Pavel Tůma alias Fousáč (* 1969) je písničkář a básník, který žije na vesnici poblíž Litoměřic. Hrával na basu ve skupině Piráti 44 a vystupoval jako hráč na tibetské mísy, nyní hraje na akordeon a ukulele. V současné době skládá písně na pomezí folku, undergroundu a punku. V hudebním vydavatelství Guerilla Records mu vyšla dvě alba, Mým vesničanům a Miluju já. Jeho básnická tvorba osciluje na hraně mystiky a vesnického pohledu na svět. V roce 2024 mu v nakladatelství Talent Pro ART vyšel básnický debut Sedmikráska s ilustracemi Justýny Vitvarové. Básně z této sbírky vybrala Leona Bohdálková.
Fousáč bude jedním z účinkujících v Poetickém stanu Nedělní chvilky poezie.CZ na festivalu Trutnoff, který se koná v Trutnově v areálu Na Bojišti od 21. do 24. srpna 2025.
***
jsem tím kým jsem
ne tím koho vidíš
jedna po druhý kulisy zmizely
koukáš na sebe
já na tebe
v divadle Svět
***
mít znamená do úmoru dřít
neboť míti stalo se jaksi luxusem
radši už nemám ani hlad
***
mysli na to
že co ti život dává
si zase jednou vezme
a zůstane jen sen
že jsi to měl
tak to nekaž pýchou, lpěním, závistí
neb i to listí z dubu jednou opadá
po euforii přijde blbá nálada
vše vrátí se tam odkud vzešlo
klidně teče nekonečno
***
stydlivý slunce pluje nízko po obloze
a kouká, kam se schovat
hnusnej chlad už zalezl kam mohl
a ptáci, co nezdrhli za teplem, ani nepípnou
tak se asi hejbnu do chalupy ke kamnům
neboť ples vloček začne co nevidět
***
i stalo se
že mě najednou vše upadlo od ruky
tak to nechávám ležet a jdu dál
ta lehkost je trochu zvláštní
jako bych byl z tenkýho skla
ale rychle si na ni zvykám
ještě někdo přibíhá
a snaží se mě vnutit nějakej krám
ale krámy mě už nezajímaj
zajímá mě ten novej stav
kdy jsem vším, zároveň ničím
s každým kámoš, co by se rozdal
a přitom v celým vesmíru úplně sám
i stalo se
***
vegetariánská :
dobytek šel do kytek
***
žít vesnickej zen
byl od mládí můj sen
nosit vodu, štípat dříví a třísky na podpal
když pak po ránu si kamna čoudnou a káva zavoní
teplo se ostýchavě plazí chalupou
jako zmije suchou loukou
dary záhonů a stromoví
jsou ve špajzu vyrovnaný
ruce od tý dřiny rozpraskaný
Indulónou namazaný
s láskou otevřou to štěstí zavařený
ten vesnickej zen
po dědkovi a po bábě zděděnej sen
***
silvestrovská mantra zní
leju
seju vítr
tvrdýho dám litr
***
miluju ty chvíle
kdy je hlava prostě vymetená
myšlenky si daj na chvíli voraz
a já můžu odfičet do prázdna na prázdniny
stát se může úplně cokoliv
ale většinou se nestane vůbec nic
a to je dobře
***
jako ten fénix
měl bych zase vzlétnout
a to ještě hezčí, nový peří světu ukázat
však nemám rád
když se na mě někdo kouká
tak zůstanu radši popelem
co po okolí vítr rozfouká
***
narodil jsem se do světa
kde se rozbitý věci musely opravit
některý dokonce i vlastníma rukama vyrobit
narodil jsem se do světa
kde na nás nedělní oběd koukal z králičárny
a nebo běhal po dvoře
narodil jsem se do světa
kde chytrák byl obecně považován za vola
a když bylo nejhůře
účty s ním se vyrovnaly ručně
holt jsem se ještě stihnul narodit do světa
kterej se dal osahat
***
návodem na život
je život sám
***
krajinou pěšky chodím
tím sám sebe rodím
***
mám rád hory
a zvláště ty, na který se každej den dívám
jdu spát
jsou tam
jdu se v noci vychcat
jsou tam
sýkorka spustí to svoje ranní piču piču
jsou tam
a když mě kukačka v poledne odkukává
kolik že let tady ještě budu
jsou tam furt
ty hory, co se neokoukaj
***
svět voní
ale i páchne
a to podle toho
kam se frňák vrazí
zda do hovna, či do kytek
svět je kvetoucí louka, kde se pase dobytek
***
je to tady
je to tady furt
a ještě k tomu pro každýho
protože to tady prostě je