Milan Ohnisko (* 1965, Brno) je básník, nakladatelský a časopisecký redaktor a kulturní publicista. Za minulého režimu pracoval v pomocných zaměstnáních, působil v disentu, podepsal Chartu 77. Od roku 2012 žije v Praze, pracuje jako zástupce šéfredaktora literárního obtýdeníku Tvar.
Vydal řadu básnických knih, za sbírku Světlo v ráně (Druhé město, 2016) obdržel cenu Magnesia Litera za poezii. Je také autorem knižních rozhovorů s hudebníkem Davidem Kollerem Who The Fuck Is David Koller? (Druhé město, 2017), moderátorkou Danielou Drtinovou Jako bych žila dva životy (Druhé město, 2020), politikem Ivanem Bartošem Hurikán Ivan (Druhé město, 2021) a spisovatelem Martinem Reinerem pod názvem Reiner (Torst, 2024). S Vandou Senko Ohniskovou přeložil román Aldouse Huxleyho Ostrov (Maťa, 2001, 2018) a básnickou sbírku Teda Hughese Dopisy k narozeninám (Argo, 2021).
Přítomné básně jsou ukázkou ze sbírky V nebi, která vyjde zanedlouho v nakladatelství Aula.
V dětství
V dětství pil jsem otrávenou vodu
tváře mi hořely
ruce krvácely sádrový anděl nad mou hlavou
byl dutý jako všechno ostatní
musel jsem jít
jít, jít
Moje matka
Moje matka byla démon
můj otec byl námořník
bába byla stará kurva
a já běhal kolem vody
Nejsi normální! křičeli lidé
bzikalo mi v mozku
běžel jsem čím dál rychleji
až jsem je všechny doběhl
Dobrý den
Dobrý den
Depa tady máte propast?
V sobě, panáčku, v sobě ji máme
A depa ji máš ty?
Ale támhle…
Totiž támhle…
Myslíš tu, jak mrká?
Jo, tu myslím
A už ses do ní podíval?
Baže podíval
dna ale
nedohlédl
A dál?
Pozvedl jsem oči k nebi
a střelnou modlitbu zašeptal
A už se nebojíš?
Bojím
Strašně se bojím
Poezie
Byl pozdní večer. Zpoza mraků vystoupila luna a na zdi zahrady se mihl luzný stín. Začínající básník se za ním rozběhl.
U angreštů ji dostihl. Chtěl jí dát hubičku, ale zuby jí cvakaly jako past. S hrozivou silou ho svalila do trávy…
Zalehla ho, že sotva dýchal. Srdce mu zběsile tlouklo a krev se v něm vařila. „U všech svatých, pusť mne!“
Cosi zavrčela a prokousla mu krk. Luna zmizela.
Bůh
Do kaple vedly tajné dveře. Sáhl jsem za oltář a vytáhl krabičku cigaret. Otevřel jsem ji a jednu si vzal. Přiběhl ke mně Izajáš a zvolal: „Požehnaný jsi, Pane!“ Přestal jsem plakat a z očí mi vyšlo slunce. Nastalo takové ticho, že ze stěn padal prach.
Duet
Zde leží Hlošina Ebbingeová
a zde Jana Novotná
… náhle si však obě sednou
a počnou zpívat duet, z něhož mrazí
Dokonce i jejich vrazi
zůstanou jako přimrazení
nevědouce co si počít
s tak vroucím zpěvem obou paní
Bílé mraky oblékaly slunce
Bílé mraky oblékaly slunce a rudé květy na tvých šatech připomínaly rozmačkané višně.
„Nikdy jsem – nikoho – tak jako – tebe,“ sténalas a postel vrzala.
Vyšel jsem na ulici. Točila se mi hlava. Tvé oči v okně – dvě černé hvězdy.
Jako v deliriu jsem vstoupil do květinářství. Rolnička na dveřích vesele zacinkala.
Na hácích viselo plesnivé maso. Za pultem se smály nestvůry
Báseň
Dobří lidé žijí na sídlišti
příbory se jim jen blyští
Co se to děje vůkol nás?
ptají se asi zas a zas
Pod zdánlivým povrchem
explose všeho
Láska
Po večeři jsme se šli projít
do rozmoklých polí za městem
Ačkoli jsme si ještě vykali
nesměle jsem ji pohladil po paži
Roztrhla si blůzku
až knoflíčky létaly
a zavyla jako šílená
Boží tělo
Pustila gramofon
a vykasala sukni
Kája uviděl
díru v punčoše
Chtěl se podívat zblízka
ale náhle se zarazil
Co kdyby nás přistihl pan farář?
Polkl a udělal krok…
Pan farář šermoval
vztyčeným ukazovákem
Asi do taktu
pomyslil si Kája
Začalo pršet
Začalo pršet
Zavřel jsem oči
a náhlý poryv
mě zanesl až k ní
Jsi celý mokrý
řekla
Sevřel mě smutek