Eliška Tondrová (* 2006) pochází z Podbezdězí, studuje bohemistiku a germanistiku na FFUK. Její poezie byla oceněna v soutěži Ortenova Kutná Hora a uveřejněna v Revue Prostor. Dále se věnuje tvorbě autorských písní a stavbě lesních domečků.
srna i.
vzdálil ses, léto opadává
prastarou cestu prorůstá šípek
do prstů nebodá jediné z dětí
tlející usmrcená a urousaná srna
dokresluje tóny nádechu krajiny
z vyprázdněnosti komor
do nového života.
/
už přišel
už přišel
vítám tě
/
v tento moment necítím se být
docela bez hříchu
vábím to k sobě
jen srdcem nepřijímám
horizonty
vzdouvat se před usnutím
odprosit svítání, které proměňuje
strháváš jemný film
ochrannou membránu soli
nemůže ti už nic pomoct
necítit se rozdvojen do míst kdysi
a dnes
ač prostorovost odezíráš stále stejně
v tobě je něco docela jinak
jsi u vytržení.
paměti
schovej si v ústech malou síť
spletenou ze všeho přišlého i odešlého
dobře poslouží ti
nos si ji s sebou
jako skrýš
až začne dech vonět
schovej si v ústech drobné lži
vše přišlé i odešlé po jisté chvíli
ničím jiným není.
úběžník
chceš-li svou touhu nadobro ukojit
ze všech směrů zaměř
jediný vedoucí k prameni
a přisaj se
instinktu důvěřuj, ale sebe drž v paměti
rozpomeň se na chvíli, kdy daleko od domova
sloužíme mši s koleny zabořenými do jehličnatých tůní
ty, celá bezbřehá
toužíš vystoupit a nenalokat se
ze slepých ramen.
v zahradě to voní dětstvím a štiplavostí louhu
na šňůře ještě visí prostěradla
rez na kůlech plotu uzavřela stezky
zahnědlá skvrna krve
ční nad bělost
bralas ji tuhým mýdlem
a ona se nepustila
raněnost zažraná do věčnosti.
tineola
vysvlékla jsem se z loňských šatů
dala je do skříně viset jen na ramínku
moli je prokoušou
co bylo, zmizí
tak jako všechno
i já jen děravím
vzpomínkou na cosi
a netrvám.
kolem dokola
stůj tam
a ještě dlouho stůj
objeď kmen prstem
na světě lepšího místa není
než právě zde
zas přicházím k tobě
prosit o odpuštění
stůj tam
a ještě dlouho stůj
zas přicházím k tobě
a prosím.
kdysi
zrnění bříz
svět bez programu
všechno to tady jsme my
člověk zapomněl…
najít měkké místo k spočinutí
vzpomínkou sedat si do proschlého mechu
cítíš to v sobě
sem jako jediný
patříš a zapadáš.
v mé mysli tě převlékám do bílé krajky
je to můj symbol něžnosti
pěšinami ještě pořád znějí tvé kroky
jsi tak
krásná
obraz tvé tváře obalen do nejostřejšího světla
srha a kostřava a bojínek
který tě postupně obepíná přesně podél těla
ale na tebe nemůže
jsi se vším smířená
a je to ticho
které hojí
v které se strojíš a jímž i protékáš
byla jsi dívkou
ženou
matkou
byla jsi člověkem
tuším, že přijde
onen den
tuším to sevřením hrdla…
ale jsem se vším smířená
představa o tvojí přítomnosti
ještě pořád píšu tvoje iniciály
do kmenů
do zamlžených skel
do písku
a přece myslím v plnosti
na tvé jméno.
nejdu
není kam.
kolena škrábou modlitbu do ostrý hrany
pro domov nemusíš porozumět
skrze kůži
to každá chvíle padá v ústech
země mě nepřijímá
jenom mě olizuje
jsem její raněný mládě
a věřím jí
ne proto, že by milovala
ale že neumí jinak
stimuluje moje dýchání
každým dalším pohybem proti srsti
věřím jí
jednou se narodím
do místa s otevřenými dveřmi.
otevřít vícero dveří
sféru poly
z jednoho přeskupit do mnoha
zvedá se vítr
mé nebe se proměňuje
na cokoliv teď pomyslím
– nepřekonám
tak namluv si vlastním hlasem
ta nejjemnější slůvka
v nouzi obměkčí tě
vprostřed toho všeho uslyšíš
chraptění srdce
pozorně poslouchej
když chraptí, stále ještě žije.
/
tím vším proudí stejný vzduch
jedině zarytím prstů do zkypřené hlíny porozumět
více nečekat
/
modré světlo
i rty
i ty
i ty
i ty.
/
nic neměl
nic neměl
srna ii.
stesk ulpívá
touhy jsou dávno vzpomínkami
přiznaný obřitek ve tvaru srdce
udává bělost stáda
přijď ke mně jako stohlavý had
chci tě zachránit
přijď jako hořící rys
a odejmi ze mě lidský pach
přehluš ho, dej, ať zapomenu
odchována v zajetí – povahou krotnu
přes kalnost upíjím a hltám z jediného potoka
aniž tuším svůj odraz pod sebou
– natož pokřivenost
jsem něha i krutá oběť
dychtím po vodách
po vodách k očištění
jsem nevinná a křehká
jak mariánský obraz
prahnu po neviditelném, božském klidu
a utíkám
i když On mě vidí
narážím zrovna tak
na mezník mezi světem divokým a posvěceným
mezi smrtí a spásou
tou vodou jsem já, trpělivá
tou bouří jsi ty, neustupující
zříkám se svrchovanosti a tvojí vlády
pro skromnost.
přes práh se otevírá svět novorozence
v hlubinách z nahnutého světla
ambit do něhož vcházíš těsně před usnutím
klenutím v sobě rozprostře hlasy
hlasy ztěžklé mocí
hlasy, které v namodralé chvíli
jakoby mučí tě
vše vzduchem prazvláštně hučí
náhlé stopy toho ve snu
bytostná potřeba popřít v myšlence dvojsvětí
člověk zapomněl…
nic už tě tady neudrží
ostružiní omotané kolem kotníku / analogie trnoví
i přes bolest tentokráte projdeš
vzdávám-li se osvojenosti
pak nevěřícně čekám
na tebe změněnou –
jakmile zahlédneš vránu v usychající bříze
poházené chvojí a černý bez
stádo srn zmateně bloudící po polích
přesouvá se rozštěpení
k otevřenosti
vše vzduchem prazvláštně skřípe a současně mlčí
odcházíš pro věčnost nohama napřed
dřevěná podlaha v domě se rozduněla
klepání zní:
krok první
krok druhý
krok třetí.