Michal Manďák (* 1999), původem ze Studénky v Moravskoslezském kraji, vystudoval bohemistiku a překlad na FF UK, nyní studuje magisterský obor Mezinárodní vztahy na FSV UK. V minulosti publikoval v rubrice Revue Prostor RP uvádí nebo ve sborníku z 1. ročníku literární soutěže Jiřího Červenky, v němž také získal čestné uznání poroty. Inspiraci pro své psaní hledá ve svých i cizích konverzacích, občas i v náhodných zvoláních kolemjdoucích.
Sheffield: 4.-5. 12.
Welcome to the Shithole- I mean… Sheffield
Na boj proti anglické zimě stačí malý přímotop a zbožné přání. Bude se mi zdát o čínské reklamě na dočasný domov. Na úzkých schodech přechodného útočiště skřípají cizí boty.
Jak bys někomu jen tak mezi řečí řekl, že tě kdysi zachránil?
Kloužeš po povrchu a omylem sklouzneš k debatám o fotbale, jsi na tenkém ledě, dokud se debata nestočí k larpování.
Sheffield není Birmingham, but it’s probably not my last time in the UK.
Nabourávám cizí nostalgii. Zajdi si do Marmaduke’s.
Next time you need to stay longer.
Nakousneš cizí svět, přežvýkáš, polkneš a víc už si nedáš. Ne že by byl špatný, jen nejsi zvyklý na tu chuť.
But that was barely a goodbye.
Liverpool: 5.-7. 12.
Zase jsem se probudil do světa, který mi nepatří.
Zoufalý demiurg zapomněl na tragédii
a další dílo se rozpadá pod rukama.
Třesoucí se prsty připínají k řetězům na pobřeží rezavé zámečky.
Mořský vítr mi profukuje přivřenýma očima.
Odfoukne světy sestavené z povědomě cizích pachů.
Hmota chtěla přijmout ducha a zjišťuje, že ta pravá tragédie je v její nepřítomnosti, když se i stvořitel bojí ponořit do vlastního světa, protože pro každý nový si ukrojí další kus těla.
Copak není každá báseň jen ostudou lásky?
Jenže já jsem s ostudou jedna ruka.
Leklá ryba zastižená odlivem shledává bahno úrodným hrobem pro nové začátky. Z balíčku karet si vytáhla Smrt, dvojku holí a kartičku s pravidly.
Přežívat na těstovinách s prefabrikovanou omáčkou? To bych se radši zabil sám.
Je to jen ideologie, volba a follow-trhough. Dokud ale bude jazykem hledat vypadlý zub a vzpomínat, nesestaví nikdy svět s budoucností.
Oh my god, watch your step out there, it’s fucking windy! I almost got blown away trying to cross the street!
Proč stavíš svět, když už tu jeden je? A co, že není vlídný? Buď vlídný ty a místo štěstí měj rebélii.
Když nebude štěstí, bude alespoň revoluce.
Jsem si jistý, že Žižek o tom někde píše.
Brighton and Hove: 7.-9. 12.
Na obzoru se prolíná šeď se šedí a v ní uctívají mořské panny větrné elektrárny.
Dnes je moře klidné.
Kdy jindy než s náma v Anglii?
Falešná dichotomie genderu, falešná dichotomie pisoárů a kabinek.
Kolik epizod Naruta se vleze do jednoho dopoledne? Svět se zastaví v poledne nad snídaní a je o něco lehčí, než býval. Oh my god, there are so many men here.
Kundo! volám zoufale za rackem, co mi ukradne koblihu. Je to trest za invazi jeho teritoria, je daň, je to vykořisťování.
Kdo trestá zločince?
Stát?
Koruna!
Coziness, i přes budoucí nemoc.
Nemluvme o něm, už se mi to příčí, už je čas na něco nového, na nový svět. To je mi jedno, že bude postaven z trosek toho minulého, tak je to vždycky.
I want to be friends with that drag queen.
You guys are like the best people ever! I’ve known you for like three hours, but you are seriously the best.
Tomu týpkovi je úplně painfully osmnáct. Do you feel younger when you party with us?
