Jan Dytrych (* 1980) se zabývá fotografií, příležitostným psaním a chůzí krajinou. Zpracovává zejména osobní témata. Vystudoval techniku a Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Více na www.jandytrych.cz.
Náhodný návštěvník
V neděli na konci dubna
Výtoň probuzená do kalného rána drkotá dlažebníma kostkama.
Racci nad podolskýma vilama v letu skládají nebesům ranní rituály
a tramvaje jezdí jen o jednom voze.
Náhodný návštěvník hleděl do všech oken světa,
do ložnic naplněných hnusem a do ložnic přetékajících vášní
a přitom plakal kapky nočního deště a zajíkavě si tam a zpátky opakoval
báseň ze všech nejkrásnější.
Bethnal Green
Přišla se se mnou rozloučit ke dveřím,
v pronajatým bytě v Bethnal Green.
Víc než přátelsky,
když jsem odcházel za jinou.
Na mostě rachotily vlaky
a z černý londýnský oblohy celý ten spektákl na pavlači pozoroval úplněk.
Snad ještě cítila energii z ranního orgasmu,
já jsem se cítil lehce provinile,
nechtěl jsem zraňovat,
chtěl jsem odpouštět
a holky ve vagonu na červené Central line se na mě usmívaly
i když zrovna držely za ruku někoho jinýho.
Pro pozůstalé
Zbylo mi po tobě pět poukázek na mytí auta.
Ošleháván kartáči komfortního programu ladím jazz
a hledím na tu pěnu za sklem.
Ty už jsi v náručí jiného
a já mám v náruči jiné.
V případě poruchy volejte, píšou na zdi.
To kdyby se mezi kartáči někdo zasekl.
My jsme se o sebe nezasekli.
Asi by nám nepomohla ani aktivní pěna.
Za zvuku zvonů
Za zvuku zvonů bodají mě myšlenky.
V poledne na konci července.
Zvuk sytý a klášterní, jako před sto lety.
Slzy se mi tlačí do očí.
Ze zoufalství a bezmoci,
pokaždé, když se smrtka na orloji otočí.
Poslední
Má vlasy jako ty. Proto s ní spím.
Ne, nemiluju ji.
Z parníku zní harmonika
a Vltava se za soumraku tříští o hradbu náplavky.
Dotýkám se neznáma, kudy jsem prošel už stokrát.
Uvnitř se probouzí myšlenky o cestách a křižovatkách.
Ode mě k tobě
a ke mně od tebe.
Jestli jednou zjistíš,
žes měla jít se mnou,
prosím,
nech si to pro sebe.
Bradavky
Bradavky v hrobě
teskné a tuhé
raději nebudu
zkoumat to druhé
O nezadržitelnosti
Svět se točí, točí, točí,
a chlapi do pisoárů močí...
(životní poznatek z baru jménem Krásný ztráty z 26. 12. 2010)
Nejsem básník
Nejsem básník.
Trpím stíhama a představama o šťastným životě.
Hledám podněty. Nechávám se jima povznést.
Jenom proto, aby mě následně nechaly spadnout.
Nejsem básník.
Jsem otrok svých představ.
***
Potkat se s vlastním jménem na hrobě,
snad temně děsivé, snad mrazivě zvláštní,
mám mluvit v první anebo třetí osobě,
bdění už odplouvá, co zbyde z vášní.
Zahodil jsem svou minulost
Zahodil jsem svou minulost na dlažbu náplavky,
za jízdy z okna svýho auta.
Cinklo to do noci.
Bylo to rychlý.
Miluju
Miluju, když na střechách leží sníh a obloha je tmavá,
za oknem.
A bagry sledují tanky na fasádě protějšího domu.
V kancelářích není fantazie a není tam smích,
ty vznášejí se nad Petřínem za Vltavou.
Možná právě teď tam někdo navždy míjí tu pravou...
***
Nikdo nám nerozumí, když se zavírají víčka,
tupý pohledy a cesta stokrát stejná,
stokrát monotónní v deliriu opilosti, ztmavlým podchodem,
když ptáci k ránu zpívaj.
***
Vlaky na mostě,
lodě na vodě,
prsa se houpají běžícím holkám.
Vltava dýchá oknama dokořán,
hladina leskne se,
pomrkává.
Vše je, jak má být.
Vše je, jak má být.
Jane Black
Napsala mi Jane Black.
Že na mě vzpomíná.
Že se mnou strávila krásnej čas a nikdy na to nezapomene.
Jane Black, která se zezadu udělala do pěti minut tak,
že se ještě za dalších pět minut křečovitě chvěla.
Jane Black.
Jane Black.
Jane Black.