Alice Knoblochová (* 2005, @aliceknoblochova) pochází z Mladé Boleslavi. Nyní studuje bohemistiku v kombinaci s translatologií v Praze. Věnuje se divadlu a hudbě, podílí se na festivalu Šrámkova Sobotka, publikovala například v Tvaru nebo na platformě Psí víno.
Foto: Daniel Křístek
prach na poličkách se ukazuje jen ve světle
jsem tu teď tak málo
že nestíhám uklízet své vlasy z polštářů
tebe z pod nehtů
na protější zdi visí to do list
z minulého května
zamražené dny které jednou byly hrozivě blízko
teď si z nich nepamatuju nic než
proudící krev
horko co dokáže člověka zabít
zásobu nanuků v mrazáku
lehkost jedné vrstvy místo pěti
ten seznam asi
nikdy nevyhodím
u mě na stěně u navždy bude
13.5.
zkouška z čj
piknik
pokaždé, co se dotkneme
zpod mých rukávů mi vylezou brouci
napsat báseň mám v to do listu hned pod
udělat daňové přiznání
koupit toustový chleba.
zalézají ti za svetr
nechce se mi věřit
že jsou to ti stejní
které jsem si ochočila jako dítě
možná proto
tě teď chci mít všude s sebou
brouci mi pomáhají
psát nákupní seznam
vozím je s sebou do práce
dojíždíme skoro hodinu
ještě že už jsou
za tu dobu zvyklí
přála bych si být víc jako oni
jinak už nebude
určitě ne nám.
v noci si brouky strkám pod polštář
našeptávají mi všechno učení
– to říkám, když se mě ptáš, jak to všechno stíhám
odpovídám ti bez vzteku
není na něj čas a čas jsou peníze
nemám dost peněz na vztek
brouci v mých rukávech
mi na něj snad jednou pomohou vydělat
v čistých prostorech
si stoupám na bílé stěny i stoly
moje přítomnost
je problémem všech
lehnu si u vás pod stůl
budete o mě zakopávat nohama
časem si i vy zvyknete.
tenké hlasy v mém svetru
křičí a svírají mikroskopické cedule s nápisy
kde budeme bydlet
snažím se je schovat
odpověď totiž nevím
jednou je i s jejich cedulemi postaví do muzea
a řeknou o nich, že otevírají důležité společenské téma
vstup bude 150 kč se studentskou slevou
stále se budou ptát
kde budeme bydlet
stále jim nikdo neodpoví
budou chtít zalézt zpět ke mně do rukávů
nebudou ale moct
jsou teď přece
objekty výstavy otevírající důležité společenské téma
vzpomínka na tebe je jako
sprcha bez závěsu
s kovovým mýdlem
po které nejsem čistší
kov se mi zasekává
do chlupů na nohou
vytrhává je ven i s kořeny
žiletky jsem objevila
ještě před tebou
a proto se teď ve svých nohou
cítím špinavá
tvoje každodenní cesta je pro mě
postupné vytrhávání všech chlupů na těle
řekl bys, že si zvyknu
vždy se ale vrátí silnější
až tou stezkou dávno chodit nebudeš
budu pořád stát
ve sprchovém koutě bez záclony
voda se bude odrážet od mé kůže
vyjdu pak ven
s ještě mokrou kůží
roztřesená zimou půjdu po kluzkých dlaždicích až tam
kde jsi vždycky býval
dávno tam ale nebudeš
protrpím celou tvou cestu
jen abys mezitím ušel deset další
jsi moc rychlý
než abych se s tebou stihla smířit.
