s oddaností se posadíte
oči se otočily dovnitř
právě jste se odstřihli od okolního světa
máte asi 28,4 vteřiny na to
abyste začali hledat
něco uvnitř sebe
už zase někdo volá
ještě před cestou do kanclu
Ve vlaku
stojím na hajzlu ve vlaku českých drah
všude voda a chcanky
musím na lyžaře - to je v polodřepu
nebo když je ti zima na zadek
smrkání do vzduchu
- deformace ze sportovky -
je nás hrozně zbytečně moc, říkám si
kolik ještě takových špinavých hajzlů
na benzinkách v Chorvatsku, Srbsku, Černý hoře,
ve vlacích a autobusech všude po světě
udržujou v čistotě další zbytečný lidi, kteří dělaj bordel zase na jiným hajzlu
a kolik nás je zrovna teď co hajzl používá ve snaze nechytit nějakou chorobu
a kolik vlaků zrovna někdo vypravuje aby nás, kterých je hrozně
zbytečně moc někam převezlo
a kolik lidí na vlak nemá a kolik lidí chodí na záchod do lesa, z těch co
zrovna teď sedí v tomhle vlaku nebo z těch co na vlak nemaj a nikdy mít nebudou
umeju si ruce vlažnou vodou - aha, teče!
utřu si je do ručníku vytištěnýho na zdi
a jdu zpátky do kupéčka,
kde je nás
fakt hrozně zbytečně moc
Cestou domů
vyhlížím svého stalkera
Aby mi před domem řekl jen
Prázdný pohled do očí
Nada
Nikde
Nikdo
ublížený dítě
s panickou atakou se šplhám do bytu
už zase ležím pod depkou a v pyžamu
zaplať to ví jen pánbůh
za všechny ty terapie
a přeřeky na sezeních:
měla bych se vždycky rovnou otočit na odpadku
smích léčí
ano to je přesně to co byste měla udělat
podpora taky
jenže i když jsem mimo město
a nedejcháš mi na záda
cejtím jak se mnou stále
zadržuješ dech
jsi jistotou mých kroků
koloritem mých vycházek
jsem mimo dohled
a pak se vrátím
a ty se snad vrátíš zpátky
do svýho života
protože so far so and so long
tvůj život je venku
a můj ve mě
Minulost
minulost je jiný vesmír
rozkvétá ocelové lano a skřípe jasmínový květ skřípe jasmínový květ
spadla klec
pec topí
a koně se vzdouvají
klopí zrak po parabole
ve dne berou sumci hluboko
při letu jak pod mikroskopem
moře bez pohybu a flekaté jako dalmatin
setrvačníkem jedu v tramvaji a přitom stojím na místě
odpářu tě od srdce ani do nových dnů tě nepustím
v ohni tě spálím i všechny ty ledový rány
a všechny litry krve které v nás protekly
za náš společný čas
čím víc je ti smutno
tím víc v tobě teče krve
zavázaný kapesník a moje kouzlo je moje know how
tak howgh abrakadabra
protože každý noční autobus má svýho nahlas mluvícího migranta
Tak
co na světě mi patří
buď mám za 5 nebo za 3
moře se zalkne divokostí
a dravec se nese po vzduchu
vlně plné splín
Něco k něčemu
něco vede k tomu ostatnímu
Aha moments
zvedání krýglů
jizvy z cigár
moje tělo dělá to co dělá tvoje ale každé vypadá jinak
cítí minulost jinak
teď
i obavy z pak
klikat rožšiřovat rozesývat
vylízala jsem se z toho
rány šeříkem provázané
a jizvy mazané dehtovým bílím
otčenáš březovou větvičkou
po bodnutí včelou posypte popelem
a zasejte oceán klidu do darovaného mazlíčka
protože kdo jiný by to unesl
ty původní domovy
možná mi to změní život
a možná mi to změnil život
Probouzení
třpytím se v mlžném oparu nad Berounkou
jako křídla labutí a kachen
oblaka v zem a v nebe
vzedme se děj ve mě
je šero a fouká
můj domov
má moji
vůni
a moje tělo
templ
t e p e
v mojem
tempu
jdu do kopce
nebo do nebe
nevím
ale co tě nezabije celýho
zabije z tebe jenom kousek
dnes je vlídno
a moje stíny se odráží v kapkách ranní rosy
protože to co nejde vidět rovnou
se musí zazrcadlit
Srdce
těla
labutě
Vděčnost
jsem šťastná, za to, že jsem
že můžu
snít
dýchat
objímat milé
cítit
lkát i smát se
a občas
nejít do práce