Luděk Čertík (* 1989) je jihočeský básník a esejista. Publikoval v časopisech Film a Doba, Sedmá generace, Host, Tvar, re:vize, Veronica či Milk & Honey. Je členem organizačního týmu spolku Pilgrim – Potulná univerzita přírody, pod jehož křídly vyšla jeho básnická prvotina Mnohé řeky (2021). Druhá kniha básní, Poslední divoké objetí (2023), vyšla u nakladatelství Malvern. Je rovněž autorem kolekce poetizujících esejů Spolu, nezkrotní: Eseje ze živého světa (2024, Sedmá generace). K vydání chystá ilustrovanou sbírku zvukových básní Země je předoucí kočka a druhou kolekci esejů Následuj život. Uvedené básně pocházejí z aktuální sbírky vše o slunci (2025, Malvern), završení volné básnické trilogie.
Básně vybrala Leona Bohdálková. Fotografie z archivu autora.
zprávy ze světa
čtyřsetletý žralok grónský
odchází na zasloužený odpočinek
chodník posetý holubím guánem a pírky
byl prohlášen za mezidruhové kulturní dědictví
jeden den v týdnu nově připadá na mlčení
platí i pro smrže a tomely
co bylo, zmizelo pod hebkou zelenou vlnou, vzpomíná pamětnice
na mírovém summitu se světoví lídři usnesli:
svět je nedokonalý a přesto hodný vší lásky
tlapy Velké medvědice opět viditelné i ve snech
//
můj vlastní otec v opilosti naléhal, abych
po něm mrštil těžký skleněný popelník
v slzách jsem prosil, aby mě nechal jít,
ale on naléhal dál
a já to udělal
*
na ropuchu, kterou jsem objevil u hřiště na sídlišti,
jsem z výšky pustil betonovou tvárnici,
jen abych zjistil, co se bude dít
*
dnes radím druhým, jak neztratit
svět, ale sám jsem ho ztratil tolikrát,
že už ani nevím, co ještě zbývá
*
možná i proto jsem v hloubi
toužil po tvé přítomnosti –
po někom, kdo by mi pomohl
ta děravá místa vyzlatit
docela takhle sobecky
*
a ty jsi mou prosbu vyslyšel
//
dýcháme spolu
každý po svém
já a můj syn
//
ze všech detailů onoho napjatého
dne mu kdovíproč utkvěl zrovna tenhle:
rozkvetlé kanadské zlatobýly podél železniční
trati, rozkomíhané závanem od projíždějící vlakové
soupravy; tak to alespoň vyprávěl ostatním, aby si
o něm snad nepomysleli, že přišel o rozum
ale pravda byla taková, že spolu se zlatobýly
– anebo snad skrze ně – zahlédl i něco jiného:
vidinu horoucího reliéfu či krajiny,
neklidného jako včelí úl před bouří
vize trvala pouhý zlomek sekundy, ale měl ji před
očima po zbytek dne a dny následující,
vlastně ho doprovázela ještě dlouhé měsíce
poté, co nechali za zády výstřely a nářek pozůstalých
//
před zářící obrazovkou snila o jiném slunci
bylo jí úzko v té těsné komoře, kterou druzí nazývali životem,
aniž si uvědomovali, že tím skutečný život zbavují rozpětí
někdy si přála, aby všechno v jejím dosahu zpustlo a zarostlo býlím
jako bezejmenný dvorek za domem, kde si hrávala v dětství
lidé se divokosti bojí, to poznala už dávno
bojí se, že je pohltí jako zuřivá voda pod jezem, že přijdou o sebe samé
co kdyby ale spatřili, že divokost je také pohlazení?
v divokosti je záchrana světa, to říkával už Thoreau
naděje, že všechno neskončí pod diktátem stejnosti
poslední dobou ale váhala, jestli v ní vůbec něco divokého zůstalo
jestli u ní náhodou nepřevládla stejná odevzdanost jako v ostatních
nebyla si ani jistá, jestli na divokost ještě věří
dokonce i slunce, ten starý přítel, jí poslední dny připadalo mdlé a odlehlé
jako chladný záblesk v ledu; kdy naposled, ptala se, pocítila jeho teplo?
kdy naposled obdivovala barvy, které probouzí svým ohněm?
v životě, přemítala, jde nakonec o jediné: nevyhasnout
ale jak si tu zář hýčkat? jak ji uchovat?
//
konečně byli tady – nahoře, dole, uvnitř, všude
před nimi povstávalo slunce jako z Turnerových maleb –
chvíli grepové, chvíli mandarinkové, obkroužené přízračnou aurou
výhled na zřasená horská temena působil
nadskutečně, jako průzor do jiné dimenze
tak vidí svět bohové, napadlo kohosi, poutníci nad mraky
//
pohlédl na ni, ani nevěděla, proč měla ten dojem, s pohaslým zájmem
tramvaj zrovna kodrcala někam pryč
a týden na to beze slova odešel
odnesl si všechno, každý kousíček svého já
jen na stole v kuchyni, zatížený solničkou, ležel úhledně složený lístek
zvedla ho do ubývajícího denního světla a znovu a znovu četla
každé slovo – stálo na něm, tužkou a bez příkras: opatruj své srdce
břehule
chybí jim rozeklané ocásky
vlaštovek a bílý kostřec
jiřiček, ale větru rozumí stejně
kolibřík
zvláštní sen –
na haldě u výpadovky
jsem spatřil duhou oděného kolibříka
nemohl jsem uvěřit, že něco tak čirého
může přežívat na tak ubohém místě
zpětně si ale říkám, že o to možná právě šlo:
nepřehlížet ubité, pošlapané k nepoznání
//
čím trávit volný čas:
dávat stromům jména, která nikdo neuslyší
mluvit šeptem, abys neplašil/a hřadující ptáky
častěji však mlčet a bedlivě naslouchat
dívat se a nechávat vše míjet po svém
//
co se traduje:
že jeden z Buddhových odpůrců vyslal na Buddhu
rozzuřeného slona, aby ho připravil o život,
ten však v přítomnosti Probuzeného zázračně zkrotnul
co si z toho vzít:
že jsme stále na začátku cesty
//
na co se ptát:
slunce, zářím ještě?