Přesně před rokem zemřel básník, esejista, redaktor a kulturní historik Jan Suk (14. 7. 1951 – 15. 2. 2025). Absolvoval filosofii, historii a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracoval v Národním muzeu, Ústavu pro výzkum kultury a Národní knihovně. Od počátku devadesátých let působil jako redaktor a později šéfredaktor nakladatelství H&H, kde editorsky připravil řadu klíčových děl české i světové literatury. Ve vlastní literární tvorbě se soustředil na poezii a esejistiku. Je autorem čtyř básnických sbírek (Potopené pevnosti, Tajná schodiště, Spojené pevnosti a Dohlednost v mlze). V esejistických knihách (např. Krysy v Hadrianově vile, V aréně prachu, stínů a večerů a Jména v soumraku času) s lehkostí propojuje svět literatury, výtvarného umění, hudby i divadla. Jeho dílo je myšlenkově ukotvené v antice, křesťanské tradici i kritickém odstupu od postmoderní lehkosti.
Poslední vydaná kniha (Melancholické století oblaku. Josef Suk a život umělců; Academia, 2020) je uměleckou biografií, ve které se osudy jeho slavných předků - Antonína Dvořáka a Josefa Suka stávají výchozím bodem k obecné reflexi tvůrčího údělu moderní epochy.
Uvedené básně jsou ze sbírky Spojené kameny (Protis, 2007) a z výboru Pohyblivé obrazy, které brzy vyjde v nakladatelství Větrné mlýny. Připravila Leona Bohdálková.
Foto: z archivu autora.
(ZE SBÍRKY SPOJENÉ KAMENY)
***
každý má pravdu:
americká básnířka
v houpacím křesle
na prosluněné verandě
muž
studující smrt
uhynulého zvířete
všechno je zakleto
do vitrin zběsilé ironie
už si pouze stěžuješ
zatěžkán kronikami
zatěžkán vlastně i sebou
***
Oko smí setrvat na tváři.
Myšlenka bude obrácena,
hlava se promění v nesmysl,
stíny pasoucích se zvířat
tě budou oblékat
do svých něžností.
Krátce před koncem světa
Jen zítřek a pozítří,
pak obrysy neviditelna.
Soukromý osud, přivedený
na provázku lidské katastrofy.
Neodhadnutelnost následků
v paměti
prahorních vyhynulých rostlin.
Sedlina krve v rozsedlině sochy.
***
Slunce se propálí
a květ znovu zmrzne,
až trubači půlnoci
nastoupí v řadě
na vratkých ochozech,
které jsi se pokusil zbít
hřebíky básně.
Není nic
než chlév,
louč,
možná svícen.
Pocta Gottfriedu Bennovi
„Když moji cvrčci cvrlikají“
je známá Schubertova píseň,
kterou prý miloval Turgeněv
na procházce v zahradách
Baden-Badenu.
Je to pokleslé město.
Do kasina tě vpustí neoholeného,
neostříhaného,
a z kaváren zmizeli cídiči bot.
Svět je aseptický.
Každá ampulka s morfiem
má své číslo.
Všechno závratné
je očíslované.
Lékař pak vyplní
úmrtní list,
Který se zavěje
do prachu archivu.
Zbývá po nás alespoň vzlyknutí,
milí cvrčci tohoto léta?
***
Nesmírná a vše pohlcující jednoduchost
mi schází.
Hledám složité cesty,
jsem půdou pro pralesy
a křoviny,
ač uvnitř svých houštin
jsem beznadějně nahý.
(Z VÝBORU POHYBLIVÉ OBRAZY)
Normal People
Vy, normální a přitom fiktivní lidé.
Jste spokojeni? Líbí se vám život?
Vy, sardinky ležící ve zpola otevřené konzervě.
Co se uvnitř dělo, nepoznáme.
Co se stane, až se odtud vyprostíte,
je nezvěstné.
A chcete vůbec jít ven z olejových temnot?
A kdybyste ožily, vrátíte se do hlubin,
z nichž jste se narodily?
Moře, jež by vás uklidňovalo,
je nyní vzdálené tak,
že se ochotně vrátíte do sardinkové cely
a budete čekat na údiv,
až budete otevřeny.
Četl jsem
Četl jsem nezáživné romantiky.
Četl jsem zkorumpované existencialisty.
Jako by jim nestačil pařížský klus, let ke hřbitovům.
Četl jsem sentimentální hyperrealisty.
Občas to byla americká prérie,
podruhé zase hrot železných vidlí v očích
pravověrné selky nebo mormonského kazatele.
Na podrobnosti si vzpomenu v příštím životě.
Četl jsem nezáživné absurdní rodokmeny šlechtictví ducha.
Propadal jsem pesimismu, když se mě ptali,
kolikrát jsem obsáhl Sibiř v hrudním koši,
kolikrát jsem měl katedrálu v ušním boltci,
kolikrát jsem byl v trnu začáteční lásky,
jejímž rozvinutím byl život.
Bůh
Bože, přistupuj.
Bože, čeledníku, přistupuj
a osviť.
Máš v rukou jiskru.
Vím to od oněch středověkých,
vím to od barokních,
znám to z časů rokokových dortů
sladce zvedajících klenbu tmy,
znám to i z romantických ozvěn.
Kroužily lesem,
vstupovaly do roztržených kmenů.
Vichřice byla zlomená.
Živelných pohrom se nebojíme.
Máme strach z karambolu
v domácí lampě, ve svíčce, na okraji pelesti,
na měkkém polštáři,
že je na něm vyloučen klidný spánek,
protože komfort je trn.
Buddha
Nálety informací.
Bouře dezinformací.
Vlastnictví moudrosti je mimo hru.
Vyloučíme i fotbalové zápasy.
Vytěsníme sesterskou lásku tenisových smrtí.
Naše domy splynou s přírodním narkotikem.
V zahradách stojí několik klečících asketů.
Buddha má obvykle v náručí pampelišku
nebo drobný kvítek sedmikrásky, myslím,
že z Durychovy novely.
U sebe
Události prudce krystalizují.
Předchozí soumrak vlekl za sebou
zotročený chaos,
chaos, který chtěl tvořit,
ale nemohl.
Vydával pisklavé zvuky.
Bylo to jako skřípot Božích bran
v tvých početných hrudních koších.
Nevzpomínám si, kdy jsem byl
naposledy u sebe.
Doba
Setrvačné události. Několik dopravních karambolů.
V Jižní Americe propasti pro zářící autobusové linky.
Indiánská soustavnost skalpuje naši dobu, doba je
velmi nejistá,
ale tebe přesto nutí žít,
vlastně — nejjednodušeji řečeno —
vrůst do sebe.