Až se vrátím domů, budu se cítit, jakože je mi 25 a budu unavený, dokud se nevyspím.
Londýn: 9.-11. 12.
Horečnaté delirium města. Vzpomínky a staré světy se mísí v bahně Temže. Prosincové nebe provolává slávu mrtvému impériu.
Všechny plány se rozpadly, zbyla jen cesta do lékárny a belhání se mrholením.
Pret a Manger.
Pret a Manger.
Kolonizace pseudo-francouzským kapitalismem.
Základem hostelové etikety je neohleduplnost. Nech ten budík zvonit alespoň desetkrát. Joooo, napal tam tu nejhlučnější songu, co najdeš. Ne, nechci si stahovat vaši aplikaci.
Westminster, stanice metra zajímavější než nadzemí, krátká fascinace schodištěm, možné blouznění o možnostech betonu. Vzpomínka na výlet k protipovodňovým stavidlům s babičkou. Kolébka západní demokracie ponechána nezájmu.
Pret a Manger, half-assed pohovor. What’s your motivation? I don’t have any, to be honest, but it would look good on my CV. Sorry to disturb you on your holiday.
How to spot a fascist.
Do muzea mě nepustí, co kdybych s sebou nesl bombu?
Pret a Manger!
Pret a Manger!
Mesiáš bude zrozen z předražené lahve vody, šunkového sendviče a mlsného koláčku.
Zpocené zápisy v deníku, nadšení, které ani nemoc nezkazí, ale už bych letěl domů. Na cestu mi prosím dejte halloumi wrap z pouličního trhu. Budu na něj s láskou vzpomínat.
Pozdravy Washingtonu
Už teď myslím na den, kdy se budu vracet.
Německo jen skrze skla terminálů.
Nejsem si jistý,
jestli je dost času na nový svět,
jestli už se dávno nezměnil ve starý.
Místo jetlagu se opiju s někým,
kdo by zasloužil dostat přes hubu.
Jen jednu kartu jsem vyložil správně,
zbytek byl zklamáním.
Zapomeňte na mě,
prosím,
abych Vás mohl znovu poznat.
A až se změním,
znova mě poznáte.
Až se vrátím, nic se nezmění,
protože každá změna je už za námi,
dřív, než si všimneme.
Pro nejvyšší nouzi nosím v peněžence báseň.
Dřív, než ji přečtu, ji spálím.
Jiskry ať mi prozáří světy mezi pohledy.
Nejbližšími přáteli jsou mi veverky.
Jejich fluidita je mi útěchou,
že snad občas i v dynamice není změna.
Ani papír tady nemá normální velikost.
Do you carry your weapon when you leave the house?
You better be sure everyone out there does.
Mezi majestátností minulosti a tichem knihoven
volím koblihu z podzemního obchodu.
Dnes je den, kdy se těším domů.
Domov s sebou nosím v rituálech a zlozvycích.
Na galerii je nejzajímavější její návštěvnictvo,
měnící se s denní dobou.
A každá galerie je rámem pro nesčetně verzí všech děl.
V něčem je to horší.
Ze zítřka zbyde jen nostalgie, tvrdá voda a lupy.
Dnes vím, proč jsem přijel.
Bílý dům jen skrze mříže.
The world needs guys like me.
Ale ani na to už není dost střízlivosti.
Tato báseň nechť je obžalobou bílých heterosexuálních mužů,
jejich měnícího se světa.
Pokaždé doufám, že se něco změní,
pokaždé se něco změnilo.
Těším se na nečekanou budoucnost.
Kolik zrcadel se vleze do jednoho domu?
Karty se obrátí v odrazu a pak je obrátím sám.
Žádná změna není bez kontinuity.
Řeknu vám upřímně:
Netušil jsem,
že se jednou vrátím.
„až to tu po nás vyklidí
a ze zdí vytrhají úponky břečťanu
společně s tapetami sejmou
i zbytky doteků“
- Částice, Barbora Voříšková
Babička tvrdila,
že to tady patřilo pradědečkovi
a že někdo tady hrával karty.
Těžko si představit,
když propadlo patro
a půda končí v půlce.
