David Molnár
nelibát
volala mi redaktorka z Psího lejna
chtěla se mnou udělat článek
nudila se
chtěla si zašukat
co já vím?
neukázala mi žádnou průkazku
byla to taková malá poďobaná napoleonka
s vyzývavým podhledem
čtenářka těsnohlídka
a milovala brno
/začal jsem se mít na pozoru/
ten jejich časák stál za vyliž prdel
ale bylo to jediný místo
kde se ty hordy a tlupy a bataliony básníků
mohly vyblejt
vydávali v podstatě cokoliv:
básníky esoterický pindaly
básníky dobře napápnutý beatniky z petržalky
básníky kňouraly křesťany fetišisty komunisty
kýble a tuny veršů
a každej básník byl taky redaktor
bylo to jako práce
cesta vzhůru
a tys na to buď přistoupil
anebo sis mohl někam zalízt a lízat rány
anebo jsi byl jako já
a v duchu to rovnou poslal do prdele
ze zdravýho instinktu
úplně jsem cítil jak si podělávám kariéru
až odmítnu tuhle zřejmou past
a pak mi ta harcovnice kvalitní poezie
čerstvá absolventka polonistiky
nebo nějaký podobný debility
sdělila
/nechala si snad desetisekundovou pauzu
než vyslovila verdikt/
že ji mé básně přijdou «nevyzrálé»
ale že bychom mohli udělat takovej
„explozivní“ rozhovor o mých názorech
na poezii
pomazlila se s těmito famózními adjektivy
a já si od ní půjčil dvě kila
a seznámil ji se svým nejlepším přítelem
pak jsem se opil a vynadal jí do blbejch píč
a šel jsem pryč
a cítil se skvěle
můj přítel ji tu noc ošukal
a i když prý byla zatraceně dobrá
svý prachy už neuvidí
to víme oba