Radovan Jursa (* 1970) vyrostl na Valašsku, studoval v Olomouci a pracuje v Ostravě. V práci se věnuje kardiochirurgii a transplantační chirurgii, doma rodině a zahradě. Mezitím čte a píše poezii. Jeho básně jsou zastoupeny v několika antologiích. Je autorem básnických sbírek Pianissimo, Mezi žebry déšť, Mezzovoce a čerstvě vydané sbírky Koncept transparence. Její ostravské uvedení se uskuteční 31. 10. od 18:00 ve Fiducii a pražské 12. 11. od 19:00 v Kafe nůžky papír.
Básně ze sbírky Mezzovoce vybrala Leona Bohdálková. Autorkou fotografie je Magdaléna Jursová.
Prolog
Píši ve spěchu
mám strach že se mi vytrácejí slova
mizí a nejsou k nalezení
jako jehla na operačním sále
všichni ji hledají
prohrabují teplé vnitřnosti
mezi prsty mnou chuchvalce krve
vytřásají roušky a vyhlazují záhyby
vzájemně si prohlížejí podrážky bot
nakonec si kleknou a lezou po čtyřech
běhají jako prasátka hledající ponravu
nepomáhá to
vyběhnou na chodbu vysypávají pytle s odpadem
nestačí to
jdou ven běhají po ulicích
kopou do popelnic a pronásledují popeláře
je to promarněný čas
startují auta a hledají ve svých domovech
náhle se zastaví a vracejí se zpět
znovu prohrabávají pytle s odpadem
přijde noc
a oni ji dál hledají ve svých snech
Linka, přímka, linie
Lazar nerapuje
neskáče salta
ani nezpívá
pouze jde
jeho krok
drolí pruhy plátna
Obešel já polí pět
Seděl jsem na té lávce
a teď se vracím
mám odvahu nahlédnout za roh
musím ti ukázat co je uvnitř
všechno co v sobě nosím
třeba tady
rozbiju si lebku
vysypu kůstky
kladívko třmínek kovadlinku
tři sněžné cikády
podrž je v dlani
a vyslechni
Con motto
Dům má lichý půdorys čtverce
zdi jsou plástve
žena aranžuje kytici divokého kmínu
miliardy aromatických molekul
její dcera otevírá noty
poprvé bříška prstů levé Janáčkovy ruky
jak ledňáček rozvlní černou hladinu
dívka přidává pravou ruku
po bílých kamenech přeskakuje k protějšímu břehu
chlapec zapomenutý u stolu zvedá bronzovou sošku pěšce
muž zachycený klavírní sonátou opouští okno
oblaka která mu táhla hlavou teď stékají po stěnách lebky
zvedá ze země knihu
překlad Karamazových je plný listí a voní po herbáři
Kateřina Ivanovna padá Míťovi k nohám
con durazza
batole tluče pěšcem do kompotové misky
třešňová šťáva se valí po ubruse
žena vztahuje k synovi ruce ale
muž v náručí tiší chlapce
Aljoška je mrtvý
dívka odtrhne ruce od klaviatury
a odpočítává půldruhé doby
melodie už ale nečeká
sama vyrovnává záhyby
dům tančí jako zuřivý medomet
a zdi jsou plástve
Jarní rovnodennost
Je pět hodin ráno
hejno vzlétlo
jen dva ptáci tam zůstali sedět
jako nějací idioti kteří se vsadili
je půl šesté
kočka pod stromem
stále nemůže vysunout drápky
šest
kočka si mrzutě olízne tlapku
a já jdu spát
tuto noc už nikdo neumře
Žofie
Hřbetem ruky přeběhla po rukávu
prádlo na hambálkách zůstalo vlhké
v neděli odjakživa topila jabloňovým dřevem
oheň do kamen krev do člověka
pak nožem uřízla svoje krásné kaštanové vlasy
a mrskla s nimi na polena
náhle jsem u ní
je mi sotva pět
sedím obkročmo na uhláku
a pozoruji jak se snaží pochopit svou lásku
jak kynutým těstem podepírá zdi domu
jak na stůl pokládá kapesné dříve
než děti procitnou
Traffick jam of the universe
Mravenec obíhá knihu
ulamuje šupinku zaschlé krve
břemeno na zádech
spěchá k patě jediného mravenčího mostu
který se klene mezi Zemí a Sluncem
v šesti proudech se valí žlutočerné davy
do slunečního nitra odhazují rez
sytí nestárnoucí hvězdu
hlad
němá dřina mravenců
a smích
hlasitý smích včel
Zvonice v Pise
Bříšky přejíždím reliéf
Assumpta est Maria in Coelum
gaudent Angeli.....
zatímco levou ruku pod zvon
jak pod lem šatů
prudce otevírám oči
ochromen představou
srdce
které mi rozdrtilo prsty
Magnólie
Řez od hrdla po stydkou sponu
pilou hrudní kost
protneš osrdečník a pohrudnice
prohlédneš srdce a pohmatem plicní křídla
tkalounem obejdeš průdušnici
kanylu do plicnice i aorty
naložíš svorky
zastavíš srdce ale nepřestáváš dýchat
spustíš perfuzi
kolem ledovou tříšť
nejprve odebereš srdce
pak v nádechu uzavřeš a přerušíš tracheu
dokončíš odběr plic
spatříš rozepjaté laloky
bezkrevnou tkáň
barvy růžového granitu
jako dvě přerostlé hrdličky
ztěžka se prodírat rozevřenou kostí
spatříš středověký obraz
na kterém duše opouští mrtvolu
Beze slov
Už přede dveřmi
se jeho boty
samy rozvázaly
a tkaničky jako dva úhoři
sotva pod prahem proklouzli
už lezou po stehnech
už ji svazují
obtočené kolem kotníků
vláčejí sem a tam
než padnou vyčerpáním
jako klubko paralyzovaných dešťovek
pulzují pod jejím děložním hrdlem
ale ona je vyplaví
a ony ji na oplátku
dusí hrou na náhrdelník
jako dva biče jí vlezou do úst
a hrají si s jazykem
jako tropičtí červi se svíjejí
v jejím mozku
a nutí ji dělat šílené věci
nakonec se rozdělí
pro vystupňování touhy
a šněrují se po všech čertech
aby se opět našly a laskaly
v srdci tak hlasitě bušícím
že by přeslechla víc
než tiché klepání
Vlna
Neměl jsem čas
neměl jsem odvahu
chybělo měkké světlo
dva roky trvalo
než jsem z nedokončeného portrétu
sundal igelitku a zvlhlé hadry
než jsem z hlíny seškrábal plíseň
a uviděl odhodlaný pohled
devítiletá dcera
dokonalý vesmír
který se rozpíná
a já ho nezastavil