Oknem tady prorůstá strom
a propadlé parkety
znovu objevují život.
Tady bych chtěl zemřít,
zarůst do tapety
a krmit břečťan.
Zachvět se s každým vlakem,
který projede.
Být křehký.
A až to tady spadne,
budu
zase o něco volnější.
„roztáhneš paže
a do výkřiku
prodere se
nebe“
- Pranostika, Anna Gažiová
S rozpřaženýma rukama
vykřiknu nebe.
Výkřik dost silný,
abychom na něm mohli letět oba,
já i mé tělo.
Otevřou se nám
těžká vrata obzoru.
Vysypou se nám z rukou hvězdy,
vypálí se do hladin rybníků.
Staneme se starými kolejemi
a rezavým depem.
Však vlaky jezdí jen v létě
a v zimě hibernují.
Budu milovat své nové, železné tělo.
Budu milovat tu tíhu vlaků na svých zádech.
Zamiluji se do krajiny, kterou protnu.
Zamiluji se do odrazů vlaků na rybnících.
S nataženýma kolejema
vykřiknu nebe.
Vítr dechem krajiny
(Vzpomínka na Pecku)
Prsty mezi klíšťaty v opuštěném kostele
a mezi náhrobky mrtvého německého kostela.
Včely nás minou, jsem příliš málo opylovatelní.
Bránice obzoru škytá mraky.
Výhružka v šumění stromů.
Vezmi mě výš, chci cítit vertikalitu větrných proudů.
Představ si, že jsi motýlem ve větru – to musí být jízda.
Ale na obzoru tady chybí hory.
Louka se vlní jako tygří pruhy,
i když nemáš rád přirovnání,
vítr pichlavý
jako kaktusy tvého otce.
Projíždím konečky prstů spáry ve zdech zříceniny
a dlaněmi objímám tvůj horký čaj.
Podlahy jsou tady v květnu ještě studené.
Do hrstí nabíráš vítr, cpeš mi ho do chřtánu, a když promluvím,
dosáhnu jediným slovem až k meandrům Odry.
Taky si je ještě pamatuješ.
S nadšením polykáš vlnění louky, aby i tvůj dech mohl rozfouknout saze Starých Vítkovic.
Natáhnu se a zpod hořících polen ti vytáhnu pulzující zárodek hvězdy,
ať se máš na co dívat, když je zrovna zataženo
nebo když ještě svítí reflektory.
Paměti krbů, hvězdy ve dlaních, jaderná fúze na páse Oriona.
Promiňte, paní Červenková, my už zpívat nebudeme.
To poslední pivo můžete vynechat.
Ale jestli chcete, vemte tu kytaru do ruky,
noční vítr ještě drží basu.
Štědrý den
Na svodidlech uprostřed polí
zůstal viset kabát.
Odložila si ho zima,
když jaro na chvíli vykouklo zpoza dne.
Klaněly se jí zástupy dětí
se zablácenýma očima.
Darem jí přinesly
betonové větve v rozkvětu.
Betonové básně
Až to přijde,
po revoluci,
budeme psát básně z betonu
a oceli
a skla
Už nebudeme potřebovat jazyk,
ten bude jen přežitkem.
Budeme mít nová,
plastová srdce.
Ta se rozloží
až za několik set let
a celou tu dobu budou být
pro naše básně z betonu.
Tak pojď,
budeme svoji
v žáru vysokých pecí
na polštáři koksu.
A až to přijde,
po revoluci,
budou nové,
železobetonové básně.
Smutná egopoezie
Dnes jsem zase četl něčí doznání.
O to horší to bylo,
že jsem se v něm trochu viděl.
Eh, však ono je to vždycky stejné:
vyrosteme na periferii
– to ještě nevíme, že se jí tak říká –
odjedeme do města,
a pak…
A pak co?
Pro měšťáky jsme náplava,
pro lidi doma jsme teď ti městští.
Periferii už máme navždy vepsanou v sobě
jako krajinu domova,
ale žít tam nemůžeme.
A tak píšeme.
O tom, jak nikde nejsme doma,
o tom, jací jsme byli,
jak nám nikdo nerozuměl a nerozuměli jsme si sami.
