Jiří Volf: Vstříc ztraceným dívkám

neděle 24. května 2026


Jiří Volf (1947–1993) byl francouzsky píšící básník, který žil po roce 1968 v exilu ve francouzském městě Toulouse, kde za nešťastných okolností zemřel. V únoru roku 1993 byl nalezen mrtvý v opuštěné kapli, která se o několik měsíců později stala squatem a jako známé kulturní centrum La Chapelle existuje dodnes. 


Objevování Volfova života se v posledních několika letech věnovala Anna Luňáková, básnířka, divadelní performerka, redaktorka, dramaturgyně Čítárny HYB4. Takto na to vzpomíná:


Začalo to šeptandou, kamarádstvo Ondřej Macl se kdysi vrátil z Francie, kde byl na studijním pobytu a řekl mi, že v Toulouse žil jakýsi český básník, o kterém není v českém prostředí nikde ani zmínka. Obvykle říkám, že jsem se z nějakého důvodu rozhodla, že přijdu na to, kdo ten člověk byl. Když se dnes dívám zpětně na své důvody, uvědomuji si, že byly výsostně romantické, že šlo tak trochu o projekci...


Možná jsem chtěla, aby se na Volfa nezapomnělo tak, jako jsem zapomněla na sebe. Je to asi deset let, co jsem žila v Nice, partnerství s tamním mužem prodloužilo můj původní Erasmus pobyt na neurčito. Moje první tamní bydlení bylo srovnatelné s ubytovnou nejhorší kategorie, navíc ve stejné čtvrti, odkud vyjel v roce 2016 nákladní vůz na promenádu. Neměla jsem peníze a nedokázala sehnat práci ani v McDonaldu. (O tom, jak jsem se nakonec živila, by mohla být jiná kniha.) Byla jsem zamilovaná, a tak říkajíc out of control. Moje francouzská „tchýně“ si myslela, že jsem přišla hledat bohatého ženicha (nevěděla, že syn je kovaný marxista?). Tak jsem si prožívala svůj vlastní exil. A psala jsem poezii.


Bylo to brzy po mém návratu do Česka, kdy jsem se o Volfovi poprvé doslechla. Veděla jsem, jak je snadné se v té zemi ztratit. Nedávno publikovaná monografie Ztracený básník Jiří Volf (PNP, 2025) je proto ozvěnou, výsledkem něčeho původně ryze osobního. Rekonstruovala jsem Volfův život pomocí vzpomínek pamětníků, archivů, cest do Toulouse (za covidu), překonáváním nesčetného množství slepých stop a své samoučené francouzštiny.


Volf byl student arabistiky a historie v Praze, na mé alma mater FF UK, později lektoroval na toulouské univerzitě češtinu a literaturu, působil v místních literárních časopisech a stýkal se s mladým básnictvem. Dle mých informací se příliš nesetkával s českými exulanty, jediný doložitelný kontakt byl s historikem Karlem Bartoškem. Po smrti se stal literární postavou v dílech druhých, nabral řadu přezdívek od „Rimbauda Východu“ po básníka „slovanského smutku“. Volf byl vyhnanec – nepodmíněně odsouzen za trestný čin opuštění republiky –, učitel, básník, a tím pádem tak trochu blázen, jehož život doprovázelo mnoho katastrof. Odlesky jeho příběhu snad naleznete nejen v mé monografii, ale i ve zde otištěné poezii. 


Na jejím překladu se mj. významně podílel Jean-Gaspard Páleníček, který jako bilingvní autor a překladatel dokáže plně docenit česko-francouzské čtení jeho básní. Knižně vydané texty redigovali Jakub Vaníček a velmi intenzivně Ladislav Šerý. Texty vyšly v češtině vůbec poprvé, ať už ze sbírek publikovaných za Volfova života či z nevydaných rukopisů.


Uvedené básně jsou vybrané z publikace Ztracený básník Jiří Volf, konkrétně ze sbírky Jedna kaple, jeden básník v překladu Anny Luňákové.