každé ráno sjíždím výtahem devět pater
když někdo přistoupí, nikdy nevím, co bych mu měla říct
dnes jsem věděla přesně
nízký muž s igelitovou taškou s odpadky
chtěla jsem se zeptat, jestli třídí
než jsem ale stihla cokoli vyslovit
zamotala se mi hlava a zhruba v sedmém patře
mu začaly moje mžitky před očima lézt po obličeji
jedna se mu dostala pod svetr
jedna sklouzla až do igelitové tašky
jedna mu vlezla na levé obočí a nechtěla ho opustit
chtěla jsem mu říct
pane nechtěl byste si tu mžitku sundat
zakrývá vám obočí a to je přece škoda
to už jsme ale byli ve čtvrtém patře a mžitky se začaly rozlézat po celém výtahu
kdyby na to měly sílu
začaly by mačkat všechny čudlíky
a výtah by se místo do přízemí rozjel do sklepa nebo do dvanáctého patra
když jsme vystoupili
muž celý obalený v mých mžitkách odešel jako by nic
ve výtahu jich spousta zůstala
těší se, až obklíčí další obyvatele
až se celé praze udělají mžitky před očima
budeme vědět, kdo za to může.
zdál se mi sen, v němž rodili muži
jejich porod byl bezbolestný.
v břiše můžou dětem někdy narůst vlasy a zuby
stejně jako cystám poblíž dělohy
tu svoji si představuji
platinově blonďatou.
stejně ti to nejvíc sluší když nejsi obarvená
říká mi babička
moje cysta by se jí líbila
vlasy má přirozené
nepotřebuje rovnátka.
chtěla bych své cystě nechat narůst
nejdelší vlasy na světě
až bys do mojí věže zavolal
lociko spusť své vlasy
musela bych si nejdřív roztrhat břicho
fotila by pak reklamy na šampóny
to ne já to moje cysta
děloha a vaječníky by se odstranily v postprodukci
zapletla bych jí dva dívčí copy
aby dostávala větší dýška
říká se, že pravá krása se skrývá uvnitř
a teď by to konečně byla pravda –
moji krásu byste
stejně jako endometriózu
našli pouze pomocí chirurgického zákroku.
už léta
bydlím ve tvém domě
ne v tom, ve kterém žiješ
ale v tom, co máš v břiše.
ven chodím opatrně,
aby sis nevšiml.
občas tě tam něco šimrá
cítíš pak zvláštní pocit nervozity –
jsem to ale jen já
zavírám před tebou dveře,
i ty jsou ale
v tobě.
nosíš mě tam tak dlouho
že za chvíli snad budeš muset jít na operaci kýly
až místo vychlípené dutiny najdou dům a v něm mě,
staneš se stejnou senzací
jako žena, co rodila králíky.
budeš nejnovějším medicínským případem
co udělají se mnou
jen těžko říct,
doufám ale
že mi nezvýší nájem.
pohled z očí do očí
po kterém se člověk neumí vrátit do vlastního domova
ležet ve vlastní posteli
necítit na kůži nic
jenom peřiny
polívá mě chlad, co by mi měl osvěžit paměť
je ale tak prudký, že spíš zamrzá
těžko ti budu vysvětlovat, proč v tu chvíli nedokážu promluvit
vlastní nohy mne teď nedovedou
ani mimo tvoje zorné pole
vyléváš ze mě poslední zbytky hlasu
jako zkažené mléko z kartonu
snažíš se být co nejrychlejší
splachuješ
zhasínáš
zavíráš dveře
hledám je pak v záchodové míse
ode dneška už umím jen mlčet
proti mojí vůli
naskakuje husina
nevybuchlé sopky mojí kůže
jsou nepřátelským teritoriem pro všechny včetně mě
jen ty po nich dokážeš šplhat
zavírám před tebou dveře svého domova
občas se ohlédnu
nejsi tu
takhle daleko nedohlédneš
tady mě neznáš.
po příchodu domů jeden po druhém zkoumám všechny výběžky husí kůže,
říkám, že se dívám, zda někde nenastala erupce
ve skutečnosti z nich vybírám tebe
kontroluju se od tvého pohledu
jako od klíšťat po dlouhém dni v lese.