A tak píšeme.
A nikoho to nezajímá.
Přijdou si nás poslechnout
a neuslyší,
protože se sami na sobě dopouštíme pozitivismu
a píšeme jen pro sebe a pro nás.
Jak bys jim vysvětlil,
pročs tehdy brečel,
proč tě najednou chytne smutek,
když se omylem napiješ whisky?
Jak bys jim vysvětlil,
že když zasvítí slunce,
je i Ostrava nádherná?
Tak dlouho to trvá,
než se odvážíš psát,
než se odvážíš něco někam poslat,
než se odvážíš číst,
jen aby tě přivítala horda znuděných tváří,
které neslyší ozvěny v básních zanechané.
Tak dlouho to trvá,
než se odvážíš jít s kůží na trh,
jen abys zjistil, že nic nestojí.
A doma jsi najednou ten,
co hraje na kytaru
a píše básničky,
které se nerýmujou.
A proto stop!
Učiňuji přítrž smutné egopoezii!
Ode dneška už budu smutný jen tak,
bez sebe,
a poezii budu psát
jen bez přívlastků.
Drobná tetování
Ve svých snech
každému člověku
přiřadím čtyřnohé zvíře
každému zvířeti
přiřadím minci
Ale hmyz
ten nechej na pokoji
ten si klasifikaci nezaslouží
Je jako drobná tetování
lezoucí z vytažených ponožek
detaily
kterých si musíš všímat
abys rozpoznal ve snu
sebe a sebe
Mezi světy
Chtěl bych,
aby svět vyrůstal ze mě, ne já z něj.
Ale ani na své výdechy bych si neměl klást nárok.
A na tebe?
Sedíš
na dosah ruky,
chtěl bych
prorůst tvým světem.
Opovážil jsem se
redukovat tě
na těch pár večerů.
Vstupuji
na cizí území.
Zamrazí mě,
když se objeví někdo nový,
kdo už pevně zakořenil v tvých základech.
Otevřel ses přede mnou
jako svět
v jediném jméně,
jednoduchou vzpomínkou
a na mrknutí oka jsem si myslel,
že jsem ti porozuměl.
Později budu cestovat
cizími světy.
Zeptám se tlumočníka:
proč technický faul? Nestačí obyčejný?
Jeho odpovědi stejně nerozumím.
Dozvím se jinde,
co má ministr rád k snídani.
Přeslechnu
že se rozešla s přítelem.
Zahlédnu
rychlý polibek v metru.
Zkusím
odpálit golfový míček.
Zeptám se,
jaký je rozdíl mezi rockovou a jazzovou kytarou.
Probudím se
v cizím domově.
Napíšu
do čerstvého chatu.
Nakreslím
neznámou pózu.
Naučí mě
předstírat empatii.
Lajknu
fotku na něčím Instagramu.
(A budiž mi k dobru, že stalkuju
jen když nejsem střízlivý.)
Okřiknu
něčí nepatřičný vtip.
Zklame mě
náhlé setkání.
Zaskočí mě
nové město.
Projdu
starými galeriemi.
Pošlu
zbytečně mnoho dopisů.
Tlumočník zašeptá:
Přišel jsi o dunk.
Povzdechnu si
a nerozumím.
Vyrůstá
z tebe svět.
Praštil mě
do nosu cizí vůní.
Tady ten svět, co mi roste
pod rukama,
bude asi jiný.
Každý pokoj ať
je světem sám pro sebe
seskládaným
z těch nejmenších kusů zvyku.
Včera jsem chodil
po světě,
kde mě nikdo neuvítal,
protože nebyl pro mě, a přece
byl tam, mezi korunami paneláků.
Vždy jen posledním smyslem na chvíli kratší než den
se opovážím
dotknout jizev na okrajích světů.
Kdo jsem,
abych nechával v cizích světech stopy,
to se snad nesluší.
Pokaždé
mě zaskočí pozvání dovnitř.
Musím ti slíbit,
že tohle je naposled,
co se opovážím
nahlížet mimo sebe.
Venku chodí lidé i přesto,
že můj svět zarůstá do sebe.