***


Napadl čerstvý sníh 

včera za soumraku  

V čisté silné vrstvě 

Neposkvrněné jako závoj  

Vyzývám rolničky, aby zvonily 

zvoňte tedy 

zvoňte 

V této skvělé roční době!

 

Za mříží řada modrých jedlí, 

půltucet, 

Pod řadou šesti jedlí, modrých 

jako obloha 

Má láhev pijana posázená hvězdami 

Má láhev bílého vína 

Nuže, na horizontu mého ducha 

tedy 

Duše, života a srdce 

Mě čeká 

Láhev bílého vína, 

Stolního vína, vína mého obyčejného života: 

Stránka, stránky mého sešitu, 

mého panenského notýsku 

Se proměňují 

přetvářejí svou šedou šeď v můj horizont  

položený na oltář 

Mezi sošku mnicha kapucína 

S uťatou hlavou drží vázu, drží kalich 

v natažených rukou, 

Oděný ve svém hábitu, v pytlovině 

ve světě mimo tento svět 

Oděný 

Zahalený do pytle odolnosti vůči zlu 

Do své hnědé látky, třímá v rukou 

Svého pána. 






***


Podpírá balkon 

Pouliční holka, přelétavá záletnice 

Poletucha, slípka mezi šlapkami 

Motá se na konci ulice Svornosti 

U pultu v Tamově baru  

Děvka v černých vdovských šatech 

Vrhá neomalený pohled, 

do mé četby 

Plavá děvka v krátké sukni 

Dobrý den, kurvy ven, blonďatá mrcha  

V sukýnce.






***


Bílý šampus 

Špatně zašpuntovaná láhev bílého šampusu 

Šedá rulanda všedních dní 

Každodenní šeď a rulanda šedá 

Někdo pije na ex suché bílé 

Sochu Johanky z Arku pokrývají připálení 

Červi 

Na břehu Středozemního moře 

Se opálím. Se smočím. 






***


Lehká holka občas, sem tam 

udělá pár kroků nebo postojí na místě, 

I všední nebe občas bloumá 

nebo se zastaví 

Šlapka pije rum.

 

Mám rád tu lyceistku která se dává kdekomu 

Láska funguje a kráčí 

Vstříc ztraceným dívkám






***


Zatímco piju vínko z láhve se šesti hvězdami  

Zatímco se opíjím, zatímco zpíjím svou duši 

V lahodné lahvince 

V mažoretce se šesti hvězdami 

Která je mi oporou 

Zatímco se ožírám na kaši 

pod klenbou vrásek na čele 

znovu objevuju cesty svého života






***


Ať jste alkoholik, amatér či znalec,  

Ochutnejte víno 

Na svém patře, pod patrem, 

Každé náboženství má své obřady, svůj kult.






***


Hvízdaje kráčel jsem po břehu řeky  

Sázavy. Za velkou mříží 

Vzadu 

Za plotem a zavřenou branou s řetězem  

Dvě řady modrých jedlí vedou ke kostelu. 

Dva živé ploty z hlohů vedou ke kapličce, ke 

skromné sousedské svatyni,  

Záleží na ročním období, hlohy kvetou na 

jaře, odívají se za svítání  

Před červánky 

Jejich červené plody dozrávají mezi zelení,  

Na podzim obnažují trny 

V zimě se přikrývají zasněženým ornátem. 

Po vůli ročních dob mají jejich keře rády 

stejný obřad, stejný rituál. 

A sextáni je rádi zastřihují velkými nůžkami 

Prořezávají je, aby měly stejný tvar  

Pro architekturu zachráněné zahrady 

A kněz na ně dohlíží a bdí nad nimi.  

Na podzim, v chladnějším období, ať je dobrý 

 či špatný rok, 

Modré jedle, pod modrou nebo šedou 

oblohou  

Shazují své jehličí na zem 

Tam napadá a shnije. 


Pokaždé když se opije, probírá bývalý hrobař, 

 opilec a tulák ve svém squatu v rue Toul  

růženec z urážek a nadávek,

po deseti, po tuctech 

Šňůru kleteb, zároveň lidskou, vulgární, 

 biblickou (jen málo)  

trochu lidskou. 

trochu božskou. 


