Žofie Čeřovská (* 2010) je studentka telčského gymnázia. Studiu ale mnoho času nevěnuje. Tráví ho totiž převážně uměním a ve společnosti zvířat a přírody. S těmi je pro ni všechno mnohem snazší než s lidmi, někdy k nim utíká před sebou samotnou. Má fenku Mindu, morčata, pracuje s koňmi, venku hladí vše, co se nechá. Hodně blízká je jí z uměleckých sfér kromě literatury hudba. Zpívá, učí se hře na kytaru, klavír, flétnu, občas zkouší bicí. Své texty se pokouší zhudebňovat a s kamarády začíná kapelu. Skrz básně ventiluje emoce, vyjadřuje frustraci a radost nad děním kolem i uvnitř a dívá se jimi na svět z nových úhlů.
Profil připravila: Leona Bohdálková
Hranice
hranice v sobě skrývají hru
na babu
a na dědu
na schovku
deset dvacet, už jdu
pexeso
otáčíš obrázky
dokola, dokola
až dokud tam žádné nezbydou
po šachovnici posouváš svůj osud
když přemýšlíš kudy dál
a ono už to brzo nepůjde
zem je láva
po ostří nože se plazíš na druhý břeh
krvácíš
čekáš, kdy konečně dostaneš šach-mat
od svýho strážnýho anděla
hiErArcHiE
to je prý respekt k autoritám
lidem starším a učitelům
písmenka před jménem
jsou tvou hodnotou
a úcta je na příděl
nalakovat úsměv
nechat ztuhnout
spočítej jim vrásky
a tomu, kdo jich má nejvíc
se ukloníme až k zemi
na tři
raz, dva
a raz a dva
a raz a dva
nevypadni z tempa
pochod životem
pochodem smrti
Donald Trump
řítí se rychlostí hodně kilometrů za hodinu
a pořád zrychluje
historie, budoucnost, budoucnost, historie
výstražné značky na okraji nevidí
modré houkání okolo neslyší
ujíždí za cílem
který nezná
prudké zatáčky už zabily první pasažéry
černé pasažéry
brzda je ještě pořád na dosah
ale řidič sebevědomě s nohou na plynu
hledá cestu bez překážek
skupina andělů si stoupla do cesty
za chvíli do prachu dopadly
tři krví potřísněné svatozáře
Beránku boží, smiluj se nad námi
***
když barvy zšedly
když hluk oněměl
a po slovech zbyl
jen červený závoj
tehdy kráčím s duchy
po ztemnělé cestě
neznámo kam
***
Svedla jsem Tě po schodech
a Tvou ruku podala jsem Smrti
Pak jsem si šla hrát
Bezstarostně jsem pobíhala po trávě,
zatímco babička úzkostlivě sledovala
Tvou slunečními paprsky ozářenou plešku
Vyjící sirény
Vrtulník
Chlad
A pak už jen bolest a tma
***
vyrvu květinu i s kořenem
v obrovskou průrvu ji hodím
a až bude padat
rozpláču se
***
z doby, kdy i stěny měly uši
dělat, co se patří sluší
snad sousedi nic netuší
na zápraží bez se suší
a ty děláš tělem duší
co nepatří se
nesluší
a tak tvé jméno černou tuší
vpíjí se
***
v objetí levandule
vzpomínám
na zapomenutý čas
vteřiny uvězněné ve štěstí
slzy v radosti
Symfonie okamžiku