Pavel Borovka (* 1994) Původem z Blanska, ukotven v Brně. Vystudovaný knihovník s maturitou, dlouholetý pracovník v sociálních službách, kterým se, s přestávkami, plánuje věnovat i nadále. Organizoval večery autorských čtení Blackbox plný poezie a Kaf(a)rání. Ve svých básních se dotýká obecných lidských témat, sociální tématiky ale rád zachytí i imprese z "obyčejného" života. Připravila Krista Kašpar.
***
Na základce jsme byli chudí.
Já jsem chtěl chodit do knihovny
ale nebyly prachy.
Jednou jsem našel slepené pornáče
za skříní,
až jsem si s nimi taky užil,
tak jsem je půjčoval kamarádům,
za ty knihy.
Někdy mně připadlo,
že ty nohy rozevírají pro mé vzdělání.
Díky, Sweet Lily.
***
V lese je ráno.
Procházím jím sám.
Narážím na vystydlý oheň.
Nikdo nikde.
Kam všichni zmizeli?
Možná někde tuším
matku v mlze
a otce v mlze.
Či snad doufám
v sestru v mlze
nebo aspoň bratra v mlze?
Nakonec odcházím.
V lese je ráno.
Na večer se schovám do jeskyně.
***
Děti si hrají na hřišti
fotbal
trenéři křičí, napomínají,
co naplat?
Nechápou, že si jenom hrát chtějí.
Při hře se rýsují charaktery
a je to jakoby
pohled do budoucnosti.
Někdo zuřivě střílí
a někdo čeká na přihrávku
a někdo tam vlastně nechce vůbec být
a někdo jde zas na střídačku.
***
Názorný příklad Chomského
paradoxu tolerance
Na Vinohradech v Brně
na rozvodné skříňce:
Mír a lásku a SMRT NÁCKŮM!
***
Výheň žhne
a voda je připravena,
železo rudě září,
před výhní trpělivě kovář čeká,
čeká na bod tavení
a ví, že je to tak blízko tomu bodu,
kdy ho to zničí.
Každý je kovářem,
každý může ohýbat stavbou svého osudu
a bod tavení je vždy tak strašlivě blízko
bodu zlomu.
***
Dobrá, tak se asi vracím,
zase se vracím k pocitu,
že se rozkládám zaživa
a že nevím, kde se posbírám.
Ale dnes ráno
sbírali u tratě
zbytky člověka,
co se na ty kusy
rozpadl doopravdy.
Zpoždění šedesát minut,
tak jsem radši
popošel na další zastávku
a než jsem tam došel,
tak jsem pochopil.
Pro smrt, pro tu
nakonec vždy umřu
ale pro to žití,
proto jsem se narodil.
***
Ve čtrnácti jsem hodil
mobil do řeky.
Nepotřeboval jsem ho.
Nikdo mi nevolal.
Ze snejka se mi stal uroboros
a čas jsem vědět nepotřeboval.
Nebylo kam spěchat.
Nebylo
komu
volat.
Dnes už bych ho do té řeky nehodil.
Ušetřil bych vás a přírodu od svého
zbytečného dramatu
a hodil ho do elektroodpadu.
***
Jaká hloupost si myslet,
že s čím dál větším poznáním
budu čím dál šťastnější!
Klasická mladická chyba,
jdu poznání utopit do piva.
***
Smál jsem se obyčejnému životu,
obyčejnému štěstí,
obyčejné lásce.
Pak jsem docela obyčejně
dostal od nich
pár do tváře ran
a na solár.
Rozsvítilo se mi,
jak jsem tam tak ležel,
v klidné ulici
ve zlaté hodince.
Jasný, trochu kýč.
Ale nic víc nedostaneš.
Nic
víc
nechtěj.
***
Ranní káva
na rozdělané stavbě,
v hlavě mám rozbořeno.
Kafe a cigáro,
jinak se nic nepohne,
říká mi vedoucí.
Ptám se ho,
co budeme dnes dělat.
Ve mně už je to jasný.
Nejdřív zaizolovat srdce,
pak zazdít mozek,
nakonec odvrtat splín.
***
Mám za sebou
pár půlnocí
strávených pod lunou
a v její moci.
A ta rána!
S výrazem ponocného!
A ty jsi mezitím
a stále jenom chtěl
aby zmizel stín
a ten vlk odešel.
***
Na vrcholku hor
si vždy vyzuj boty.
Smrdí ti nohy.
***
Poslední dobou poslouchám
Leonarda Cohena.
Jeho poslední desku.
Tu o smrti.
Točí se pořád,
dokola
a jehla
na konci vždy spadne.
***
Tak na vyhlídce
dívám se do krajiny.
Jsem tu malý.
***
V hlavě mi hraje
jako v jeskynním sále,
ve kterém od stěny ke stěně
neuvidíš.
Malý houslista.
Ozvěny
naplňují
prostor a rozechvívají hladiny.
Jezera, která leží vespod,
se dnem hluboko ve mně.
Tohle je moje hra ve tmě.
***
Jezdící výtah chrlí lidi
a útržky rozhovorů.
V obchodním centru.
Centru naší malosti.
Jak naivní ještě můžeme být?
Jak domýšliví?
A jak prázdní?
Jezdící výtah dále chrlí,
spousty spokojených tváří.
***
Potkal jsem člověka,
cestuje už rok po Evropě,
sám se sebou a baťohem.
Potkal jsem ho na nádraží,
zrovna odjížděl do Budapešti.
Pocházel ze Singapuru,
ani nevím, jak se jmenoval.
Myslel si snad, že je to hra
a on táhl pěšcem
na šachovnici světa?
Potkal jsem zvíře,
na osamělé lesní cestě,
kterou vyšlapali jeho druzi,
zastavil jsem se a ptal se ho,
v duchu,
kam vedou dále
jeho cesty.
A v jeho divokých očích
jsem nalezl odpověď.
Potkal jsem strom,
jeho klid a mír.
Stoupl jsem si k němu
a dlouho,
velmi dlouho,
se ani nepohnul.
***
Bezdomovec
Sisyphus v potrhané bundě
táhne svůj dvoukolák
do kopce,
aby železo prodal
a pak začal
znovu
Z kopce
do kopce,
z ulice
do ulice
a pak
do sběrny kovů.
Nahoru
vždy pomaleji
než zpátky dolů.
V očích se mu přitom
odráží zář televizorů
z okolních domů.
Nechce už ten dvoukolák
táhnout sám,
jako tragický hrdina
v antických legendách.
Z kopce
do kopce,
z ulice
do ulice.
***
Meditoval jsem v lese,
v tom otevřelo mi slunce oči.
Pohlédl jsem na oblohu.
V tom nad lesem
prolétlo
letadlo
s poznávací značkou
OK
OMM.