Lukáš Matouš (* 2005, Ústí nad Labem) studuje mezikulturní komunikaci čeština – němčina na FF UK a Univerzitě Lipsko. Praha mu nikdy nepřirostla k srdci, doma se cítí na severu. Ve dnech volna utíká do lesů; nejlépe tam, kde jsou skály. Píše o jizvách, které mu zůstaly po těle. Doteď objevuje další.
Roku 2025 se stal laureátem Literární ceny Vladimíra Vokolka. Své básně dosud publikoval v časopisech Tvar a Světlik – Svět libereckých knihoven.
Ukázka z chystaného souboru Planiny. Do světa vypravil Josef Straka.
kameňák
na štědrý den
dědečkův hrob
opět obrazil
definice slova plýtvat
se nevztahuje na počet sirek
pohaslých před modlitbou k bohu
londýnská I
nedoplatek za mýdlové opery nám zůstal od chvíle
kdy mě na pelesti vedle tebe zastihla dospělost
jen ti znovu být tak na dotek blízko
a odtáhnout se od výhod
které ze sebe po nocích smývám
jako tehdy pach erárního strachu
strachu že jsem vás tam nechal
a doteď mě hledáte kdesi po oddělení
londýnská II
na boží hod
z plácku u popelnic
pročítat společnost
prý je rozkmotřená jako nikdy dřív
tehdy se však sjednotila
pohledem na župan
v němž mi tě přivezli domů
po kolapsu plic
střekov I
víš že spolu nechodíme řekls
a pak mě vískal ve vlasech
jako bys snad chtěl všechno popřít
možná jsi v nich hledal předešlé já
a dobu kdy ještě nebylo třeba
preventivně ranit
střekov II
věříte na něco? družila se svědkyně
tak jsem jí vyprávěl
jak nám po milování zhasla svíčka
a tys mě nechal odejít
po růženci čapla rozpačitě
jako já v polibku hledala lásku
střekov III
jen odhrnout deku a jitro polaská i tebe
zůstáváš schoulený v hlubinách intimity
kam vpouštějí pouze osoby nahé a bez brýlí
stojím vedle nich a můj dech se zplošťuje
jako bych se měl přistihnout při zjihnutí
přiznat co stále silněji tane do ticha
odcházím a opuštěnou ulicí snad i popoběhnu
střekov IV
přestal jsem plýtvat slovy
a vlastně i sebou –
teď stojím sám
na konci uliček
které osleply
kolik roků tam tolik i zpět
a každý tvůj dotek
zkracuje krok...
střekov V
při snídani tě pár věcí ještě stačí překvapit
třeba když se ozve
tohle je jiné zachvění než do chladného rána
i tak se míjí účinkem
každý hrajeme na jiném serveru
je věta kterou jsi pronesl jen tak v meziřečí
nyní našla svůj význam
leipzig I
jako student mezikulturní komunikace
jsem tě polopatě učil hrát prší
v zápalu se totiž ukáže naše pravá tvář
a také že ano!
prý jsem žalud a špatně míchám karty
slyšet mateřštinu nikdy nebylo tak osvěžující
a s ní i záchvěv v soukolí plic
leipzig II
při barvení vlasů jsem se tě přece jen dotýkal jinak
než jako levná pracovní síla z východu
nečekaně platonická intimita totiž ukázala
že jazyková bariéra je pro nás dva tou nejmenší
leipzig III
víš kde mě najdeš řekls
i když jsi tušil že zbytečně
ta doba už je dávno pryč
předběhli tě a já teď vím
všechno vím –
v lipsku jsem měl zapomenout
chvíle před spaním
však ševelí všude stejně
jako canopus dokola vrací mě
nazpátek do ústí…
předlice
v žilách jim koluje neon z nedalekých hal
a málokdo je snese
přitom to byla cikánka z kolonie
která mi jako jediná řekla
že jsem hezkej
jen tak