Jaroslav Seifert
Kouř marihuany
Uklánět se na rampě
a klesnout až do pokleku,
jak to na scéně dělávají Francouzi,
ne, to by nebylo pro mě.
Sotva jsem však napsal
pár šťastných veršů o lásce,
hledal jsem očima oči žen,
rukama jejich ruce
a ústy jejich překvapené rty.
Bůhví že v této zemi
milují ženy verše.
Snad proto před vzdechy básníků
netisknou dlaněmi tak křečovitě
svá prsa.
Když jsem byl ještě mlád
a učil se dvořit ženám,
ach, ty má domýšlivosti,
bývalas tenkrát okázalejší
než paví chvost,
který je modrý, růžový a zlatý
jako planeta Renoirova.
Přelhávaje tak sám sebe,
šťastně jsem se dostal až na konec,
až k zoufalství,
kterému se říká moudrost.
Nevím proč.
V té chvíli mi však někdo za hlavou
šeptal do ucha:
Jako kouř marihuany
jsou verše básníků.
A jestliže její lehký kouř
otevře dveře neznámých krajin,
odkud nám s úsměvem běží vstříc
rozkošné chvíle štěstí
a drží se za ruce
s chvílemi šťastné rozkoše,
proč by to nedovedly i verše?
Stačí jen jediná píseň,
aby lidem zatajil se dech
a aby dívky, až ji zaslechnou,
daly se do pláče.
Jak rád bych to uměl!
Zvláště dnes,
kdy už jsem stár a přešlapuji
a slova mi skřípou v zubech.
Kdybych však se zaposlouchal do ticha
a donutil své pero,
co myslíte, že byste zaslechli?
Leda tu píseň,
kterou s podříznutým hrdlem
zpíval Jan Jakub Ryba,
když mu břitva vypadla z ruky
a ještě stál opřen o borovici
sám a sám
v lese u Rožmitálu.