Jakub Eden (* 2000) je hudebník a básník. Koncertuje především po pražských hudebních klubech, na hudebních festivalech po Česku a občas vyjíždí do zahraničí (Water Music Festival v Litvě). Na podzim 2024 debutoval s básnickou sbírkou „Dialogy s ozvěnou“ v nakladatelství Jana Těsnohlídka. Aktuálně připravuje svoje debutové hudební album, které by mělo vyjít na konci roku 2026.
Paměť míst
procházím naším městem se spěchem
jakoby bylo cizí
kdybych se zastavil
paměť by mne stáhla
o krok
o rok
zpátky
za pochodu zkouším dveře nočních ulic
v symbolickém pořadí
kdyby si mi směla otevřít
bylo pár slov pod nulou
když jsem zahlédl tvou sochu
naproti neonovému nápisu no_stop
ovšemže sochy nejsou jen
zmrazením času
ale i řeči
oslněný tvým pohledem
skrz vitráže posledního soudu
vypaluješ mi na sítnici
v z p o m í n ku
která neustála
náš skromný návrat
na výročním představení krasobruslařek
byla si nasvícena reflektorem koncentrované tmy
"to co vám bylo odepřeno
bude odepřeno znovu
v nekonečném návratu"
stáli jsme tam tři mezi náma dvěma
já, ty a to zvíře
které si bere úroky z přátelství
nechtěl jsem tě spatřit
jen kvůli tomu že si jediná
koho si nedokážu představit
nechtěl jsem -
aby si tě odneslo
ale to zvíře bylo jednou i ve mě
Smutek držím
jako ryby ve sklenici.
Byli jsme skoro šťastní
ve hře s nulovými součty.
Přál jsem si doma výstavní loutku
až jsem se jí stal.
Chtěl jsem lásku vždy pouze sčítat.
Být ohebný jako světlo mezi prsty,
ale ty si mnou prošla jako voda.
Jen si mě nepovažovala za živého.
Budeme krotcí jako loutky.
Dnes večer se hraje Jan Švankmajer.
Odpolední reverie
cestou na fakultu posbírala kaštany
a trs rakytníku
jako by svět
vznikání a zanikání
vstoupil mezi betonové kvádry
nemohl jsem z nich strhnout pohled
uprostřed geometrické šedi
padala slova technokratů
velkých vypravěčů
strážců definic
otázka po bytí mě uspávala
chtěl jsem ty plody zachránit
nechat si je na později
pod studeným světlem chirurga
svlékla si je ze slupek
pod nimi stojíme nazí s maskami
o patro níž mluvíme jen
zdánlivě nepodstatná fakta
že čas je jen jeden
že nemůžeš zůstat v rozjeté tramvaji
tak rád bych ji zastavil
alespoň na jedno odpoledne
až v ní pojedu domů
a uvidím v mracích
obrys kaštanů
doufám že v nich poznám
ten neviditelný úsměv
ve všech vrstvách vtisknutý
do pórů i protihlukových stěn
při natáčení
pokládaly jste za mne otázky
odpovědi tahaly z pestrého výběru morbidních vizí
téměř jsem zapomenul
vázat si filmovou pásku přes oči
- vždyť jednalo výhradně o fabulaci
moje role mi byla zamlčena
z důvodu ochrany osobních zájmů
donutily jste mne skládat sám sebe
z vámi vložených replik v retrográdním pořadí
pravděpodobnost je podivná veličina
která se vždy vymykala pravdě
neměl jsem co skrývat
- až na zmačkaný scénář
který mi byl implantován
pod kůži na zápěstí proti mé vůli
slova byla ten poslední
z podřadných zdrojů
když činy byly upřeny k tvým očím
***
od druhé poloviny snímku
jsem marně hledal svého sufléra
jímž jsem se stal
psychologii postav jste vypracovala
sterilním nástrojem chirurga
který po nocích čítá Kafku
když se všechny vedlejší figury
stali protagonisty a naopak
přes mnou nezainteresovanost
ve vlastním konci
bylo vždy čerstvým zklamáním
slyšet naši ozvěnu
postavili jste nás nahé do řady
přes sliby transparentních technik výslechu
nedostali jste ze mne mou úlohu mimo manuskript
***
pří poslední scéně
jediný co jsem si mohl přát -
byl střih do T M Y
dostatečně dlouhý na to
abych ještě stihl odejít.
Nezmeškala si žádnou
příležitost mě umravnit.
Vždyť i hluboký nádech mohl
vypustit motýla, co se líhne z
minuty před kolapsem.
Skrz odnímání částí těla si
zjišťovala, co je člověk.
Zbyla ze mne jen hlava, dlaně,
genitálie.
Aspoň na chvíli jsem mohl
odložit tíhu nepodstatného.
Nevěděla si –
co s lítostí
co je lítost.
Nevěděla si, že se křídla rodí až
z vlastní ztráty.
Stejný čas, jiná konstelace
Říkal jsem, že si zasloužíš lepší
sám jsem se stal pěšákem
v obětní strategii
„Víra je upnuta k tomu, co ještě není vidět“
šeptáš mi, když já poloslepý
stavím hráze proti zranitelnosti
Ale jediný lék proti samotě
je ti podat ruku odzbrojený
Odcházení
Házíš kamínky
po plochách mořské hladiny
na oblázkovém pobřeží
Odděleni na doživotí
nedotknutelní syceni září
zranitelní na slábnoucím slunci
V hrsti, co ti přijde pod ruku
vychladlé i hřející
bez rozdílu tvaru či barvy
Házíš kamínky
po plochách mořské hladiny
zatančí ti na rozloučenou
Kalendárium
Dal jsem tě do kalendáře
abych tě měl kam -
abych tě měl na kdy odložit
Dal jsem tě do kalendáře
zůstala si běžet v pozadí
operačních systémů mysli
nemůžu tě vyoperovat
odinstalovat parazitní procesy
ChatGPT mi radí, jak být člověkem
hlasí residua, emo-jizvy, fixace
rezistenci jak se sebou pracovat
dělám na tom, moving on
Zůstaň v tom kalendáři
pro příští týden
příští měsíc
na příště
No exit
Chudokrevný
vratký vory
Nikdo už nemá
ani část manuálu
od stvořitelova computeru
Nechal jsem tě jít
pro svou neschopnost
zmáčknout tlačítko reset
Obvázej moje děravý ruce
Chci to celý vzít zpátky
Zpátky na zem