Marie Škrdlíková (* 1999) vyrůstala v Uherském Brodě, nyní žije v Brně. Věnuje se sociální práci, aktivismu a vlastní tvorbě. Její kniha povídek Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje, vyšla na podzim 2025 v NLN a byla oceněna Magnesií Literou za debut roku. Časopisecky vyšlo také několik jejích povídek, mj. v Hostu, Tvaru a Respektu.
Své básně publikovala v několika časopisech a také na webech Nedělní chvilka poezie, Psí víno a revue Prostor uvádí. Dvakrát se stala finalistkou Literární soutěže Františka Halase.
Autorem fotky je Lukáš Kubart.
Hlad
seškrábat kašel z peřiny
zavřít se do knihy
průduchami ve zdech poslouchat
spi nejde to spi musíš
nikdo mi nedá správný lék
v kolik budu mít hlad?
mám zálohu
na nájem půlky pokoje
a tolik vzpomínek
je potřeba sníst
Ztráty
po meluzíně se nesmí stýskat
bolelo by to jako hladit sumce proti proudu
štípance do tváří nám dávaly dobrou noc
jediný způsob kterým se dalo
vyspat do růžova
přes dva dvory natáhli elektřinu
vyřízneme z těch kabelů měděné dráty
až budeme zase dětmi bez kapesného
kdo bude lepit faktury odevzdávat projekty
kdo bude hnízdit v opuštěných kostelech
kdo se bude rojit na stromech
na vysočině
kapka dětské krve v místě
kde jsme viděli mrtvou budoucnost
rýsuju na naši bolest nové pokoje
budou mít velká okna broušené parkety
a vprostřed slunce
budeme obíhat po vyšlapaných dráhách
jako dvě planety
které neuhoří
nový dům bude mít z mědi celou střechu
po proudu spadne okap voda ztratí záměr
na konci se budeme všichni klanět
společně
Louky
večer je tyhle dny tak daleko od rána
všechno zbledlo
pojistili jsme se proti vlastním rodičům
oheň bylo to místo kde začít
a nikomu to nepřipadalo málo ani moc
jen do očí šel kouř
a po červených cestách odcházely
pohádky o tom
jak se naše děti budou kamarádit
včerejší večeři někdo
odběhl na stole
zarostla lesem jako louky bez lidí
jako krajina z kostí
kde už se mnou nebudete
Sbírka tvých vajglů na okně
ty vypiješ kafe ale já pak nespím
máš velikost nohy
jako moje boty z doby
kdy jsem ještě jedla písek
neumíš křičet
musím ti připomenout
že máš přestat kouřit za chůze
a začít jíst teplá jídla
zase se opakuju když říkám
že vzdor jsou praskliny v asfaltu
a ty se do nich toužíš schovat
Co po mně zbylo
v nemocnicích ve třídách v pokojích
na stropech na židlích pod okny
zůstal po mně rozdíl mezi havranem a kavkou
vyhýbat se černé by bylo jako zapomínat na hlínu
která tu po nás vždycky zbyde
zbyly po mně nachové sedmikrásky
kámen v kaluži a slepé střely
v parku ve stromech a ve zdech
zbyly kosti
s vyvráceným kořenem
Oddělení 24
šišky se nemůžou vracet na stromy
nesmí se napsat báseň o rehkovi
a já spím
nic nemusím a ani nemůžu
dělím se o kaši a prášky
a bojím se
jaké jsou odchody po dlouhé době
jako návraty z oceánu?
proč nás trápíte
a skrýváte žlutou lásku slunečnic
přece všude se vždycky
schyluje k dešti
Všichni víme
všichni víme jak zní stříhání papíru
jak zní když se stříhá půlnoc
a jak velké věci
nikdo ve skutečnosti není zlý
v jakém jazyce by to mohla být pravda
v jazyce psa přimrzlém na strop zahrady
o které víme jenom my
V létě
v létě všichni někam jedou
chci dvě sedačky pro sebe
opouštět město
vždycky jenom v noci
v létě si včely musí dávat pozor
na všechny sladké lidi
vylité do trávy
v létě děti mají rodiče
a nijak to nechutná
když je zataženo
Let dravce
vidím kořínky vlasů v jeřabinách
nosím vždycky klacek v levé ruce
lozím na stavby nových nemocnic
a na zbořeniště starých
chodím bublat vodu v cizích sklenicích
zachraňuju krysy z kaluží
mám duté kosti z toho
co se nedá vědět s jistotou
ani sto stolů ani sto kostelů a zvonů
pod které bych se mohla schovat
nesmaže stín člověka stín lišky
budu spát venku
budu puštíkem ve dne v noci
abych se uzdravila