čím dál častěji se mi zdají sny, ze kterých se snažím utéct.
dnes v noci jsem několikrát zemřela.
umírala jsem postupně, bylo samozřejmé, že v tomto světě existují více než jednou.
na smrt se polykala bílá pilule
nebála jsem se
jako poslední jídlo jsem si přála čokoládovou pralinku.
přinesli mi špatnou příchuť,
stěžovat jsem si už nestihla.
pořád plivu krev
když příliš dlouho pozoruju jeden bod, začnu si kousat vnitřní stranu tváře
slyším pak tiché prasknutí
bolest už necítím, ale pořád plivu krev.
v příšeří pozoruju listy stromu
každý rok je větší a větší
čekám, kdy mě pohltí.
snídaně
oběd
večeře
třikrát denně si vzpomenu, že už na to nemyslím
třikrát denně na to tím pádem myslím
když se usměju, mezery mezi zuby mám červené
polykám chuť železa, utírám ji z koutku.
utíkat
bojovat
křičet
tři možnosti při cestě domů
zvažuju je s čímsi v zádech
bolest už necítím, pořád plivu krev
snažím se ji ze sebe dostat všechnu
pořád ale přichází další
nepamatuju si, kdy to začalo
začínám věřit tomu, že už to neskončí.
ať už řekneš cokoli, po mně to steče
skvrny objevím až ve sprše o několik týdnů později
ani je neucítím zasychat
jsem jako mokrá zeď – dlouho si nevšimneš.
před zrcadlem se na sebe usmívám
krev mi zateče do rozpraskaných rtů
obtisknu je na zrcadlo
umýt už to pak nejde ani savem
vidím se v rámu vlastních krvavých slin.
hlavu mám lehkou, dokud jsem ostražitá
usnout
bdít
to mezi
volím si každý večer
nikdy se nemůžu rozhodnout.
poslední noční můra se mi zdála včera
bolest už necítím, ale pořád plivu krev.
kdybych se ti očními důlky
dostala přes čelo až pod lebku
chvíli rukou naslepo hledala a pak vytáhla první věc, kterou zachytím
nevím, kolik bych toho rozpoznala
představuju si vnitřek hlav jako vnitřek granátového jablka
možná bych celý obsah chtěla sníst
možná bych si s leknutím utíkala umýt ruce
když se otáčíš mým směrem
obsah tvé hlavy se pohybem přesune
jako v pračce
jdu na chvíli do popředí
jako kotníkové ponožky přilepené na průsvitná kulatá dvířka
zůstane tam něco ze mně
ptám se vždycky
když se otáčíš zpátky
z bubnu vytahuju ještě vlhké
bílé kotníkové ponožky
zespodu jsou zašedlé
ale nejen –
mezi palcem a ukazováčkem
svírám světlou látku potřísněnou červenými skvrnami
semínek granátových jablek
okno autobusu meziměstské dopravy
propouští slunce zamazanými skvrnami
vzduch je nízko
táhne mě s sebou
kdyby mezi naším bytem a babiččiným domem byl tobogán
jezdila bych po něm každý den
slunce za místní večerkou zapadá později než kdekoli jinde
venku už si prádlo
skoro nikdo nesuší
přála bych si
před spaním na palandě udělat o strop tak pevnou svíčku
že by mi nohy zůstaly celou noc na stropě
ve snu bych jimi přešla
na druhou stranu peřiny
klíčovou dírkou bych pak sledovala
zda se ve vedlejší místnosti ještě svítí
zavírám oči před
všemi náznaky tmy–
bojím se, že kdybych teď usnula,
probudila bych se mnohem starší.
při poslední hostině světa
jsem si z jeho sedmi chodů vybrala skromně jen
tvoje oční bulvy
nejvíce mi chutnala ta část, která obvykle není vidět
zdála se čerstvější.
přikusovala jsem
jemné rýhy co ti tvoří
otisky prstů
byly vzdušné
skoro jsem je necítila na jazyku,
stejně mám radši
lehčí přílohy.
všechno jsem pak spláchla
mozkomíšním mokem
máš ho v těle akorát tak
na malého panáka pro lepší trávení.
moji spolusedící
ukusovali z Evropy a Asie
pouště zapíjeli
Baltským mořem
hlavy trhali zuby
jako čerstvý rybíz z keře
chtěla jsem tě přizvat ke stolu –
zapomněla jsem
že jsi u mě na talíři.