Kdo vyryl jméno toho pohřbeného  

ptáčka 

Kdo zná jméno mého přítele? 

Stačí se ho zeptat. Řekne to. 


Vyryl jméno svého mrtvého ptáčka 

Do kůry stromu 

Do stromu v japonské zahradě  

A jméno toho ptáčka tam zůstane 

Vyryté v mém mozku 


Zvonky, zvonky, nezvoňte pořád stejně 

Je to stejná píseň, stejný zimní nápěv 

Stejná roční doba, píseň zpívaná 

v jednom tónu.






***


Děloha má tvar hrušky.  

Stejně jako ovoce (doporučuji)  

Jsou mnoha odrůd 

Pokaždé když potkám ženu. 

Říkám si jaký tvar má její vagina  

Protože 

v příručce pro děti katolických rodičů  

je psáno, že vagina 

mívá tvar hrušky  

Epilog k tomu jsou 

Všechny odrůdy hrušek  

Pokaždé když  

Potkám ženu 

Říkám si jaký tvar  

Má hruška






***


V hloubi její halenky 

Je lehký stín  

V hloubi jejího dekoltu  

Přetékají ňadra 

Čistí mou duši.






***


Osmašedesátý 

byl nakonec 

osobní urážkou.






***


Mezi dvěma nahými ženami 

Mezi dvěma úplně nahými ženami  

Jsem objevil nahotu ulice 

Kterou máte všichni na očích 

šlapky 

Odbarvené blond nebo dokonce platinové  

Zatímco hustě prší 

Nohy po kotníky v jezeře 

v bažině  

Šlapky 

Pod oranžovými jeřáby 

šlapou  

Přecházejí sem tam 

Odulé opuchlé tváře 


Protože každá láhev je ženského rodu  

Každá láhev 

běžného vína 

Je ženského rodu 

Na hrdle má šest hvězdiček  

Na hrudi láhve 

ne na hrdle 


Četl jsem 

a pil 

slabikář života.






***


Každou neděli ráno 

Mě rodiče poslali do kina 

Kde protestantský pastor promítal komiksy 

Každé pondělí za mříží chrámu 

Služebná uklízí místo bohoslužby 

Svatyně zvané Husův sbor 

V době, kdy jsem sbíral svaté obrázky 

Byzantské ikony Panny Marie s dítětem  

Když matka vyšla z vody na břeh  

Téměř nahá, oblečená jen v plavkách 

Když vylezla z vody,  

vždycky říkala: 

„Cítím se jako znovuzrozená.“ 


Loni v červenci mi sestra napsala dopis 

Tvá matka, bratře, zemřela, když lezla z vody. 


Každou neděli mě rodiče posílali 

Na komiksy, které promítal pastor 

Jeho žena byla sekretářkou mého otce 

Každé pondělí nějaká laskavá dobrovolnice  

zcela samozřejmě 

Uklízí svatyni místo uctívání 

Když matka vylézala z vody, měla ve zvyku  

říkat 

cítím se jako znovuzrozená. 


Podle toho, co mi psala sestra 

ve svém dopise 

Matka zemřela, když uklouzla na břehu  

Podle toho, co sestra psala v dopise, 

Museli zavolat sanitku  

aby odvezli její tělo 

Když moje matka v plavkách  

Vylézala z vody 

Vždycky říkala: „Cítím se jako znovuzrozená“ 

Jednoho dne upadla 

Museli volat záchranku 

Dovídám se z dopisu své sestry  

Pokaždé když se máma koupala, 

Když vylezla z vody, jakmile se dostala na břeh  

Řekla, když vylezla z vody: 

„Cítím se jako znovuzrozená.“ 


Moje sestra nechce otěhotnět  

protože nechce ztloustnout jako její matka. 


Má mandlové oči, 

Podívá se na mě, omámí mě  

svými kukadly 

Je to oříšek k rozlousknutí, je to lískový  

oříšek. 


Baví mě lid, který pozoruje krále  

s podřízlým krkem 

Baví tu chátru. 


Má sestra je mrtvá